Činění kůží a kožešin

Kožešina patří mezi nejstarší suroviny, které se naučil pravěký člověk využívat. Pravděpodobně velmi brzy byly vynalezeny první způsoby činění, kterými byly odstraněny hlavní nedostatky surových kůží, což je vysušování a tvrdnutí kůže v horku a její zahnívání v deštivém počasí.

Po tisíce let se činění kůží a kožešin zdokonalovalo, vzniklo nepřeberné množství pracovních postupů. Všechny tyto postupy jsou vlastně čtyřmi druhy činění, případně jejich kombinacemi.

Činění tříslem – za použití rostlinných třísliv (u nás především dubové a smrkové kůry) – dnes je nahrazuje činění syntetickým tříslem (syntany).

Činění tukem (zámišové) – za použití rostlinných nebo živočišných tuků – dnes je nahrazuje činění oxidačními produkty polovysychavých tuků, především rybích (trány).

Činění jirchařské – za použití kamence hlinitého (činí kůže na bílo) – dnes je nahrazuje chromočinění.

Činění kvašením (činění kožešin) – jde vlastně o činění piklem, tedy slabou kyselinou, která vzniká kvašením.

Až do přelomu 18. a 19. století se kůže činily starým způsobem, jen s použitím přírodních látek. U velkých kůží tak trvalo vyčinění až několik let. Změnu přinesl rozvoj chemického průmyslu. Začalo se zavádět takzvané „chemické činění“, které celý proces podstatně zkrátilo. Do té doby výhradně ruční práci začínaly nahrazovat stroje poháněné parou, žentoury, nebo na vodní pohon. U nás docházelo k této změně velmi pomalu, starý způsob činění se na některých místech udržel až do 20. století. Moderní technologie zaváděly hlavně panské koželužny (v té době již většinou v rukou židovských podnikatelů). Malé koželužské dílny jim nemohly konkurovat, proto postupně zanikly.

Z čeho se skládá kůže

Pokožka – vrchní a zároveň nejtenčí část kůže. Skládá se z buněk, které se neustále množí, směrem k povrchu kůže se spošťují a odpadávají jako lupy. Při činění kůže na useň, se pokožka zcela odstraňuje, u kožešiny zůstává.

Škára – je hlavní částí kůže, vyčiněná useň (kůže bez chlupů) je tvořena jen škárou, což je spleť kolagenových vláken. Dělí se na dvě vrstvy – jemnější papilární (líc) a hrubší retikulární (rub). Čím silnější je papilární vrstva, tím má kůže výraznější kresbu a je prodyšnější. Pevnost usně, určuje hlavně retikulární vrstva. V místech, kde se dvě pevně provázané vrstvy škáry stýkají, se nacházejí mazové buňky, potní žlázy a krevní žilky. Ty při špatné konzervaci nebo činění jako první podléhají hnilobě.

Podkožní vazivo – je nejspodnější vrstva kůže, která se připojuje na svalstvo. Obsahuje velké množství tukových buňěk a při činění se zcela odstraňuje.

Chlupy – vyrůstají z chlupových váčků, mají kořen v papilární vrstvě škáry. Každý chlup má vlasní mazovou žlázu, potní žlázu a přímící sval. Kožešinová srst se skládá ze dvou základních druhů chlupů – podsady a pesíku.

Co předchází vlastnímu činění

Stahování – na plocho (u velkých kůží – řez na břiše) nebo do pytlíku (u malých kožešnických kožek - kožka není rozříznutá na bříšku, stahuje se od zadku, nebo od čumáku), zároveň by se měly kůže oškrábat od tuku.

Konzervování – zmražením, sušením (u menších kůží), solením (u velkých kůží)

Námok – kůže do sebe musí vstřebat tolik vody, kolik měla před konzervací

Loužení – účelem je uvolnění srsti, používala se moč, popel (obsahuje potaš), nebo vápno, chlupy se začaly uvolňovat podle druhu kůže po několika dnech až týdnech. Toto loužení, ale znehodnocuje srst (hlavně loužení močí), proto se u ovcí, kde se dále zpracovávalo i rouno používalo pocení (mírné zapaření). Je třeba přesně vystihnout dobu, nastartování hnilobného procesu, kdy se z kůže začne uvolňovat srst, ale ještě se nepoškodí řemen. U zpracování kožešin, tato operace odpadá.

Odchlupení – mechanické odstranění srsti z kůže – odstraňuje se srst a vrchní vrstva kůže (pokožka), zůstává pouze hrubší a jemnější vrstva škáry, ta pak tvoří hrubší rub a jemnější líc usně.

Mízdření a omykání – zbavení kůže blan a zbytků podkožního vaziva, vytlačení co nejvíce roztoku, který kůže nasákla loužením.

Praní – odstraní z kůže zbytky nečistot a loužícího roztoku. Kůže se nejlépe propraly v potoce, přivázané ke kůlu, aby neuplavaly. Pokud v blízkosti potok nebyl, muselo se prát v bečkách.

Co následuje po vyčinění

Postruhování – srovnání tloušťky řemene

Mazání - je nutné u všech usní a kožešin, mimo těch, které byly činěny tukem, není vždy nutné u činění kvašením. Kůže se mažou za vlhka, kdy jsou kolagenová vlákna oddělena, usušením se vlákna slepí a tuk mezi ně nepronikne. Mazalo se z rubu, kůže se skládaly masovou stranou k sobě, aby tuk dobře vstřebal. K mazání se používal lůj, rybí tuk, různé rostlinné oleje (lněný, konopný apod.), často to byly směsi různých přísad, jejichž složení bylo tajné, dědilo se z generace na generaci. Podle mazání bylo možné rozeznat, který koželuh kůži činil. Mazání bylo nejspíš tak tajné, že se jeho recepty nedochovaly.

Barvení – barvily se především jirchy, tedy kůže činěné kamencem, ty dokážou nejlépe přijímat přírodní barviva. Barvíři kůží, byli řemeslníci, kteří se ve středověku oddělili od jirchařů. Je možné, že se u některých druhů usní, nebo způsobů zpracování usní, barvilo dříve než mazalo. Při dnešním zpracování usní se kůže barví před mazáním.

Činění tříslem

Nejstarší dochované usně, staré až 5000 let pocházejí ze staroegyptských hrobů. Jsou činěny tříslem. Používaly se k tomu lusky babulu, druhu akácie, který dodnes roste v povodí Nilu. Jde o nejstarší známé tříselné činění. Římané tento způsob činění dále zdokonalovali. V Pompejích se dochovala celá koželužská dílna včetně nástrojů, které byly velmi podobné dnešním. Dá se předpokládat, že tyto metody byly v době římské alespoň částečně přeneseny i mezi Kelty a Germány, takže nejspíš i oni tento způsob znali. Z raného středověku je činění tříslem doloženo archeologickými nálezy činících jam z období Velké Moravy.

Činění tříslem v sudech

Kůže (pokud je usušená) se nejprve namočí do vody na tak dlouho, aby obsahovaly opět tolik vody, jako měla čerstvé. Potom se louží ve vápně, odchlupují a mízdří (zbavují podkožního vaziva, tuku a blan) postruhovacím nožem, přičemž se z kůže od líce vytlačí co nejvíce vápna. Po odchlupení je nutné kůže dokonale proprat vodou (nejlépe v potoce), aby se odstranily veškeré nečistoty a především zbytky vápna. Kůže se na jednu noc ponoří do vody s rozmočeným kuřecím trusem a opět dobře propláchne. Takto je holina připravená k činění.

K výrobě činící břečky se používala vrbová, dubová nebo smrková kůra. Ta se nejprve rozdrtila a poté rozvařila v měděném kotli. Na jednu hovězinu, bylo třeba 30 litrů vody a přibližně 40 litrů (10 kg) suché kůry. Do kádě se vlilo množství břečky, odměřené podle počtu kůží, káď musela být plná až po okraj. Kůže se třikrát denně v kádi obracely, po pěti dnech se vyjmuly a do kádě se opět nalila nová břečka. Tento postup se opakoval tak dlouho, až byla kůže řádně pročiněna. To se zkoušelo nožem, pokud byl řez uvnitř bílý, nálev se opakoval. Platilo, že čím více nálevy kůže prošla, tím byla kvalitnější, měkčí a odolnější. Po vyčinění se z kůží vytlačily zbytky činící břečky a kůže se pomalu v průvanu sušila. Ještě vlhká se vyhlazovala od líce kamenným nebo skleněným hladidlem a z masové strany mazala tukem. Kůže se skládaly po dvou, vždy masovou stranou k sobě, aby jimi tuk dobře prošel. Nakonec se seřezávaly, aby měly po celé stejnou tloušťku.

Staré jámové činění tříslem

Kůže se nejprve namočí, pak se odchlupují a mízdří (zbavují podkožního vaziva, tuku a blan). Když jsou dokonale čisté, dávají se do bobtnacích barev. Tyto barvy se připraví vyluhováním dubového třísla, které odpadá ze starších jam. Na toto tříslo se načerpá voda a nechá asi šest měsíců stát. Takový výluh obsahuje jen velmi málo třísla a převážně kyselinu octovou, vzniklou kvašením přítomných cukrů. Kůže v těchto barvách asi po dvou týdnech nabobtnají a jejich líc se načiní. Tuto barvu je možno použít i několikrát. Pokud by se kůže daly rovnou do silného třísla, mohly by se spálit, tato operace je tedy nutná. Takto upravené kůže se pak vkládají do jam a střídavě zasypávají rozemletým tříslem. Jáma se zalije vodou, zatíží a zasype. Po šesti měsících se kůže vyjmou a dají do dalšího vkladu. Vkladů se použije až šest, podle síly kůží. Celková doba činění trvá podle síly kůží až tři roky. Naříznutím se zkouší, jestli je již kůže zcela pročiněna, pokud je uvnitř bílá, v činění se pokračuje. Po vyčinění se kůže ometou od přebytečného třísla a zavěšené na tyčích se pomalu suší. Ještě vlhké se mažou rybím tukem, nebo lojem, až jsou měkké a vláčné. Nejlepší tříslo je možné získat výluhem dubové kůry, dává kůže velmi kvalitní, jadrné, zbarvené do světle žlutohněda. Je možné použít i větve, žaludy a duběnky, dřevo ovšem obsahuje tříslo jen u stromů starých více než sto let. U nás se velmi často používala i kůra smrková, ta zbarvuje kůže do světlehněda, není jí ale většinou možno kůži úplně pročinit.

Činění kožešin kvašením

Je to v podstatě činění piklem, protože jde o činění slabými organickými kyselinami, které vznikají kvašením. Mouka zároveň kožky plní. Jedná se o velmi staré činění, známé u všech slovanských národů. Stejných postupů činění, nástrojů i slovních výrazů si všimla etnoložka Jarmila Pátková při výzkumech na Slovensku a domnívá se, že jde o původní činění kožešin starých Slovanů.

Kožka činěná na kožešinu, musí mít trochu jiné vlastnosti než useň. Vyžaduje se především měkkost a tažnost řemene, aby jej při dalším zpracování bylo možné dobře tvarovat. Činění kožešnických kožek patřilo k práci kožešníků. I při mistrovské zkoušce musel kožešník prokázat, že umí jak činit, tak šít.

Záznam z r. 1545

Při tomto činění se uvádějí konkrétně kůže ovčí, jarlinky, jehněčí a liščí. Není jasné, jestli se všechny kůže činily stejně dlouho, ale je pravděpodobné, že doba činění byla závislá na tloušťce řemene. Je to ovšem třeba odzkoušet, případně sledovat během činění.

Kůže se na 2 hodiny namočí do kádí, druhý den se máchají v řece. To se obvykle dělalo tak. Že se kůže svázaly, ponořily do tekoucí vody, zajistily se aby neuplavaly a takto se nechaly máchat. Opět se namočily do kádí a škrábaly od tuku, blan a nečistot. Pak se dávaly do kvasu.

Kvas: Půldruhá čtvrtce mouky režné, půl kbelce a půl mírky režných otrub, pět mírek soli.

Dvakrát denně překládat z jedné kádě do druhé. To trvá více než týden. Pak celý den nechat okapat na bidlech překládat, po několika dnech na bidlech šatem mokrým smáčet (asi navlhčit hadrem), složit do koše, kamením přiložit na den. Pak vypracovávat na kose a na noc slanou vodou potírat a moukou posypávat a zase na kosu. Nakonec rákoskou vyklepat a díry zašít. Trvá celkem čtyři týdny.

Činění perziánů v Rusku v Buchaře v polovině 20. stol.

Činění v jámě:

Používá se pšeničná, žitná, nebo ječná mouka, případně otruby.

Na 160 ks perzianu je zapotřebí 64 kg mouky a 16 kg soli. Kožky se vkládají do jam dobře rozprostřené, lícem navrch. Zpočátku má mít voda jen 4 až 6 stupňů, později 28 až 32. Zvýšením teploty se činění urychluje. V létě proto trvalo činění asi 12 dní, v zimě až 18 dní.

Činění v továrnách v sudech:

Na 150 ks kožek je zapotřebí 200 litrů vody, 30 kg ovesné mouky a 9 kg soli. Mouka se den před činěním zamíchá do 50 litrů vody, 45 stupňů teplé. Nejvyšší teplota při kvašení dosahuje 35 stupňů, sudem se občas pohybuje.

Po vykvašení se rozprostřené kožky suší, pak se promyjí a znovu suší.

Činění na Slovensku první polovina 20. stol.

Toto činění se téměř neliší od způsobu popsaného v r. 1545. Kůže se rovněž namáčejí v kádích, máchají svázané v potoce a škrábou od nečistot.

Kožešiny posypané na masové straně směsí ječného nebo pšeničného šrotu se složí nebo srolují do ruličky, naskládají do kádě a zalijí vodou. Kvašení trvá 10 až 16 dní, podle počasí. Kožky se musely překládat poprvé po 24 hodinách, pak dvakrát až třikrát denně. Pokaždé bylo kožku nutno složit jinak, aby se kvašení proběhlo rovnoměrně. Správně vykvašená kožka se poznala podle řemene, který byl hladký a po vytlačení kvasu na něm zůstávaly pod prsty bílé skvrny. Kožky se dále ve stínu sušily a ještě vlhké vypracovávaly na kose. Nebo se jen usušily a uskladnily, pak se hadrem navlhčily, nechaly do druhého dne rozležet a pak teprve vypracovávaly na kose. Kožky byly měkké, jemné, semišového povrchu.

Činění jirchářské

Tento způsob znali už staří Egypťané, využívali přitom jezírek v Sinajské poušti, jejichž voda kamenec hlinitý obsahuje. Později bylo toto činění zdokonaleno Araby, kteří ho přes Pyrenejský poloostrov přenesli až k nám. Jde o činění solemi hliníku, tedy kamencem hlinitým (alůnem) a kuchyňskou solí.

Používá se k činění jemných usní (koziny, skopovice, teletiny) na bílo. Takto vyčiněné kůže přijímají velmi dobře přírodní barviva (k barvení kůží ve středověku se používaly především kůže jirchářsky činěné). Nevýhodou je, že nejsou prakticky vůbec odolné proti vodě. Ve srovnání s jinými druhy kůží byly ve středověku nejspíš i poměrně drahé.

Bylo to hlavně tím, že se k nám kamenec dlouho dovážel z Itálie a Turecka. U nás se začal vyrábět až koncem 16. století z kamenečných břidlic.

Od kdy se u nás začalo jirchařské činění používat, není jasné, jisté ale je, že ve 14. století jirchaři v našich městech působili, bylo jich ale vždy mnohem méně než koželuhů.

Vylepšeným způsobem činění jirchářského je takzvané glacé, kdy jsou ke kamenci a soli přidány ještě žloutky a mouka. Používalo se hlavně na rukavičkářskou useň.

Velmi dobře se u nás dařilo jirchařům na počátku 19. století, kdy se tímto způsobem činilo i koňské řemení.

Na oděvní jirchy se používaly kůže z menších zvířat – koziny, skopovice, teletiny.

Čisté jirchářství

Na 100 dílů kamence se používá 25 až 30 dílů kuchyňské soli. Při použití malého množství soli se kůže řádně nepročiní, při přebytku sůl vykvétá.

Glacé činění podle časopisu Der Gerber z r.1898 – 1899:

Námok trvá 3 až 4 dny a často se mění voda. 100 suchých kozlečin váží průměrně 20 kg. Pracuje se způsobem faconování. Na 100 kusů se počítá 60 litrů hašeného vápna a 1 až 1,5 kg červeného arseniku. Větší část se používá k přípravě luhů. Kůže jsou vylouženy, když snadno pouštějí i na hlavě chlup. Trvá to 12 až 14 dní. Po loužení se kůže v kleštích propírají ve vodě, ze které vznikne tak omykací břečka. V té kůže zůstávají až do ukončení luhárenských prací. Odchlupuje se důkladně ručně, 1 dělník za hodinu udělá 12 až 15 kusů. Kůže se nahází do omykací břečky a pak se holiny tlukou. Mají přitom jen tolik omykací břečky, aby byly přikryty. Následuje první facona přes hřbet a boky po délce, přes hlavu napříč. Kůže se hodí do čisté vody, odpadne, zmatní a následuje druhá facona od líce. Následují dvě až tři facony od rubu. Mezi každou se kůže tlučou, faconování se provádí omykacím nožem.

Následuje moření v otrubách. Na 1000 kozlečin se připraví 8 až 10 kg otrub s 0,5 kg kvásku a asi 0,15 kg soli. Po zkvašení, které trvá asi 6 hodin se lázeň ohřeje na 30stupňů a kůže se hodí do lázně s otrubami. Moření trvá 10 až 15 hodin. Vymořené kožky jsou propustné pro vzduch, vývinem plynů stoupají na povrch. Odcházející plyny je možné zápalkou zapálit. Kožemi se pohybuje, jakmile začnou stoupati. Po moření se podél nožem omykají a jdou do činu.

Jirchářská jícha pro glacé činění se připravuje ve formě kaše. Na 1000 kozlečin se bere 50 kg mouky, 4-5000 žloutků (asi 80 litrů), 8 až 10kg kamence a 2 kg soli. Jiný recept je na 100 jehněčin – 55 žloutků (asi 1 litr), 5 kg mouky, 9,5 kg kamence, 4 kg soli a 60 litrů vody.

Další recepty:

voda	kamenec	sůl	mouka	žloutky
40	40	1	6	1
15	2,5	1	5	0,7
40	5	1,5	6	1,5
60	10	4	5	1
15	9	2	6	0,5
60	7,5	2,5	10	2

Na 100 jehněčin se používá 50 až 60 kg jíchy. Jíchu je nutno filtrovat přes plátno. Připravuje se za horka, ale bez varu kamenec a sůl, pak se další polovinou vody ochladí, přidá se mouka a nakonec žloutky. Činí se v sudech. Zvalchování jíchy trvá asi 1 až 2 hodiny, kožky se nechají přes noc v sudě, ráno se roztočí, složí se na půlky lícem dovnitř a dají sušit. Po několika hodinách se převěsí, aby byla tyčka na jiném místě kožky. Suší se asi 2 dny, pak leží 3 týdny, protáhnou se vodou a měkčí.

Činění tukem

Činění tukem je pokládáno za nejstarší způsob činění, používaný pravděpodobně již v pravěku. Patří sem například činění mozkem, nebo rybím tukem, které známe od indiánů a eskymáků. Nejstarší zmínka o kůži činěné tukem pochází z Homérovy Iliady, kde se zmiňují boty činěné tukem.

Činění zámišové:

Zdokonalené činění tukem je takzvané zámišové (vyrábí se zámiš – lidově semiš). Tyto kůže se většinou používaly na oděvy a byly velmi oblíbené pro jejich odolnost proti vodě. Šily se z nich například kalhoty staročeských krojů, ale i oděvy denního nošení, používané především pro práci venku, kde chránily před nepřízní počasí.

Podstatou tohoto činění je nahrazení vody, kterou kůže obsahuje tukem a tím oddělení kolagenových vláken od sebe. Je vhodné hlavně u jelenic, ale také kozin nebo skopovic. Používal rybí tuk, lůj, lněný nebo konopný olej apod.

Na očištěnou kůži je třeba použít asi jedenapůlkrát více tuku, než sama váží. Kůže se nejprve máčí v tuku, poté se valchují, čímž se tuk tlakem vpracovává dovnitř. Po usušení se opět vloží do tuku a opět valchují. Proces se stále opakuje, až je voda v kůži zcela nahrazena tukem. Pak se asi na 8 hodin zahřejí na teplotu 30 až 40 stupňů. Tím je činění dokončeno, kůže se vyperou od přebytečného tuku a dále se buď přibarvují (u českých krojů na žluto hlinkou), nebo na slunci bělí. Během činění se do kůže vpraví jen asi 10% použitého tuku, zbytek je odpad, který dále mohli využívat koželuzi k mazání tříslem činěných kůží.

Oděv z takto vyčiněné kůže bylo možné vyprat, sušil se pak ve stínu v průvanu, vycpaný slámou. Po vysušení se kůže v rukou promnula, aby změkla a znovu natřela barvou.

Usně k nám dovážené

Kvalitní kůže se k nám dovážely především z Anglie, Belgie a Nizozemí (podešvice mastrykové). Oblíbené byly i kůže pruské.

Juchta – jde o velmi kvalitní pevnou a vodě odolnou kůži, původně z teletiny. Nejkvalitnější juchty se dovážely z Ruska, z okolí Novgorodu. Činily se vrbovou kůrou, pak se mazaly, valchovaly a znovu mazaly speciální směsí, obsahující olej březového dehtu. Podle této přísady je bylo možné poznat po čichu. Používaly se především k výrobě obuvi.

Dnes se juchty činí syntetickým tříslem a silně mažou tukem.

Za velmi kvalitní platily usně orientálního původu. Vyznačovaly se jemností, měkkostí a v neposlední řadě i na svou dobu pestrými barvami.

Safián – koželužsky zpracovaná useň, velmi jemná, měkká, hlazená kůže, známá už v raném středověku, na líci barvená na červeno, zeleno, nebo žluto. Pravý safián se dělal z kozích kůží, později byl ale nahrazován i skopovicemi a teletinami. Používal se mimo jiné i k výrobě luxusní obuvi.

Marokén – obdoba safiánu, jen v černé barvě

Kordován – jirchařsky činěná kůže s příměsí psího trusu, otrub, oleje a vajec. Rovněž pestře barvená. Na rozdíl od safiánu měla na líci charakteristickou kresbu (nebyl hladký). Začal se vyrábět ve španělském městě Cordoba (odtud název kordován), kde byla technologie jeho výroby tajena až do 16. století. Po jejím prozrazení se velmi rychle rozšířila po celé Evropě. K nám přišli první řemeslníci - kordovaníci z Německa, vyráběli ale pouze kordován černý, barevné kordovány se dále dovážely, především z Balkánu. Původní kordován se dělal z kozích kůží, později byl také nahrazován skopovicemi a teletinami.

Kožešiny k nám dovážené

O pražském trhu s kožešinami se poprve zmiňuje Ibrahim Ibn Jakob v zápiscích ze svých cest v 10. století. Nevíme sice o jaké kožešiny konkrétně šlo, dokládá to ale čilý obchod (dovoz i vývoz) a zároveň oblibu používání kožešin u slovanských národů.

Nejvíce kožešin se k nám dostávalo ze severu, prostřednictvím polských a židovských obchodníků. Šlo nejspíš hlavně o hranostaje, popelice, sobolinu, kuninu, vzácné druhy lišek, bobrovinu, rosomáky (nesyty), vydry, králičinu (od 15. století) a později i tuleně.

Z dalších zemí k nám přicházely norci, ženetky, králičiny, ale i kožešiny tygří nebo leopardí.

V 18. století k nám byly z amerického kontinentu dováženy hlaně kožky kuní kanadské, tchoří virginské, indiánské a vydří virginské. Celní sazby amerických kožešin byly v té době přibližně dvojnásobné.

Obr. 1  Koželuh měkčící kůži

Obr. 2  Kožešnická kosa, sloužící k vypracování (měkčení) kůží

Použitá literatura:

Floriánová, O.Kůže zpracování a výrobky. Praha: Grada 2005

Haviar, Š. / Pařilová, H. / Kubát, L. / Kančiová, L. Textilní zbožíznalství – Kůže, usně, kožešiny a kožené výrobky. Liberec 2006

Paličková – Pátková, J.Ľudové kožušníctvo na Slovensku. Slovenská akademia vied 1981

Masner, L.Koželužství. Tisk 1948

Polonec, A. Slovenské opasky, kapsy a spínadla. Osveta 1960

Vrbacký, R. / Pulicar, V.Kožešnické materiály pro SOU. Praha : Státní nakladatelství technické literatury, 1987

Winter, Z.Řemeslnictvo a živnosti XVI. věku v Čechách. Praha 1909

Jettmar, J. Čeho je třeba našemu koželužství. Praha 1898

Rybakov, B. A.Remeslo drevnej Rusi. Moskva 1948

Hücke, J.Sbírka historických památek řemesla kožešnického. Praha 1900

Autor: Lenka
Edited by: wolf