Zamyšlení nad předáváním historie

Originál tohoto článku se nachází na stránkách Regimentu Mortaigne . Jsem si ale jistý, že zde na stránky Living History zcela jistě patří, neboť jeho obsah přesahuje období třicetileté války (Anglické občanské války), a je obecně platný. Navíc vzhledem ke společenské zprofanovanosti zkratky či názvu "LH" poměrně dobře popisuje a na příkladech vysvětluje, co je vlastně obsahem našeho snažení.

Následující článek se svým tématem nebude zabývat popisem věcí minulých, ale naopak se obrací k současnosti. Prostřednictvím článku Juliana Tillburyho je zde prezentováno zamyšlení nad re-enactmentem, jako činností vedoucí k lepšímu poznáni historie. Článek je určen hlavně těm, pro které je re-enactment třicetileté války nedílnou součástí volného času a chtějí svůj koníček posouvat stále dopředu.

Internet je fascinující médium, které pomáhá spojovat podobně smýšlející jedince i uskupení, bez ohledu na geografickou vzdálenost. Je také zdrojem mnoha zajímavých informací a článků. Při hledání materiálů pro naše projekty jsem navštívil i stránky regimentu markýze z Winchestru z období Anglické občanské války. Zaujal mě mimo jiné 1) i následující článek (http://www.marquisofwinchesters.co.uk/Ecwr-Guidelines/Guidelines-Teaching-history.html), který představuje zamyšlení nad významem re-enactmentu v předvádění historie a svým způsobem i učením o určité historické epoše.

V článku je použito několik velmi výstižných metafor a tvrzení, které ho řadí mezi nejlepší svého druhu. Dovolte mi proto, abych tento článek zprostředkoval a zpřístupnil i těm, kteří nevládnou anglickým jazykem. K původnímu textu jsem si dovolil přiložit i několik poznámek označených kurzívou. Některé pasáže jsou totiž buď natolik zajímavé a důležité pro re-enactment jako takový, že si zaslouží další komentář. V některých případech je text tak pevně spjat s anglickým prostředím, že k němu též patří vysvětlující poznámka.
Hned v úvodu bych také chtěl poděkovat Davovi Ashboltovi za umožnění článek uveřejnit na našich stránkách, a zejména pak Julianu Tilburymu, jakožto jeho autorovi.

 


 

 

Předávání historie

2)

Věřím, že re-enactment je velmi silný nástroj pro předávání, respektive výuku historie. Slyšel jsem o reakcích dětí ze základní školy na projekt "Hull 1642 - Living History". Dětská prohlídka trvající zhruba hodinu iniciovala týdny entuziastického studia. Hull 1642 byl prezentován jako výlet strojem času do ulice v městečku Hull těsně před začátkem občanské války. Všechny výjevy, pachy a zvuky této ulice byly koncipovány tak, aby měly obrovský dopad na vnímání návštěvníků. A to se také stalo. Suchým a nudným dějepisným knihám byl vdechnut život, a vše motivovalo i jinak neukázněné děti k udržení pozornosti. Myslím, že vzdělávání nás samotných i našeho publika by mělo být naším hlavním záměrem. Aby toho mohlo být dosaženo, měli bychom pracovat se třemi následujícími principy:

1) Bezpečnost a legálnost
2) Historická přesnost
3) Zajímavá prezentace

Myslím, že každý z těchto principů je důležitý. Mohou být chápány i jako nohy v trojnožce - jakmile jedna noha upadne, trojnožka není stabilní a převrátí se. Nyní ale k jednotlivým bodům:

1) Bezpečnost a legálnost

Ať kdokoli, kdo si myslí, že nemusíme pracovat v rámci platných zákonů, prosím okamžitě vyhledá jiný koníček.

Mohlo by se zdát, že je to příliš silné vyjádření, a že není nikdo, kdo by podle něj nejednal. Není na něm ale něco pravdy? Na bitvách je vidět někdy až děsivé pohrdání nejen zákony ČR, ale i zdravého rozumu, hlavně co se týká zacházení s palnými zbraněmi. I když se situace neustále zlepšuje a na bezpečnost a s ní souvisící témata (např. zákaz konzumace alkoholu před střelbou) se dbá čím dál více, i dnes se tu a tam objevují značné excesy. Uvědomme si, že repliky palných zbraní z dob třicetileté války jsou zbraně kategorie D a i tím, že jsou například veřejně a viditelně přenášeny nezabalené je páchán přestupek. Horší jsou ovšem malé chyby, které samy o sobě dokáží maximálně vytrestat jednotlivce, ale spojené dohromady v řetězec malých chyb mohou vést k tragédii. Odpalování prachu doutnákem v ruce, spěch při nabíjení a nepozornost při zacházení s nabijákem, to jsou příklady nebezpečných chyb. Střelba pod vlivem alkoholu je pak typickou ukázkou porušování zákona.

Je naprosto evidentní, že vždy musíme zapojit maximální opatrnost, abychom minimalizovali riziko zranění či dokonce ztráty života našeho či našich diváků.

Klademe velký důraz na rekonstrukci bitevních scén. Zcela pochopitelně byly bitvy v 17. století velmi nebezpečným místem. Tudíž i my musíme zachovat iluzi této nebezpečnosti, avšak fakticky ji zároveň potlačovat na minimum. Musíme se pokusit přiblížit hercům a herečkám a možná i trochu kaskadérům a kaskadérkám. Bitvy jsou divadlem pod otevřeným nebem se stovkami herců. Měli bychom "hrát" brutální bitvy, ne zkoušet znovu vybojovat Anglickou občanskou válku.

 

Nelze, než zcela souhlasit. Bitvy jsou hlavně divadlem. Avšak je tu jeden háček. Viděli jste někdy herce v tragické hře se například smát během potyčky se sokem v lásce? Nebo během akčních scén v americkém filmu hrdiny najednou křičet na "zlouny", že nedodržují scénář? Skupina komparsistů si ve filmu asi sotva usmyslí, že tentokrát je hlavní hrdina prostě neporazí, že tentokrát se nedají, ať je scénář jaký chce. Podobných příkladů by šlo vymyslet mnoho a přesto jak absurdně tyto příklady ze světa filmu působí, je možné podobné excesy vidět na našich "bitevních polích". Jde o to, že bitva má být maximálně uvěřitelná a některé výjevy tuto uvěřitelnost nabourávají. V případě dynamicky se měnícího scénáře pak také ustupuje do pozadí bezpečnost. Pokud je nemožné nepřítele zatlačit, i když je to součástí scénáře, protože prostě odmítá "umírat" a ustupovat, je pak přirozené sklouznout k většímu tlaku, a právě tím může utrpět i bezpečnost. Jakkoli historicky věrné divadlo je nenávratně nabouráno, když formace nereagují na jednání svých protivníků. 

To se týká i četnosti mrtvol, respektive tzv. „padajících". Pro diváka je určitě nepřirozené a možná až komické, pokud na nekonečné salvy padne řádově jeden voják během několika salv. Zapomíná se na efekt "recyklace", kdy padlý může během relativně krátkého okamžiku, na místě ležícím už mimo pozornost diváka opět vstát, a vrátit se k jednotce. Netýká se to jen však jen střelby, ale velmi často i naprosté ignorace úderu chladnými zbraněmi. To je ale jen jedna strana problému. Druhá strana je, že ne všichni si mohou dovolit v bitvě padnout. Týká se to hlavně důstojníků a podobných funkcí, které (vzhledem k našemu celkovému počtu) zkrátka nelze nahradit, a z mnoha důvodů je důležitá jejich přítomnost. Komplikované je také padání pro zrovna nabíjející mušketýry. V tomto případě je nutné dbát primárně na bezpečnost a opravdu perfektně zvládnutou manipulaci se zbraní. Existuje jednoduchá cesta jak z toho ven - ať každý střelec, co má závadu na zbrani, zanesenou zátravku, či jiný problém, padne. Herecky lze věc dobře zvládnout, za jednotkou zbraň upravit, chvíli se ještě vcítit do "role padlého" a pak se vrátit k jednotce. Pokud si divák na tuto metodiku "padlých v boji" zvykne, určitě mu budeme moci poskytnout působivější podívanou. Domnívám se, že je vhodné sem tam i ukázat, že ona ta válka opravdu bolí. 

Nedá mi to, abych si v souvislosti s padlými nevzpomněl ještě na jeden častý úkaz a to "zranění hlavy". Chápu, že umístit zakrvácený obvaz na hlavu je nejelegantnější a nejrychlejší řešení. Avšak když ve chvíli závěrečné "děkovačky" před diváky defilují zástupy "žižků" a ovázaných čel, celý "bitevní realismus" tím poměrně trpí.

 

2) Historická přesnost

Pokud akceptujeme, že naším hlavním úkolem je předávat a učit historii, tak by mělo neoddělitelně následovat, že bychom ji měli ukazovat co možná nejpřesněji. Nemá smysl ukazovat čiré fantasy. Nadneseně řečeno, naším cílem by měla být taková historická přesnost, abychom byli schopní podniknout čtrnáctidenní výlet v Tardis 3) s Dr. Who do roku 1640, a nebýt rozpoznáni jako turisti.

Toto je velmi pěkné přirovnání, které přes svoji lehkost nepostrádá obrovský význam. Aby byl čtenář uveden do obrazu: Dr. Who je britský sci-fi seriál, který je v naší distribuci uváděn pod názvem Pán času. V tomto seriálu titulní postava cestuje časem i prostorem za pomocí speciálního stroje . Původní článek je zaměřen na období anglické občanské války. Re-enactment třicetileté války je komplikovanější o to, že zahrnuje mnohem delší časový úsek, během nějž se měnila móda, taktika, strategie i hospodářská situace. Člověk v kostýmu náležícím do roku 1645 bude v bitvě na Bílé hoře vypadat nepatřičně. Jedním dechem je ale nutno dodat, že pokud jeho kostým bude historicky věrný (k roku 1645) vizuálně napáchá menší škodu, než některé absolutní fantasy kreace, které nejsou bohužel vzácným úkazem.

Prakticky řečeno, naše cesta předávání historie by neměla vyvolat více mylných představ, než jakákoli jiná metoda. Tím myslím, že každý způsob "vidění" historie sebou nese nebezpečí zavádění mylných dojmů, od drobných nepochopení až po kompletní bludy. My bychom se ale měli zaměřit na to, aby v naší činnosti ( re-enactment) tato pravděpodobnost vzniku mýlek a polopravd byla omezena vůči našemu divákovi na minimum.

Uveďme si příklad pistole přibližně z roku 1640 v muzejní vitríně. I s přesnými a dobře ilustrovanými příklady je zde stále nebezpečí, že většina dětí (a několik dospělých) si bude představovat, že byla tato pistole připásána k boku jako na divokém západě. Je tomu tak proto, že filmový obraz mužů nosících a používajících pistoli je v nás silně zakořeněn, a statický obrázek v muzeu ho nepřebije. Dle mého nejpádnější cestou, jak se navrátit k původnímu obrazu, je vidět jezdce z roku 1640 střílejícího z pistole, vytažené z holstru vedle sedla. A re-enactment je dobrý způsob, jak tento obraz divákovi zprostředkovat. Avšak re-enactor musí použít dokonalou kopii pistole z roku 1640, protože používání pistole se zámkem z 18. století (například) prostě przní celé dějiny křesadlového zámku. To může vést k tolika nepochopením a mylným představám, že statický obraz z muzea je lepším vyslancem historické pravdy než re-enactor. Hned by však mělo následovat to, že všechny naše kopie a repliky by měly být schopny obstát vedle originálu v muzejní vitríně, a dokonce i kurátor by o nich měl smýšlet jako o kvalitních kopiích. Pochopitelně jenom přesné repliky nestačí. Re-enactoři by s nimi měli být schopni hrát scény ze 17tého století s dovedností, která by obstála i kritiku historiků z univerzit.

3) Zajímavá prezentace

Abychom mohli našeho diváka efektivně vzdělávat, musíme naši vlastní prezentaci učinit zajímavou. Občanská válka je ve své podstatě zajímavé téma 4), a re-enactment je mocný nástroj k prezentaci tohoto tématu. Musíme si vzít poučení z profesionálních divadelních představení, jak to správně udělat. Odmítám koncept "zábavy" ve smyslu slovníkové definice. V mém slovníku "zábava" znamená "- pobavení, veřejné představení, vystoupení". Re-enactoři, kteří si za svůj cíl berou jen "zábavu" resp. "pobavení" budou provždy symbolizovat pantomimu klaunů, předvádějících historickou fantasy a frašku. Takový druh show mohou mnozí shledávat zábavným, já ho však shledávám pitomým. Pokud však význam "zábavný" přeneseme do smyslu " fascinující", anebo „zajímavý", poté (a jedině v tomto případě) souhlasím, že bychom měli být zábavní.

Zde je možná vhodné dodat, že proti čistě zábavným vystoupením nelze nic namítat. Divácká atraktivnost tohoto čistě zábavového konceptu je nezpochybnitelná. Ale je zcela zásadní rozdíl mezi prezentací takovéhoto vystoupení (ať už komedie či dramatu) jako "historické skutečnosti" - ve smyslu takhle to asi nějak bylo, a prezentací tohoto vystoupení jako pohádkového, či chcete-li fantasy, divadelního výstupu. Právě to slovo "historický" (ať už za ním následuje slovo šerm, tržiště, divadlo atd.) diváka připravuje na to, že to co se chystá shlédnout je opravdu historicky přesné. A když tomu tak nebude, divák to nepozná, přijme to jako fakt, a všechno ostatní spojené s danou epochou bude posuzovat podle již viděného. Právě v tomto okamžiku pak nastává ten "zakořeněný omyl" jemuž se tvůrce původního článku snaží tak pečlivě vyhýbat.

 

Konflikt

Můžete namítnout, že tato moje tři kritéria jsou nekonzistentní a rozporuplná, a že nemůžeme zároveň dbát na bezpečnost a historickou přesnost, nebo být zajímaví (a zábavní) a zároveň historicky přesní, anebo snad dbát na bezpečnost a neztrácet na zajímavosti (zábavnosti) 5). Pro mě je nejpodstatnější "bezpečnost především", pak následuje historická přesnost a následně prezentace samotná. Nicméně takové konflikty mohou být často vyřešeny představivostí a chytrým řešením. Vždy stojíme před nesmiřitelným konfliktem a ještě před výběrem jedné z možností a musíme být připraveni na urputné promýšlení řešení, které naplní všechna tři kritéria. 
Někdy mě překvapuje, že bezpečnost je jen omluvou proto, nebýt historicky přesní. Pokud bychom chtěli opravdu obecné zvýšení míry bezpečnosti na našich bojištích, měli bychom zcela zakázat alkoholické nápoje minimálně 10 hodin před bitvou.

Domnívám se, že v našem prostředí by se počet bojujících nebezpečně přiblížil 0. Nemám teď na mysli jakékoli moralizování, toho jsem opravdu dalek, ale v realitě českých bitevních ukázek je alkohol nedílnou součástí komplexu "zábavy" a nezřídka se kvalita "párty" stává měřítkem kvality akce jako takové. Obzvláště v re-enactmentu třicetileté války je bezpodmínečně nutné si uvědomit, že zacházíme se střelnými zbraněmi schopných usmrtit i prostým nedopatřením, bez jakéhokoli záměru. Osobně jsem slyšel i o případech střílejících pod vlivem alkoholu. Uvědomme si, že je to stejné jako sedat pod vlivem za volant. Důsledky nechť si domyslí každý sám. Ještě však zpátky k oné omluvě vůči historické přesnosti. V této souvislosti je nejčastěji slyšet námitky na způsob nabíjení mušket. Dlouhodobé experimentování nás přivedlo ke zjištění, že historicky nejvěrnější systém nabíjení je zároveň i tím nejbezpečnějším. Jednotlivé polohy, které musí mít každý voják zautomatizované (a to jak tehdy tak dnes) jsou přímo koncipovány tak, aby nedocházelo k ohrožení vojáků okolo. Pokud bychom měli zajít ještě dále, tak historicky věrný je neustálý dril ve střelbě a nabíjení. Právě pomocí drilu je dosaženo oné automatizace, a tím i větší bezpečnosti. Ten kdo svoji zbraň neumí ovládat, není nebezpečný jen sám sobě, ale hlavně svým druhům stojícím okolo. V této souvislosti byl často používán argument, že hodnota lidského života ve válce je nulová, že vojáků bylo přece hodně, a že se s tím počítalo atd., avšak dle dobového vojenského práva byla taková "nehoda" hrdelním zločinem, a trestem za zavinění smrti svého druha byla smrt.

 

Proč historická přesnost?

Můžete se ptát, proč bychom měli být historicky věrní, proč bychom se měli pokoušet svého diváka správně informovat. Proč bychom prostě jen neměli dělat jakékoli historické představení, abychom vydělali peníze pro charitu 6). Připouštím, že v konečném důsledku celá věc závisí na našich vlastních názorech a představách, ale nechte mě představit vám některé praktické důvody.

Ucelenost

Anglická občanská válka je reálný historický fakt, a je zde obrovské množství dochovaných důkazů ukazujících, co se přesně stalo. Tyto důkazy jsou jednak definicí, a také nestranným soudcem toho, co děláme. Všichni členové naší společnosti 7) mají, při troše námahy, přístup k obsahu těchto vědomostí. Každý o nich může číst, každý může prohlížet obrazy, nebo navštěvovat muzea. Většina lidí, která si dala tu práci tyto výpravy za poznáním podnikat, přichází na to, že poznání z toho co četli, nebo viděli je v obecném souladu s poznáním ostatních. Experti (autor uvedl v uvozovkách) mají sklon k dohadování se pouze o malých rozdílech, ne o hlavní části obecně uznávaných běžných vědomostí. To může příliš zdůrazňovat zdánlivou nejistotu pro nováčka, ale v obecné rovině máme akceptovanou definici toho, co děláme. Když se snažíme oživit aspekty 17. století, můžeme posuzovat naši činnost v porovnání s prameny. Právě tento soubor pramenů je nestranný soudce pro naši činnost, pokud nám ovšem záleží na tom, abychom naslouchali jeho soudům.

Toto je jeden z nejsložitějších odstavců původního textu, v aplikaci na naše reálie. U nás je situace v něčem stejná, ale v mnoha věcech také velice rozdílná. Právě kontinuita nám chybí. V obecných otázkách z dějin třicetileté války můžeme sledovat jistou rozporuplnost. To, že se bitva na Bílé hoře odehrála 8. listopadu 1620 a to, kde se odehrála, se nezmění za jakéhokoli režimu, ale v našich novodobých dějinách se několikrát zcela proměnilo prostředí, které utvářelo náhled na význam bitvy na Bílé hoře. A podobných příkladů diskontinuity bychom nalezli více, v anglickém prostředí se pochopitelně rámcová diskontinuita nacházela také, nikdy však nedosáhla takového významu. V současnosti mnoho aspektů běžného života 17. století doslova znovuobjevujeme. Prameny (hmotné, písemné, ikonografické) jsou roztroušeny na obrovské ploše od velkých muzeí a galerií až po zapadlá regionální muzea a archivy, mnohé prameny se také nezachovaly a padly za oběť neadekvátnímu přístupu k historii, například během panování "reálného socialismu". Proto je mapování všech "důkazů" pro naši činnost poměrně složitější. Dalším komplikujícím faktorem je rozvrstvení v čase, neboť autor původního článku se opírá o dobu dlouhou přibližně 9 let. My se však musíme orientovat v časovém úseku 30 let. Další překážkou pro poznávání pramenů je jazyková bariéra, neboť drtivá většina pramenů je v němčině, francouzštině, a dalších jazycích. Pro běžného zájemce o poznání dobových reálií je tak cesta hodně trnitá.

V Arrowském Parku (Arrowe Park) jsem hleděl přes celé cvičiště, abych ve skutečnosti spatřil to, co jsem před tím pouze četl v Bariffovi. Fairfaxova brigáda zde nacvičovala "střelbu do boku" 8), a bylo to hned na první pohled rozpoznatelné. Dále jsem viděl nějaké lidi ve stanu s občerstvením, v něčem co by jinde považovali za divné oblečení, ale já v něm rozpoznal oblečení, které jsem do té doby znal jen z knih a archeologických publikací. Každý jsme tedy sám za sebe dospěli k té samé definici toho, co bychom měli dělat.

Situace u nás je zde opět značně odlišná, neboť (a v reenactmentu třicetileté války je to obzvláště patrné) si náš koníček prošel vývojem od divadla, scéniky, šermířských vystoupení až po velké bitevní ukázky (narozdíl například od re-enactmentu napoleonských válek). Pro nás onen "re-enactment" nebyl od počátku tak samozřejmý, jako v případě anglické občanské války. Ale nedělám si iluze, že i vývoj jejich koníčku musel projít svými vzestupy a pády.

Kdybychom se uchýlili čistě k fantasy a zábavě, pravděpodobně bychom museli navzájem koordinovat tu samou verzi fantasy skrze celou společnost 9), nebo by vše vyústilo v chaos. Fairfaxova brigáda by mohla přijít s něčím novým a neotřelým, co by považovali za zábavné, a my bychom na to museli nějak reagovat. Naše odpověď by pak pravděpodobně zcela zhatila jejich vlastní činnost. Říkali by:"Proč to k čertu takhle děláte, když jste měli ...".

Zde je jistě paralela se situacemi, které se vyskytovaly, nebo ještě vyskytují v našem prostředí. Například, když se ještě občas (naštěstí čím dál tím méně) setkáváme s nesmyslně fungujícími „jednotkami kordistů", anebo případy, kdy je historická věrnost obětována za pofiderní zvýšení bojové síly v dnešních rekonstrukcích (nepatřičné zbroje, perkusní zámky na zbraních, několik záložních prachovnic, stovky papírových nábojů v patrontaškách, ale například i kombinace různých zbraní, bez historické předlohy), případně za levnější nebo pohodlnější manipulaci (např. tzv. „kapesní dělostřelectvo" s kanóny v měřítku 1:20).

Tisíc členů, každý žijící vlastními historickými fantasiemi nevytvoří pro publikum příliš ucelenou show. Vytvořit dobrou show by vyžadovalo, aby tisíc lidí podřídilo své fantasie jednomu hlavnímu tvůrci jedné fantastické "pravdy". Proč místo této jedné fantastické pravdy nepoužít historický fakt? Je nestranný, detailní, rozsáhlý, stálý, a už se tu nějakou dobu povaluje.

 

Všeobecnost

Můžete namítat, že většina diváků, kteří navštěvují naše akce nemá vědomosti, aby posoudila naši historickou přesnost, a vlastně je to ani nezajímá. Přišli jen, aby shlédli zábavnou podívanou. Pro další argumentaci budeme předpokládat, že 80% publika spadá do této kategorie 10). Mají zájem pouze o samotné představení, a jak jsem již říkal, myslím, že bychom jim ho měli poskytnout. Pokud se nezajímají, nebo zkrátka neví nic o naší historické přesnosti, nebudou zklamáni, pokud budeme "nehistoričtí", ale na druhou stranu jim bude jedno, pokud budeme velmi přesní. Pointa je v tom, že pokud všechno ostatní bude stejné, neznalé publikum absolutně nic neztrácí, jestliže budeme historicky přesní.

A co těch informovaných 20%? Ti také očekávají dobrou show, a měli by ji dostat. Ale oni také současně očekávají historickou přesnost. A tu bychom měli být schopní poskytnout též. Tímto způsobem dostane 100% našeho publika něco, co si zapamatuje. Všichni uvidí dobré vystoupení, a těch 20%, které to zajímá, dostane historicky přesné vystoupení.

Tady začíná tzv. jít do tuhého. Předešlý odstavec je zajímavým rozborem publika. A za sebe musím říct, že se s ním plně ztotožňuji. Je zde však jeden aspekt, který je na samém začátku článku zmíněn, aby pak zde, když je pro něj nejvhodnější okamžik, již neměl takovou sílu. Je to vzdělávací funkce našich vystoupení, bitevních ukázek, tábořišť apod. Nesmíme zapomínat, že ke svým divákům máme i jistou zodpovědnost, neboť to co jim zprostředkujeme jako "historickou pravdu", oni přijmou jako historickou pravdu (bez jakýchkoli uvozovek). Takovou funkci plní například i film (chtělo by se mi říct americký historický velkofilm), který notně utváří představy diváků o historii. Diváky bychom neměli nudit, ale stejně tak bychom jim neměli lhát!!! Vraťme se však k původnímu článku, neboť vzápětí bude zodpovězeno na námitky, které by mohly tímto tvrzením vzniknout.

Na první pohled bude mít zvyšující se historická věrnost za následek rapidně klesající návratnost. Může také dát dvakrát takovou námahu pokaždé přesvědčit polovinu zbývajících skeptiků, že jsme historicky věrní. Vyplatí se to? Domnívám se, že ano. Domnívám se, že ta nejvíce informovaná část našeho publika dosahující 0,5% celku má mnohem větší vliv na naší vlastní budoucnost, než ta nejvíce ignorantská část diváků. Těch 0,5% zahrnuje sponzory jako "English Heritage", a kritiky re-enactmentových podniků z řad profesionálních historiků.

Stanovy společnosti "English Heritage" jasně uvádějí, že očekávají nejvyšší standarty historické věrnosti. Je naznačováno, že jedním z hlavních důvodů pro tento požadavek bylo množství negativních ohlasů od "historicky informované" veřejnosti, archeologů a historiků. Kritikové pravděpodobně nelibě nesou státní uskupení pro historický odkaz podporující "špatný" re-enactment v podkopávání "dobrého" vzdělávání a výzkumu.
Jestliže dokážeme získat dobrou reputaci mezi muzejními kurátory, historiky a archeology pro dobře prezentované a historicky věrné re-enactmentové události, budeme mít mnoho zajímavých příležitostí pro akce a zdravý "cash-flow". Čím více se zlepšíme v naší velmi účinné metodě učení historie, tím více budeme používáni světem muzeí jako doplněk pro jejich spíše statické aktivity. A co městské slavnosti charitativního charakteru? Dle mého názoru bychom měli udržovat ty samé vysoké standardy. Jak jsem již řekl, pokud publikum neocení historickou věrnost, jejich prožitkům to nikterak neublíží, pokud zároveň ocení úroveň celé události. Avšak vždy je tu jakási šance, že mezi publikem bude i kurátor prestižního muzea.

Zde text úzce souvisí s anglickými reáliemi. Pro nás však nastává jiná otázka. Existuje v našem prostředí někdo, kdo by naše akce ocenil nejen z pohledu diváka hledajícího povyražení pro sobotní odpoledne? Odpověď bohužel není vůbec jednoduchá. Existuje jistě skupina početných zájemců o historii, kteří k rekonstrukcím bitev přistupují již do jisté míry poučeni. Avšak je nutné jedním dechem dodat, že u opravdových odborníků jsme do značné míry pouze "herci s rekvizitami" a nic víc. Odvážím se ale tvrdit, že tím trpí obě strany. Spolupráce s muzejním i akademickým světem by nás mohla obohatit o mnoho příležitostí, jak prezentovat naše pracně nabyté vědomosti a praktické zkušenosti. Místo toho aby byl re-enactor pouze oním hercem, mohl by být "spolutvůrcem" obrazu historické reality. To ovšem vyžaduje posunout na primární místo ve výčtu hodnot související s vlastním koníčkem reálnou historickou věrnost. O ní pojednávají následující odstavce.

 

Jak moc historicky věrní bychom měli být?

Terč pro lukostřelbu se skládá z pěti soustředných kruhů. Vnitřní kruh je červený a střed je zlatý. Představme si "terč" historické věrnosti jako terč pro lukostřelbu o průměru 10 metrů, s pouze 10 centimetrů velkým červeným středem a malými kolečky zlaté, které nemají více jak pár milimetrů v průměru, a které jsou nepravidelně shromážděny u samotného středu červené. Každé zlaté kolečko pak představuje současný názor určité skupiny profesionálních historiků a archeologů. Žádné dvě skupiny nemají přesně ten samý obrázek 17. století, a přou se o nepatrné detaily. Každopádně všechny spadají do "červeného", kde o nich panuje širší shoda. Tak dlouho, dokud se naše historická věrnost bude "trefovat" do červeného, nejlépe doprostřed seskupení zlatých koleček, tak bude každý expert schopný minimálně uznat, že naše interpretace je správná, i když nás třeba bude kritizovat za podporu názoru jiné vědecké skupiny. Všimněte si prosím, že moje červená je stále velmi přesný cíl, je to tečka zabírající setinu celého terče. Zásah do červené nikdy neuspokojí všechny experty, ale je to stále lepší, než neuspokojit vůbec žádné.
A jestliže spadneme do konfliktu interpretací různých expertů, nejsme ztraceni. Naším úkolem je ukazovat historii, protože poté můžeme předávat něco i o tom, jaký proces historii psal. Můžeme představovat naše argumenty, proč děláme věci určitým způsobem a poskytovat vysvětlení k ostatním možnostem. Můžeme objasnit, že právě jen takovým způsobem diskuze můžeme skutečně porozumět historii.

 

Ale nemůžeme přece žít v 17. století

Někdo jednou udělal zcestnou poznámku, že pokud nejedu na mustrování 11) v Devonu z Manchesteru na koni, tak přece nemůžu být dobrý re-enactor. Možná měl pravdu, ale ne na základě tohoto argumentu. Pochopitelně nebudeme schopni reprodukovat kopii Anglie 17. století v celé komplexnosti. Všechno, čeho jsme schopni, je vytvořit velmi omezený záběr, jako například pohled na jednu část bojiště na jednu hodinu během odpoledne, nebo kompletní vísku po dobu osmi hodin přes den, nebo jednu kompanii vybavenou pro tažení, stojící v poli. 
Každá z těchto scén je limitována místem a časem tak, aby jí bylo vůbec možno dosáhnout. Každá scéna ale dává dohromady mnoho různých historických témat, která by se jinak těžko setkala na jednom místě. Jsou tak dávány dohromady do jediného výrazového kontextu kopie předmětů, které by byly za normálních okolností roztroušeny široko daleko po různých muzeích. Rámcově je toho možno dosáhnout i pomocí statické ukázky v muzeu, ale re-enactment jde ještě o krok dál, a přivádí tyto předměty k životu. Ještě více je tak napomáháno představivosti v dosažení "skutečného 17. století". A to stačí.

 

"Krásné" oživení 17. století.

Jestliže má každá z navrhovaných scén tak omezený záběr, můžeme si dovolit napodobovat jen typické a průměrné, jinak bychom zaváděli více nesmyslů a špatných interpretací, než se nám podaří zbořit.
Pokud jste viděli podobný předmět v různých muzeích, na padesáti různých obrazech, a znáte fragmenty tohoto předmětu, které byly nalezeny na třech archeologických nalezištích, pak je to velmi pravděpodobně běžný předmět, a je bezpečné používat jeho repliku.
Pokud jste však viděli jen jeden příklad nějakého předmětu, nebo se jedná o zvláštní či pouze přibližnou a prapodivnou verzi běžného předmětu, je do značné míry pravděpodobné, že to bylo zvláštní i v onom 17. století a je to dost dobře možná jen jediný vyrobený exemplář. Obecně řečeno, takové předměty je velmi riskantní kopírovat, ne snad proto, že by to bylo špatně, ale protože to vytváří nesrozumitelnou a pokroucenou vizi 17. století. Jednou jsem slyšel, že krása tkví prostě v průměrnosti. Krásná tvář je průměrná tvář, s průměrnou délkou nosu, tloušťkou rtů, průměrnou vzdáleností očí, zkrátka průměrná v každém rozměru a poměru. Dle definice je mnoho lidí průměrných v jedné z těchto charakteristik, ale pravděpodobnost, že je nějaká osoba průměrná ve všech ohledech je velmi malá. Právě vzácnost z této průměrnosti pak dělá krásu.
A proto tedy doporučuji, aby každá scéna, kterou přivádíme v život, byla krásnou scénou ze 17. století. Měla by být totiž velmi průměrnou a velmi typickou. V určitém smyslu by měla být takto typickou a průměrnou, protože diváci pak snáze uvidí to průměrné a tedy typické, spíše než aby byli rozptylováni tím vzácným a unikátním.

 

Závěr

Závěrem bych rád uvedl, že naším jediným a hlavním cílem by mělo být ukazování a učení historie pro nás samé i pro ostatní a její ukazování v takovém standardu, který produkuje méně omylů, než jakákoli jiná metoda. Naším "meziproduktem" by pak měly být peníze pro charitativní činnost a zábava pro nás samotné.

 

 


 

Vysvětlivky:

1)  Stránky tohoto sdružení jsou plné informacemi nabitých článků, zejména bych doporučil tzv. "Clothing guides" tedy pravidla oblékání pro účast na reenactmentových akcích. 
2)  Význam slova teaching jsem si dovolil přesunout do podoby "předávání" či "ukazování". Význam "učení" je v našem případě příliš silně spjat se školní realitou. I my se snažíme své diváky vzdělávat, avšak odlehčenou a zábavnou formou, kterou výraz "učení" v onom školním slova smyslu úplně nevystihuje.
3)  Tardis viz. http://cs.wikipedia.org/wiki/P%C3%A1n_%C4%8Dasu
4)  O třicetileté válce platí do puntíku to samé. 
5)  Autor se zde snaží popsat trojúhelník, v jehož cípech leží bezpečnost, historická věrnost a zábavnost, který je podobný klasickému trojúhelníku rychlost/cena/kvalita.
6)  Článek pochází z jiného prostředí, než je český historický šerm. Společnost, které je autor členem, se zaměřuje mimo jiné na jakousi "obecnou prospěšnost" a charitativní činnost je součástí jejich repertoáru. I u nás funguje několik projektů na obdobném principu, výtěžek z akcí však zpravidla nesměřuje na charitu (v obecném slova smyslu), ale bývá směřován do budování staveb či expozic, přímo souvisejících s činností projektu. 
7)  http://www.marquisofwinchesters.co.uk/
8) Fire to the flank
9) Je zde myšlena společnost skupin, které se zabývají re-enactmentem Anglické občanské války, nikoliv společnost jako taková. 
10) Přestože autor uvedl přesná procenta domnívám se, že na exaktním čísle nezáleží, jedná se však jistě o podstatnou část.
11) Je zde myšlena akce ve stylu polo-veřejného cvičení celé jednotky. Mustrování bylo součástí životního cyklu nových regimentů i za třicetileté války.

 



Závěrečný komentář k článku

Re-enactment je nádherný a zábavný koníček, díky kterému lze navíc podniknout výpravy do historie, která je jinak přístupná jen na stránkách knih. Jako o jakékoli lidské činnosti tak i o re-enactmentu platí, že vše vyžaduje energii a čas, aby to nebylo uděláno polovičatě. Cílem tohoto článku bylo zvýraznit nejen určité problémy, které re-enactment doprovázejí, ale hlavně myšlenku oživování historie jako celku. Pokud chceme našim divákům poskytnout komplexní výjev ze života našich předků, ať už prostřednictvím bitevních ukázek, dobových táborů, či například akcí specializovaných na dobovou stravu, nemůžeme si vytrhnout z kontextu jen některé kapitoly a některé opominout. Kvalita nespočívá pouze v detailech, u nichž hrozí nebezpečí, že budou neautenticky spojeny v celek, ale spočívá hlavně v autentickém základu, či chceme-li krásném průměru, který se musíme snažit budovat a který je skrze další detaily - artefakty, taktiku, dobové znalosti a dovednosti, rozvíjen do skutečného obrazu historické reality.

 

Autor:  alistaire

Kategorie