Článek je překladem části článku Goran Bilogrivić TYPE K CAROLINGIAN SWORD Opusc. archaeol. 33, 125–182, 2009 [2010].
Meče typu K jsou rozsáhlá skupina raněkarolinských mečů známá z nálezů jak ve střední a západní Evropě, tak i ve Skandinávii a na Britských ostrovech. Poprvé ji popsal Petersen v roce 1919 na nálezech z Norska (Petersen 1919). Během 20. století řada autorů přepracovávala tuto klasifikaci, asi nejpovedenější je práce Geibiga (Geibig 1991), který typ K zahrnuje do svého kombinačního typu 6, viz obr. 1.
Obr. 1 Schéma kombinačního typu dle Geibiga
Přes všechny klasifikace asi nejvíc se používá Petersen, proto se přidržíme jeho názvosloví. Jak praví Petersen (Petersen, 1919: str. 105-107) : „Hlavice je rozdělena do pěti laloků, lobů. Jednotlivé loby jsou zpravidla stejně široké, i když v některých případech je prostřední lobus o něco širší. Prostřední lobus bývá často o něco vyšší než laterální loby. Jednotlivé loby jsou více či méně odděleny (někteří autoři do mečů typu K počítají i meče typu O, které nahrazují meče typu K v 10. st. a nazývají celou skupinu meči typu K/O (Müller-Wille 1976: 37,155; Vinski 1977-1978: 174. Meče typu O mají subtilnější, často mírně zakřivenou záštitu a loby jsou od sebe více odděleny, viz obr. 2). Existuje několik variant. Hlavice může být jedno či dvoudílná. Záštita je většinou rovná, se zakulacenými konci a její ramena se nezužují. U mečů typu O bývá záštita subtilnější a zužující se ke koncům. V drážkách mezi loby a mezi bazí hlavice a loby bývá často vložen stříbrný, vzácně bronzový drát. Hlavice i záštita bývají plátovány kovem“.
Obr. 2 Srovnání meče typu K a meče typu O. vlevo meč z Balinderry, vpravo meč z Løiten, Berg, Norsko
Kromě hlavic s pěti loby se méně často vyskytují hlavice se sedmi laloky. extrémně zřídka se vyskytují hlavice se šesti loby.
Meče typu K/O se pravděpodobně vyvinuly na přelomu 8. a 9. století z mečů zvláštního typu I a II (Petersen 1919), resp. kombinačního typu 2 a 3 (Geibig 1991), viz obr. 3. Dle Petersena je typ K původní franský typ rukojeti meče, pravděpodobně někde z Porýní. Z mečů typu K se koncem 9. století vyvinul typ O přetrvávající pak do století 10. I přes řadu výjimek a individuálních zvláštností je toto schéma obecně akceptováno.
Obr. 3 Předchůdce mečů typu K/O. Vlevo zvláštní typ 1, meč ze Steinsviku, Norsko, vpravo zvláštní typ 2, resp. kombinační typ 2 dle Geibiga, meč z Wierhuizen, Nizozemí
Autor článku napočítal 77 mečů typu K/O známých v současnosti. Na obr. 4 je mapa nálezů mečů typu K/O k roku 1976. V té době bylo známo 58 mečů. Jak je vidět, meče jsou nalézány ve střední, jižní, západní i severní Evropě.
Obr. 4 Mapa výskytu nálezů mečů typu K, dle Müller-Wille 1976: 49
Z výše zmíněných 77 mečů typu K/O se vyděluje velmi zajímavá, výrazně definovaná skupina mečů s typickou výzdobou a nápisem HILTIPREHT na záštitě. Tyto meče byly poprvé souhrně zpracovány v roce 1982 (Müller-Wille 1982: 137-149). V našem článku jsou zpracovány i dva recentní nálezy, takže nyní tato skupina sestává z osmi exemplářů. Dva byly nalezeny v Irsku, dva v Norsku, po jednom pak v Chorvatsku, Německu, Francii a Nizozemí.
Nejznámějším mečem této skupiny je určitě meč z Ballinderry. Na něm můžeme prezentovat typický vzhled těchto mečů – meč typu K, celý povrch hlavice i záštity je plátován stříbrem a zdoben rytými ornamenty s rostlinnými motivy. Jméno HILTIPREHT je vyryto na horní ploše záštity, na obou stranách je ukončeno křížem. Na spodní ploše je vyryt ornament popisovaný jako králičí uši, viz obr. 5, blíže pak zde http://www.ragtools.cz/sidney/index.php?id=138 . Čepel je masivní, ocelová s tauzovaným nápisem ULFBRTHT.
Obr. 5 Nákres meče z Ballinderry
Další meč této skupiny nalezený v Irsku, známý dnes pod inv. č. WK-5, byl nalezen při narušení pohřebiště Kilmainham blízko Dublinu v 19. st. při stavbě železnice. Výzdoba i tvar je prakticky identický s mečem z Ballinderry. Na horní ploše záštity byl vyryt nápis HARTOLFR, který dnes již prakticky zmizel . Na rozdíl od meče z Ballinderry se u tohoto meče dochoval kroucený drát vložený do drážky mezi bazí a horní částí hlavice a dvojitě kroucený drát vložený mezi jednotlivé loby. Čepel je dobře zachována, byť rozlomená na tři kusy.
Obr. 6 Meč z Kilmainham, WK-5
Další meč byl nalezen v Norsku, v lokalitě Gravrak blízko Trondheimu. Byl nalezen v roce 1864 a je nejsevernějším mečem typu K vůbec. Meč je zdoben plátováním a rytou výzdobou jako předchozí exempláře, pouze na hlavici rytá výzdoba není. Horní část hlavice je připevěnna k bazi dvěma nýty, které jsou plátovány bronzem. Horní část záštity nese nápis HILTIPREHT, původně špatně čtený jako HLITER. Za písmenem T je vyryt kříž. Čepel je ocelová s nápisem ULFBERHT.
Obr. 7 Meč z Gravraku, Norsko
Druhý meč z Norska byl nalezen v Gjersviku v roce 1917. Tvarově se blíží spíše typu O, ale výzdobou jednoznačně patří do této skupiny. Výzdoba je idetická s ostatními meči. navíc je dochován kroucený stříbrný drát vložený do drážek hlavice. Na spodní straně záštity není žádný nápis. Zajímavostí je, že čepel je z damascenské oceli a zároveň je na ní nápis ULFBERHT.
Obr. 8 Meč z Gjersviku, Norsko
Další meč je uložen v Londýně, ve Walace collection. Neexistují žádná přesná data o místu nálezu meče. Dle údajů pochází z Francie a do r. 1870 byl částí Nieuwerkerke collection. Výzdoba je stejná jako u ostatních mečů. Na spodní straně záštity je ornament tvaru králičích uší identický s ornamentem z meče z Ballindery . Na horní části záštity je nápis původně čtený jako HLITER, který by měl být spíše čten jako HILTIPREHT .
Obr. 9 Meč z Walace collection
Německý exemplář byl nalezen v roce 1913 při výkopových pracích v Liepe blízko Berlína. Z rukojeti je zachována pouze záštita a baze hlavice, tvar a výzdoba je však natolik typická, že o typu K a příslušnosti k naší skupině není pochyb. Na horní ploše záštity je značně poškozený nápis HILTIPREHT s křížkem za písmenem T. Čepel je z damascenské oceli.
Obr. 10 Meč z Liepe, Německo
Další meč byl nalezen v Holandsku při bagrování břehu řeky Rýn nedaleko Elstu. Zbraň byla dobře zachovaná s výjimkou silně poškozené výzdoby záštity a hlavice. Celá rukojeť meče byla plátována stříbrem a zdobena rytými rostlinými ornamenty zvýrazněnými technikou niela. Jednotlivé loby hlavice jsou zdobeny rytými rostlinými motivy a jsou od sebe odděleny vloženým krouceným stříbrným drátem. Podobný dráte je vložen i do rýhy mezi bazí a horní částí hlavice. Na čepeli je železnou tauzií provedená značka tvaru obráceného S.
Obr. 11 Meč z řeky Rýn nedaleko Elstu, Nizozemí
Poslední meč byla nalezen v Chorvatsku na místě zvaném Zadvarje-Poletnica. Meč je dobře zachovalý a vyzdobený zcela shodně s ostatními exempláři. Povrch rukojeti je plátován stříbrem a na laterálních plochách zdoben částečně zachovaným rytým rostlinným ornamentem s úponky a trojlístky. Horní plocha záštity je opatřena špatně dochovaným nápisem ...A...ERTU..., zatímco spodní strana záštity je ozdobena symetricky dvěma „kotvovitými kříži“, viz obr. 12. Čepel je z damascenské oceli. Výzdoba rukojeti a zbytky nápisu byly zjištěny před několika lety při čištění a konzervaci zbraně (Piteša 2001: 347).
Obr. 12 Meč ze Zadvarje-Poletnica
Základní otázka, která se naskýtá, je význam nalezených nápisů. Na mečích této skupiny byly nalezeny čtyři druhy nápisů - HILTIPREHT, HARTOLFR, HLITER a ...A...ERTU… . Poslední jméno bylo zřejmě psáno v latinské formě s koncovkou - ertus (Piteša 2001: 347). Ostatní jsou v původní franské podobě.
Původní teorie byla, že se jedná o jméno majitele zbraně (Vinski 1981: 20; Milošević 2000a: 357; Piteša 2001: 349). S narůstajícím počtem nalezených zbraní se tato teorie stala neudržitelnou. Zamítnuta byla i teorie, podle niž by nápis byl přímo jménem meče. Nyní je přijímána spíše teorie, podle níž se jedná o jméno kováře, který vyráběl meč nebo jeho rukojeť (Müller-Wille 1982: 145; Ypey 1982: 52; Ellis Davidson 1998: 82; Oakeshott 2002: 4). Tato teorie je podporována i nálezem bronzové záštity z Anglie, z Exeteru, na které je nápis EOFRIMEF(ECIT) (Müller-Wille 1982: 145; Ellis Davidson 1998: 80).
Důležitý detail je nápadná podobnost jednotlivých písmen. Meče z Ballinderry, Gravraku a Liepe mají takřka identickou provedení nápisu na levé straně záštity. Písmeno I je pravidelně menší než sousední písmena T a P. Písmeno R je velmi podobné na mečích z Liepe, Gravraku a Zadvarje, zejména na posledních dvou.
Meče tohoto typu jsou datovány do konce 8. a první poloviny 9. st., některé z nich mají značně starobylé detaily /nýty v koncích záštit, starobylý tvar hlavice u meče z Gravraku apod./
Závěrem by se dalo říci, že těchto osm mečů tvoří homogenní skupinu velmi pravděpodobně vyrobenou v jedné dílně počátkem 9. st. Resp. v této dílně byly vyrobeny rukojeti těchto mečů, neboť řada z nich má čepele ULFBERHT. I přes široké rozpětí nálezů po celé Evropě se nejspíše jedná o franskou dílnu. Čtyři meče určitě prošly rukama vikingů – jedná se o exempláře z Irska a Norska. Francouzský a holandský meč je otazný, jejich vztah ke skandinávským nájezdníkům je nejistý. Meč z Liepe u Berlína pochází z oblasti obývané tehdy západními Slovany, kde karolinské meče nejsou nic vyjímečného jako kořist nebo spíš import. Stejné je to i s mečem ze Zadvarje, které leží v oblasti Neretva, která v té době byla pod silným franským vlivem.
Literatura:
Ellis Davidson 1998 H. Ellis Davidson: The Sword in Anglo-Saxon England. Its Archaeology and Literature, Woodbridge, Oxford, [1962] 1998.
Geibig 1991 A. Geibig: Beiträge zur morphologischen Entwicklung des Schwertes im Mittelalter. Eine Analyse des Fundmaterials vom ausgehenden 8. bis zum 12. Jahrhundert aus Sammlungen der Bundesrepublik Deutschland (Offa – Bücher, Band 71), Neumünster, 1991.
Milošević 2000 A. Milošević: “Karolinški utjecaji u Hrvatskoj kneževini u svjetlu arheoloških nalaza”, in HiK (Rasprave i vrela), 2000, 106–139.
Milošević 2000a A. Milošević: “Žeževica, Poletnica”, in HiK/katalog, 2000, 356–358.
Müller-Wille 1976 M. Müller-Wille: “Das Bootkammergrab von Haithabu (mit Beiträgen von O. Crumlin-Pedersen und M. Dekowna)”, Berichte über die Ausgrabungen in Haithabu 8, Neumünster, 1976, 7–176.
Müller-Wille 1982 M. Müller-Wille: “Zwei karolingische Schwerter aus Mittelnorwegen”, Studien zur Sachsenforschung 3, 1982, 101–154.
Oakeshott 2002 E. Oakeshott: “Introduction to the Viking Sword”, in I. Peirce (ed.), Swords of the Viking Age, Woodbridge, 2002, 1–14.
Peirce 2002 I. Peirce: “Catalogue of Examples”, in I. Peirce (ed.), Swords of the Viking Age, Woodbridge, 2002.
Petersen 1919 J. Petersen: De norske vikingesverd. En typologisk-kronologisk studie over vikingetidens vaaben, Kristiania, 1919.
Piteša 2001 A. Piteša: “Karolinški mač s natpisom iz Zadvarja (Žeževica Donja)”, Vjesnik za arheologiju i historiju dalmatinsku 94, Split, 2001, 347–360.
Vinski 1977–1978 Z. Vinski: “Novi ranokarolinški nalazi u Jugoslaviji”, Vjesnik Arheološkog muzeja u Zagrebu ser. 3, X–XI, 1977–1978 [1979], 143–208.
Vinski 1981 Z. Vinski: “O nalazima karolinških mačeva u Jugoslaviji”, SHP ser. III, 11, 1981, 9–54.
Ypey 1982 J. Ypey: “Een HILTIPREHT-zwaard uit Elst (U.)?”, Westerheem 31, 1982, 48–52.
Kategorie
- Pro vkládání komentářů se musíte registrovat nebo přihlásit