Karolinské zbraně a zbroj v devátém století

 

Karolinské zbraně a zbroj v devátém století

Simon Coupland

Publikováno ve Viator: Medieval and Renaissance Studies v.21 (1990)

Přeloženo dle http://www.deremilitari.org/resources/articles/coupland.htm

 

Poznámka překladatele

Níže uvedená práce byla přeložena dvacet let po sepsání originálu. Vzhledem k rozšíření Internetu a s tím spojenou dostupností primárních pramenů všeho druhu, stejně jako některým pokusům o rekonstrukce je možné, že by dnes autor některá tvrzení upřesnil nebo přehodnotil (ne však nutně změnil).

V překladu byly voleny termíny odpovídající pokud možno raně středověké terminologii. Tam, kde to bylo možné, byla forma cizích jmen a názvů upravena podle českých zvyklostí (např. Charlemagne – Karel Veliký, Leipzig – Lipsko), jiné (Stuttgart, Eccard) byly ponechány v originálním znění. Oproti originálnímu textu byly opraveny některé zjevné překlepy v citacích, zejména u německojazyčné literatury.  V případě kolísání francký-franský byl použit druhý z tvarů a to s ohledem na skloňování (franští vs. francčtí/frančtí).

Překladatel věnoval velkou péči ověření, popř. doplnění pramenů a citací. Přesto však nelze vyloučit, že v ojedinělých případech nevyznívá překlad stejně jako původní text, jelikož nebylo možno znění a vzhled primárního pramene ověřit. Zároveň upozorňuje výslovně na to, že nelze na jedné (byť i  velmi kvalitní) studii stavět kategorické závěry týkající se karolinských vojenských reálií.

 

Tato studie si klade za cíl zjistit podstatu výstroje a výzbroje karolinské armády v devátém století formou zkoumání psaných, ikonografických a archeologických zdrojů. Hodnota tohoto přístupu byla prokázána Gesslerovou studií karolinské výzbroje, publikovanou v roce 1908 1,  tato práce je ovšem nyní převážně zastaralá. Pozdější diskuze na toto téma jen zřídkakdy zahrnovaly vyvážené hodnocení všech tří typů pramenů. Proto Ferdinand Lot jednoduše napsal “Il y a peu de chose a dire de l'armement," [O zbraních můžeme říci jen málo -  pozn. překl.] a následně se omezil jen na nezbytné minimum z diskuzí 2. Ganshof ocenil Psalterium aureum 3 jako jediný spolehlivý výtvarný zdroj a své zbývající informace získal z kapitulárií 4. Verbruggen v podstatě zopakoval Ganshofova zjištění a citoval Leidenské Makabejské 5 jako další ikonografický zdroj 6. Pouze Last věnoval detailný pozornost všem třem typům pramenů, ovšem jeho záměrem nebylo vydat více než jen souhrn aktuálních znalostí. Nevýhodou článku byla také jeho stručnost, takže ilustrace byly reprodukovány bez odpovídajícího zkoumání paralel, možných vzorů nebo souladu s dalšími zdroji 7. Konečně ačkoliv se nedávná kniha od Davida Nicolle pokouší poskytnout přesný portrét karolinské zbroje a zbraní, vykazuje jen velmi málo kritického hodnocení zdrojů 8. To se projevilo v tak bizarních věcech, jako je ilustrace bretonského jezdce z devátého století spolu s koňským brněním římského původu z třetího století a „římsko-byzantskou přilbou z čtvrtého až sedmého století“ 9!

Z tohoto rychlého přehledu sekundární literatury je zřejmé, že detailní zkoumání různých druhů primárního materiálu je dosti pozadu. Mezi psanými zdroji devátého století je zbroj a zbraně zmiňována pouze zřídka a jen kapitulária Karla Velikého popisují vojenskou výbavu do určité úrovně detailu. Výsledkem je, že těch několik referencí bylo velmi mnoho citováno a studováno 10.

Výzbroj nesená jezdectvem byla popsána ve dvou textech: Capitulare missorumz let 792-793 11 mluví o beneficiářích a držitelích úřadů, kteří byli schopní poskytnout koně a zbroj, stejně jako štít, kopí, meč (spata) a sax (semispatum)12. V dopise Karla Velikého opatu Fulradovi v roce 806 13 je ovšem zmíněno, že každému jezdci bylo přikázáno mít kromě štítu, kopí, meče a saxu také luk a několik toulců se šípy 14.

Požadavky na vyzbrojení pěchota nebyly tak vysoké: Cášský kapitulář, vydaný mezi 802-803 15 očekával, že hrabata dodají každého pěšáka se štítem, kopím a lukem, včetně náhradní tětivy a dvanácti šípů 16. Požadavek na vozy tyto zbraně zahrnoval také, nepochybně pro obranu vozky 17. Cášský kapitulář dále obsahoval nařízení, že žádný voják nemá mít obušek (baculum - klacek, palice), namísto něj si má vzít luk 18. Toto nařízení zřejmě pamatovalo na sedláky kteří neměli žádného bohatého pána, který by je vyzbrojil.

Je nešťastné, že všechna kapitulária popisující výzbroj jsou datována do času vlády Karla Velikého, neboť během devátého století jistě nastal posun ve vojenské výbavě. Například bylo dokázáno, že krátké meče nebo saxy během tohoto období prakticky zmizely; a jistě došlo i k dalším změnám o kterých nyní nevíme.

Jediným psaným zdrojem, poskytujícím detailní popis franské výstroje v devétém století je Notkerův životopis Karla Velikého. Ten popisuje císaře a jeho celou armádu jako obrněné muže na koních barvy oceli, každého oděného v železné helmě, prsním pancíři, steheních plátech, náholenicích a rukavicích, nesoucí železné štíty, meče a kopí 19. Ovšem Notkerovým cílem bylo pobavit své čtenáře působivými historkami a poskytnout příklad slavného karolinského vládce, namísto přesného historického popisu podmínek v devátém století.  Jistě, Lowe psal o Notkerovi že „bereits ins Sagen- and Legendenhafte erhobene Bild“ [„doplňuje detaily do existujícího legendárního obrazu“ - pozn. překl.] Karla Velikého 20. Nejenomže je popisovaná výbava významně velkolepější než v soudobých textech, ale byla by značně nad možnostmi převážné většiny franských vojsk, stejně tak jako neprakticky těžká a neobratná v bitvách. Je vcelku možno považovat za jisté, že karolinská armáda nebyla nikdy vybavena tak kompletní sadou těžké zbroje, a to ani v Notkerových časech [asi 840 – 6 dubna 912, pozn. překl.]. 

Co se týče ikonografického materiálu, mnohé karolinské rukopisy a řezby zobrazují vojáky a jejich výstroj do značných detailů. Naneštěstí historici umění často přicházeli s odporujícími si závěry na téma zda jsou tyto figury modelovány podle soudobých franských vojsk nebo podle pozdně antických či byzantských miniatur. Například panuje obecný souhlas že jezdci v Psalterium aureum jsou vyobrazeni ve franské zbroji z devátého století 21. Avšak jejich přilby jsou prokazatelně stejného typu jako ty nesené vojáky ve Vivian Bible 22, které jsou naopak obecně považovány za založené na pozdně antických výtvarných vzorech 23.

Tato studie si klade za cíl zamezit tomuto typu zmatku prozkoumáním každé složky karolinské výzbroje zvlášť při zvážení celého rozsahu karolinských obrazových zdrojů, možných pozdně-antických nebo byzantských vzorů a relevantních psaných a archeologických zdrojů. V celé studii je zdůrazněno, že ačkoliv jisté aspekty iluminací mohou být ovlivněny vnější tradicí, jednotlivé detaily mohou stále odrážet místní soudobé podmínky 24. Jako příklad lze uvést, že miniatura ilustrující žalm 3 v Stuttgartském žaltáři 25 vykazuje zřejmou podobnost s odpovídajícím obrázkem v Chludovském žaltáři 26. Kompozice je prakticky shodná, obě skupiny mužů jsou ozbrojeny kopími a někteří z karolinských ozbrojenců jsou zobrazeni se stejně nezdobenou, zaoblenou přilbou jako byzantští vojáci. Mutherich správně citoval tyto paralely jako důkaz byzantského vlivu na franský žaltář 27. Nicméně stále je možno zaznamenat důležité rozdíly, jako jsou křidélka na franských kopích a žebrové [banded - pozn. překl.] přilby nesené karolinskými jezdci. Archeologické nálezy ukazují že okřídlená kopí se na evropském kontinentu nepoužívala před osmým stoletím, zatímco žebrová přilba se zdá být hrubou reprezentací standardního karolinského typu, který je zobrazen v množství rukopisů 28. Vyobrazení těchto položek tedy naznačuje, že franský umělec zahrnul do své práce přinejmenším některé rysy soudobé kultury.

Z tohoto příkladu je zjevné, že archeologie může značně přispět k potvrzení nebo doplnění psaných nebo obrazových zdrojů. Bohužel se z karolinského období dochovalo velmi málo archeologických pozůstatků. Předměty v hrobech, které poskytují hlavní část materiálu z raně středověké severní Evropy, přestaly být na západ od Rýna vkládány do hrobů na začátku osmého století, na východ od Rýna okolo roku 750 a na severu říše o dalších padesát let později 29. Po této době jsou karolinské předměty známy pouze z náhodných nálezů, které jsou obecně těžko datovatelné s ohledem na nepřítomnost kontextu, nebo z exportů za hranice říše. S ohledem na to může být vývoj vojenského vybavení sledován obvykle do začátku osmého století, v některých případech do začátku století devátého, jen zřídkakdy však později.

 

HELMY

Psané zdroje z devátého století občas zmiňují nošení helmus nebo galea, ačkoliv tvar těchto přileb není nikdy zmíněn a materiál, z nějž jsou vyrobeny, je uveden jen zřídka. Jak již bylo zmíněno, Notkerův popis "ferreus Karolus, ferrea galea cristatus" 30 není nutně věrohodný, ačkoliv bretonský vůdce Murman je také zmiňován se železnou přilbou 31.  Přilby které Eberhard z Friuli odkázal v roce 867 32 a přilby oceněné v Lex Ribuaria na šest solidů 33 byly spíše vyrobeny z kovu než z kůže, což by vysvětlovalo jejich vysokou cenu. Vyznění jiného kapituláře, že pouze u velitelů armád se čekalo že budou mít vlastní přilbu, napovídá že se jednalo o něco víc než jednoduché kožené čapky 34.

Bohužel, archeologie nám nepodává žádné helmy datovatelné do devátého století, ani nejsou jistě známy žádné druhy ze století osmého. Hejdová dokazuje dataci polokulové přilby ze Chamoson do devátého století na základě karolinského květinového ornamentu 35. Avšak u stejně tvarované přilby z Niederrealta Schneider dokazuje že obě helmy mají být datovány do časného dvanáctého století 36. Další návrh Hejdové, že nánosník tzv. přilby Sv. Václava, kónické přilby z desátého nebo jedenáctého století, byl převzat ze ztracené karolinské helmy vyrobené v pozdním osmém až časném devátém století 37 je rovněž bez podkladů. Ornament na nánosníku, který Hejdová považuje za časně karolinský, je ve skutečnosti identický s datací zbytku přilby 38.

Zdá se nepravděpodobné, že kónické přilby z jednoho kusu byly na kontinentu nošeny v devátém století. Podle mého vědomí je jediným výskytem takové přilby v jakémkoliv soudobém franském obrazovém zdroji jedno folio z bernského rukopisu Prudentiovy Psychomachie, který je datován od pozdního devátého do raně desátého století 39. Stylistická analýza naznačuje, že umělec který tvořil toto folio se nepodílel na jakémkoliv jiném foliu tohoto rukopisu 40. To by vysvětlovalo, že tato ilustrace je jediným zobrazením šupinové zbroje v celém díle. Šupinová zbroj má prokazatelný vztah k byzantské obrazové tradici, tudíž je důležité že kónické helmy podobné té v bernské Psychomachia jsou k vidění na soudobých byzantských miniaturách 41. Tyto paralely, doplněné nepřítomností franských analogií, naznačují že umělec svou inspiraci čerpal spíše z byzantské iluminace než z franské jezdecké helmy.

Jedním z typů helmy pravděpodobně používané karolinským vojskem byla Spangenhelm. Toto označení je odvozeno ze šesti a více kovových Spangen neboli pruhů, které propojují obvod helmy s kovovým plátem na vrcholu. Tak je utvořen rám, který je posléze vyplněn pláty z kovu nebo rohoviny. Spangenhelm je potvrzena na Západě od třetího do sedmého století 42 a ačkoliv nejsou známy žádné pozdější merovejské nebo karolinské nálezy, Spangenhelm vyobrazená v žaltáři z Corbie okolo roku 800 43 je pozoruhodně podobná přilbám nalezeným v pohřbech ze šestého století 44. Ačkoliv je možné, že umělec z Corbie okopíroval starší ilustraci zachycující Spangenhelm, absence takových vzorů spolu s tím že kopí v této iluminaci je zřejmě odpozorováno ze života 45 podporuje názor, že Spangenhelm byly nošeny ještě v devátém století.

Standardní karolinská přilba je patrně nejzřetelněji vyobrazena v Psalterium aureum46. Přilba může být popsána takto: vrchlík sbíhá do ochraného okraje, se zřetelným lemem obkružujícím přilbu. Lem se zřejmě vpředu zvedá do bodu uprostřed čela, kde knoflík vyznačuje spoj s pásem běžícím od vrcholu. Tento pás může tvořit část hřebene běžícího přes celý vrchlík přilby, který některé zdroje zobrazují také s připojenou ozdobou z peří 47.

Většina těchto vlastností může být sledována na helmách ze Stuttgartského žaltáře, ačkoliv je ochraný okraj méně zvýrazněn a pás je umístěn mimo střed čela 48. Stejný typ helmy je zobrazen v bibli ze San Paolo fuori le Mura 49 a v několika zdobených biblích ze skriptoria v Toursu 50. Podobné helmy lze spatřit též v Utrechtském žaltáři 51, Bernské Psychomachia 52 , na setřelé slonovinové řezbě v Louvre 53 a na diptychu v Miláně 54.

Dva faktory podporují názor že právě helmy z Psalterium aureum reprezentují typ který byl opravdu karolinci nošen; spíše než že nosili přilby pocházející z vnější obrazové tradice. První je, že helmy zobrazené v přeživších pozdně římských a byzantských miniaturách jsou jiného typu 55. Ačkoliv Dufrenne tvrdil, že pozdně antické modely mohou být nalezeny v synagoze v Dura Europos 56 a na Theodosiánově sloupu 57, v obou případech jsou tyto přilby bližší těm ve vatikánském Vergiliovi než typu z Psalterium aureum 58. Druhým faktorem je to že nejvíce přesvědčivé vysvětlení pro soustavné zobrazování stejného typu helmy v tak rozmanitých franských zdrojích ovlivněných různými výtvarnými zdroji je, že umělec kopíroval ze života. Jak je ukázáno níže, zobrazení kruhových štítů s cibulovitými umby je podobným případem, kde archeologie prokázala soudobost typu. Co se týče odvození helmy v Psalterium aureum, několik z nalezených pozdně římských jezdeckých helem může představovat typ, z něhož se karolinská forma nakonec vyvinula 59.

Jedna z přileb odkázaných Eberhardem z Friuli je popsána jako "helmum cum hasbergha" 60. Ačkoliv tento termín v pozdějších středověkých textech označoval zbroj (košili, hauberk) 61, skutečnost že hrabě Eccard z Maconu zmiňuje "brunia cum alsbergo" ukazuje, že v devátém století to byly dvě odlišné věci 62. Asociace halsbergys přilbou v Eberhardově závěti, spolu s evidentním etymologickým vývojem z hair: "krk" and berga: "ochrana, ochránce", ukazuje že dotyčným předmětem byl nějaký druh ochrany krku, možná připojený k přilbě. Oman navrhoval, že halsbergabyla “tlustý kus kůže, chránící uši a krk” 63, ale Spangenhelm nalezený v Krefeld-Gellepu měl kroužkový závěs tvořící ochranu krku 64, stejně tak jako anglosaská přilba z pozdního osmého století objevená v Yorku, Coppergate 65. Jelikož Stuttgartský žaltář také zřejmě ukazuje přilbu s kroužkovým závěsem, zdá se bý tato interpretace "helmum cum hasbergha" nejpravděpodobnější 66.

 

ŠTÍTY

Nejlevnějším kusem obranné výzbroje karolinského vojáka byl štít. Zatímco přilba byla v Lex Ribuariaoceněna na šest solidů a kroužková košile na dvanáct solidů, štít spolu s kopím je oceněn na solidi dva 67. Ačkoliv je zákoník dobrým vodítkem k relativní hodnotě těchto předmětů, je zjevné že cena štítů a kopí mohla během devátého století růst – smlouva z roku 850 zaznamenává donaci "scutum cum lancea, valentem V solidos." 68. Většina franských jednotek si jistě štít mohla dovolit a soudobé psané zdroje ukazují, že je nosili jak pěšáci tak jezdci. V dopise Karla Velikého opatovi Furaldovi je například uvedeno "unusquisque cabalarius habeat scutum," 69 zatímco při obléhání Bergama držela pěchota šíty nad hlavou, aby odvrátila příval kamení z městských zdí 70.

Dodávka štítů byla králem i magnáty považována za důležitou. Karel Veliký rozkázal královským služebníkům, aby v každém z obvodů bydlel výrobce štítů 71 a smlouvy Ludvíka Pobožného s Ludvíkem Němcem odhalují že některé kláštery musely posílat štíty, koně a kopí státní pokladně každý rok 72. V Sankt Gallen a Corbie byli součástí klášterních dílen scutarii 73, kteří pravděpodobně byli zodpovědní za výbavu milites a možná také za odvody králi.

Jelikož štít v boji dlouho nevydržel, doprovázeli armádu na tažení prodejci štítů, jak víme ze zprávy popisující, jak bylo vojsko Karla II. Holého při ústupu po andernašské bitvě zdržováno "scuta vendentes" 74.

Bohužel psané zdroje neposkytují žádné vodítko co se týče velikosti, tvaru nebo konstrukce štítu - ovšem miniatury a řezby ukazují stále stejný typ, nesený jak pěchotou tak jezdectvem 75. Kulatý a vypouklý štít se zdá mít okolo 80 cm v průměru a chrání tělo od krku ke stehnům 76. Na druhé straně byli karolinští umělci známí svým ovlivněním pozdně římskou a byzantskou uměleckou tradicí a jak byzantské, tak pozdně antické rukopisy ukazují také kulaté, vypouklé štíty podobné velikosti 77. Tudíž někteří historici umění tvrdili, že tyto štíty jsou prostou kopií starších výtvarných vzorů a nikoliv soudobou franskou výzbrojí 78. Dva faktory napovídají, že tomu tak nebylo.

Prvním je, že většina štítů zobrazených ve franských zdrojích má umbo ve tvaru homole cukru zakulacené po způsobu cibule 79 a mnoho dalších je také dekorováno řadou radiálních oblouků 80. Tyto vlastnosti ani v pozdně římských, ani v byzantských iluminacích nenalézáme. Oblouky se staly zjevně součástí germánské tradice, jelikož je lze spatřit rovněž na kameni z Hornhausenu (okolo roku 700) 81 a na obrazových kamenech na Gotlandu 82. Co se týče umba cibulovitého tvaru, archeologické nálezy naznačují že se tato forma poprvé objevuje v osmém století a že tudíž franští umělci, kreslící takováto umba, ztvárňovali soudobé podmínky 83.

Druhým je pak to, že několik málo nalezených pozůstatků franských štítů z osmého století dosvědčují že byly kulaté nebo oválné, ačkoliv známé rozměry měly poněkud menší průměr než 80 cm, mezi 52 a 70 cm 84.

Všechny tyto štíty z osmého století byly dřevěné a alespoň jeden byl pokryt na obou stranách kůží. Vodítkem k tomu že štíty byly ze dřeva, je rovněž nízká cena v Lex Ribuaria. Notkerův popis štítů nesených armádou Karla Velikého "in clipeo nihil apparuit nisi ferrum," [Jeho štít byl celý železný -  pozn. překl.] bylo celkem jistě přehnané líčené nebo výmysl, váha takového štítu by jej činila kvůli nemotornosti bezcenným 85. Přesto se zdá, že radiální oblouky zobrazené v mnoha rukopisech představují kovové pásky, přinýtované na dřevěné štíty pro zesílení ochrany 86. Většina štítů na iluminacích a řezbách z devátého století má také zřetelný lem, opět připevněný nýty a několik ilustrací zobrazuje jakési mřížkové příchytky lemu ke štítu 87. Ačkoliv žádné ornamenty tohoto vzhledu nejsou z kontinentu známy, podobné příchytky lemu byly nalezeny v švédských lodních pohřbech ve Valsgarde, kde byly štíty také zesíleny železnými pásky přinýtovanými k povrchu 88.

Štít byl držen za úchop běžící přes zadní stranu umba a připojený na hranu štítu na každé ze stran. Tento úchop je k vidění na několika ilustracích 89 a byly nalezeny jak dřevěné, tak kovové zbytky 90. Doplněk k této rukojeti tvořil nosný řemen, který umožňoval zavěšení na rameno pokud to bylo potřeba 91. Abbo popisuje, jak si král Odo zavěsil svůj štít okolo krku, než vyrazil do bitvy ("id scutumque simul recipit colloque pependit") 92 a Ermold vzpomínal na službu se štítem na rameni ("Huc egomet scutum humeris ensemque revinctum / Gessi") 93.Psalterium aureum obsahuje zřetelné vyobrazení běžícího vojáka se štítem visícím na zádech: řemen přes jeho rameno se zdá končit na rukojeti štítu 94.

V bitvě bylo pochopitelně prvotní funkcí štítu odvrátit nepřátelské údery a Ermold dokonce tvrdil že štít mohl odklonit letící oštěp 95. Bylo také navrženo, že kombinace lehkého dřevěného štítu s hrotitým umbem jej mohla přeměnit v útočnou zbraň, vráženou do útočníka 96.

 

ZBROJ

Karolinci očividně vnímali ochranou zbroj těla jako velmi důležitý prvek vojenské výbavy a zvláště v kapituláriích Karla Velikého se odkazy na zbroj opakují. Královští vazalé s dvanácti a více mansi museli vlastnit brunia a každý muž který měl takovou zbroj, ale nevzal ji na tažení, byl zkrácen jak o zbroj tak na beneficiích 97. Velitelé armád byli povzbuzování k vlastnictví přilby nebo zbroje 98, ale vysoká cena brunie musela být nad možnosti všech kromě těch nejbohatších 99. Například hrabě Eccard z Maconu do své závěti zahrnul jen jednu brunia, zatímco Eberhard z Friuli odkázal ne méně než čtyři 100. Ganshofovo prohlášení, že Cášský kapitulář "učinil hrabata povinnými míti brumae a přilby v zásobě pro vyzbrojení jezdců určených jako obrnění rytíři" 101 nemá oporu v textu, který nezmiňuje ani použití koní, ani neurčuje že hrabata mají dodat svým mužům víc než jen lehké zbraně. Ze seznamů vybavení citovaných výše je zřejmé, že běžná pěchota a jezdectvo nemuseli zbroj vlastnit, ale kostely a kláštery zjevně vlastnily zásoby zbrojí, ze kterých vybavovaly svoje milites 102.

Strategický význam zbroje je také podepřen opakujícími se pokusy karolinských vládců zabránit jejich exportu 103. Bez ohledu na to psané zdroje uvádějí, že jak Saracéni tak Bretonci nosili zbroje 104 a že Vikingové získávali bruniae od bezskrupulózních Franků 105.

Nejobvyklejšími latinskými termíny použitými k označení zbroje byly brunia a lorica, ačkoliv občas se vyskytuje i thorax 106. Jelikož termíny brunia a lorica nebyly zaměňovány ani nebyly používány vedle sebe, není jasné zda se jedná o synonyma nebo zda označovaly různé druhy zbroje. Ovšem skutečnost, že mezi nimi nebyl v zákonících a kapitulářích činěn rozdíl napovídá, že měly stejný význam. Kupříkladu zákaz prodeje bruniae za hranice se zřejmě vztahuje na všechny zbroje, bez bližšího upřesnění typu. Notkerovo použití slova lorica také znamenalo že může být použito jako obecný termín pro zbroj, protože napsal "Coxarum exteriora, quae propter faciliorem ascensum in aliis solent lorica nudari, in eo ferrets ambiebantur bratteolis" („vnějšek stehen, který na jiných mužích je obvykle nepokryt zbrojí pro lehčí nasedání, byl chráněn železnými pláty“) 107.

Ačkoliv Raban Maurovo odvození termínu lorica jako "eo quod loris careat; solis enim circulis ferrets contexta est108 je přímo převzato od Isidora ze Sevily 109, následný odkaz na háčky a kovové kroužky loricy ("hamis et circulis ferrets") byl evidentně autorovým vlastním příspěvkem 110. Nicméně žádný výtvarný zdroj z devátého století nezobrazuje kroužkové pletivo a žádný soudobý pramen neklade rovnítko mezi lorica,  brunia a kroužkovou košili 111. Namísto toho soudobé miniatury a řezby zobrazují dvě formy zbroje, které obvykle nejsou zobrazovány společně v jednom prameni 112. Římský  pancíř s pteryges tvořícími suknici a kryjícími vršek paží se vyskytuje v pracích jako jsou Utrechtský žaltář 113, Milánský diptych 114 a iluminované bible z Toursu 115. Šupinová zbroj, zjevně složená z malých, překrývajících se plíšků připojených k vestě nebo suknici 116 je zobrazena například ve Stuttgartském žaltáři 117, Psalterium aureum 118 nebo na slonovinové řezbě nacházející se nyní ve Florencii 119.

Historici, kteří kteří zkoumali karolinské vojenské odění jednohlasně tvrdí, že šupinová zbroj byla běžně franskými jednotkami nošena 120. Na druhé straně, pasáž z Notkera citovaná výše vzbuzuje o této teorii jisté pochyby, neboť ačkoliv je jeho tvrzení zjevně přehnané, zmínka o tom že jiní ochranu stehen nenosí byla zřejmě vložena aby propůjčila více důvěryhodnosti zbytku tvrzení, zdá se tedy spolehlivá. Navíc ilustrace šupinových zbrojí bez výjimky zobrazují suknici kryjící i stehna. Vojáci oblečení v typu šupinové zbroje velmi podobném tomu karolinskému jsou k vidění na soudobých byzanských miniaturách 121 a v pozdně antických rukopisech 122. Kupříkladu neobyčejný oděv zobrazený ve Stuttgartském žaltáři a spojující šupinovou zbroj s pláty je prakticky shodný se zbrojí zobrazenou v soudobém byzantském rukopisu 123. Ačkoliv je možné, že tato karolinská zbroj byla podobná té nošené v Byzanci, tyto shody, spolu s Notkerovým vyjádřením a nedostatkem pozitivního dokladu šupinové zbroje v psaných zdrojích, vzbuzují dojem že karolinští umělci spíše přebírali vzor z vnější výtvarné tradice namísto ze současnosti.

Oproti tomu se většina komentátorů shodne, že hrudní pancíř a pteryger zobrazené v karolinských ilustracích byly založeny na klasických obrazových vzorech 124. Nejbližší shody jsou k nalezení v pozdně antických zdrojích jako je Probův diptich 125, Scipiův štít 126 nebo na jednom ze zobrazení Davida v Byzanci raného sedmého století 127. Samozřejmě, to že někteří karolinští umělci stále přidávali do svých klasicky inspirovaných kompozic 128 královské armigeri oblečené v hrudním pancíři [cuirass, pozn. překl.] a pteryger umožňuje, že zobrazovali soudobou franskou realitu, která byla dostatečně známá a důležitá na to aby ji stálo za to takto zobrazit. Pokud by se jednalo o tento případ, tak by  postavy byly oblečené v soudobém karolinském oděvu, což komentoval Kohler s ohledem na shodné uniformy ve Vivian Bible 129. Tato studie ukazuje, že umělci jistě zobrazovali soudobé přilby, štíty, meče a kopí. Zjevná podobnost s římskými zbrojemi může být vysvětlena silným povědomím kontinuity ve středověké západní Evropě a možná též imperiálními aspiracemi karolinské dynastie.

Je možno shrnout, že nedostatek pozitivních dokladů ve formě archeologických nálezů nebo jednoznačně psaných popisů nedovoluje zaujmout kategorický závěr týkající se karolinské zbroje. Raban Maurova zmínka o lorica je jediným vodítkem k závěru že mohly být používány kroužkové košile, ovšem jeho dílo bylo silně ovlivněno Isidorem. Některé z výtvarných zdrojů ukazují římský hrudní pancíř a pteryger, zatímco jiné ukazují šupinovou zbroj, přičemž Notkerova poznámka podsunuje že tato nebyla obvyklou vojenskou výbavou. Jelikož nějaká forma zbroje byla jistě nošena, nejvíce pravděpodobnou formou se mi zdá být hrudní pancíř.

V textech z devátého století se objevují i další součásti zbroje. Ochrana nohou je zmiňována jak v Eberhardově závěti 130, tak v Lex Ribuaria 131 pod jménem bagnbergas (bagn: "noha";bergas: "ochrany, chrániče"), zatímco Notker použil klasický termín ocreae 132. Notkerovo tvrzení, že náholenice byly ze železa je podpořen jak jejich relativně vysokou cenou v zákoníku, 6 solidů, tak jejich uvedením v Eberhardově závěti. Žádný z kapitulářů je neuvádí mezi vybavením, které musely jednotky mít a je skoro jisté že se jednalo o luxusní předměty, které vlastnil málokdo. Ve výtvarných pramenech se vyskytují dvě různé formy, jednak úzké nohavice ve Stuttgartském žaltáři 133, jednak náholenice zřejmě zobrazené na slonovinové řezbě ve Florencii 134. Není zřejmé, která forma, pokud vůbec některá z nich, byla známa jako bagnbergas.

Ruce a paže mohly být chráněny zesílenými rukavicemi nebo ochranou předloktí. Rukavice, manicae nebo wanti, byly zmíněny jak Eccardem tak Eberhardem 135 a skutečnost, že poslední z nich uvádí "bruniam I, helmum I et manicam unam ad ipsum opus" dovoluje interpretaci že spíše než o běžnou rukavici šlo o kus zbroje. Prodej chráničů paží, bauga,  byl zakázán spolu s prodejem bruniae v kapituláři z roku 803 136 a je možné že"brancale" uvedené v Eccardově závěti představovaly rovněž ochranu paží; ačkoliv se stejně tak mohlo jednoduše jednat o nápažník z drahého kovu 137. Nevím o žádném vyobrazení zesílené rukavice, ačkoliv slonovinová řezba uložená v Lipsku může chránič  paží zobrazovat 138.

 

MEČE

Během kralování Karla Velikého zaznamenal Lex Ribuaria wergild za meč s pochvou sedm solidů a za meč samotný solidi tři 139. Pro srovnání, text z konce vlády Karla Holého uvádí cenu meče pět solidi 140. Meče byly zjevně relativně drahé věci, což vysvětluje proč v kapitulářích Karla Velikého bylo nošení meče vyžadováno pouze od jezdců (kteří si mohli dovolit vlastnit a vydržovat koně) 141. Pasáž v Reginově Kronice podsunuje, že alespoň v pozdním devátém století byl meč hlavní zbraní jízdního bojovníka 142.

V kapitulářích jsou zmiňovány dva druhy mečů: spata, nebolidlouhý meč a semispatum, neboli sax. Oba typy jsou dobře známy z archeologických nálezů.

Sax byla jednobřitá zbraň vyrobená ze železa, o délce asi 65 až 80 cm 143. V sedmém století tvořila standardní součást hrobů se zbraněmi 144, ale v pozdním osmém století začal sax ustupovat ze scény 145. Zdá se, že začátkem devátého století představoval zastaralou zbraň 146 a žádný z hlavních písemných zdrojů se o použití krátkých mečů nezmiňuje; stejně tak nejsou zobrazeny v žádné sooudobé ilustraci. Z tohoto pohledu by nařízení, aby jezdec nesl jak meč tak sax, představovalo spíše zažitou zvyklost která postupně mizela. Možné vysvětlení tohoto procesu je předestřeno níže.

Bez ohledu na úbytek pohřební výbavy hrobů v impériu osmého století byl nalezen vcelku vysoký počet karolinských mečů; některé v řekách na kontinentu, některé jako pohřební výbava v oblastech za hranicemi říše, které ještě praktikovaly zvyk ukládání mrtvých spolu s jejich zbraněmi. Bylo tudíž možné prostudovat vývoj a chronologii karolinského meče do určitých detailů 147. Spata byla oboustraně broušená zbraň s obvyklou délkou mezi 90 a 100 centimetry, z čehož čepel představovala zhruba 75-80 cm. Čepele osmého století byly často z damašku, ale tato praxe začala v devátém století mizet, skoro jistě jako důsledek zlepšené kovářské techniky, která dokázala produkovat čepele z kvalitnější oceli 148.

Během panování Karla Velikého došlo rovněž k značné změně ve tvaru čepele meče. Na ranějších mečích běží ostří rovnoběžně prakticky po celé délce čepele, aby se začaly sbíhat kousek před hrotem. Zhruba po roce 800 se ovšem začala ostří mečů sbíhat postupně od záštity k hrotu, čímž se těžiště zbraně přesunulo více k jílci, což činilo zbraně o hodně obratnější a dovolující šermování 149. Tento vývoj může být zodpovědný za ústup saxu, který do té doby umožňoval rychlý, agilní šerm, zatímco u těžkého a neohrabaného meče spoléhal voják vyloženě na jeho váhu a ničivou sílu. Poté co byla váha a pohyblivost zkombinovány ve spatě, stal se sax přebytečným.

Raně středověké meče jsou tříděny a datovány podle tvaru jejich hlavic a záštit, přičemž nejobvyklejšími formami v pozdním osmém a v devátém století byly jednoduchý trojúhelník spolu s troj- nebo pětilaločnou hlavicí 150. Jelikož se jedná o vlastní franské formy, které se před osmým stoletím neobjevují, je příznačné že miniatury ve Stuttgartském žaltáři 151, Utrechtském žaltáři 152, Lotharově evangeliáři 153 a bernské Psychomachia 154 spolu s nástěnnou malbou v Mals 155 všechny zobrazují meče s těmito hlavicemi. Tato skutečnost propůjčuje značnou podporu tvrzení, že karolinští umělci zobrazovali ve své práci soudobé formy.

Jiným zjevným posunem, který může být datován do vlády Karla Velikého, je vykládání čepelí nápisy, z nichž jedním z nejranějších a nejznámějších je kovářovo jméno Ulfberht 156. Nejstarší známá čepel s nápisem Ulfberht je datována do doby okolo roku 800 a tyto čepele se objevují po dalších třista let 157. Jméno Ulfberht naznačuje, že původní kovář pocházel z jižní části Franské říše 158, ale nedostatek nálezů z oblasti samotné říše činí bližší odhad kde byly tyto čepele - respektive jakékoliv jiné karolinské meče - vyráběny nemožným. Bohužel se o činnosti kovářů nezmiňují ani žádné textové záznamy z devátého století, kromě zmínky o přítomnosti "emundatores vel politores gladiorum" v jedné z dílen v Sankt Gallen 159. K tomu jsou dva muži brousící meče vyobrazeni na foliu z Utrechtského žaltáře, jeden s brusem a druhý s pilníkem 160.

Rozšíření čepelí označených Ulfberht od Islandu až do Ruska odhaluje důležitost obchodu s franskými zbraněmi 161. Karolinští vládci se snažili zajistit, aby se franské zbraně neexportovaly potencionálním nepřátelům 162 a v roce 864 Karel Holý vyhrožoval smrtí každému, kdo by byl chycen při dodávání zbraní Vikingům 163. Je důležité ovšem poznamenat, že král se k tomuto kroku uchýlil protože tato praktika byla široce rozšířena a že archeologické nálezy dokazují neúspěšnost takových zákazů exportu. Jeden z arabských pisatelů desátého století, Ibn Fadlán, dokonce zaznamenal že Vikingové v Rusku nosili meče franského typu 164.

Na jihu říše rozpoznali kvality karolinských mečů také Saracéni, což ukazuje jejich žádost o dodávku stopadesáti těchto zbraní jako součásti výkupného za arcibiskupa Rotlanda z Arles v roce 869 165. Ovšem Frankové oceňovali saracénské zbraně rovněž vysoko a jeden z vazalů Karla Velikého prý ukořistil od Maurů "spata india cum techa de argento parata"166. “Spata india" doslova znamená indický meč nebo meč z Indie, ovšem pravděpodobně se jednalo o termín, který karolinci používali pro odlišení zahnutých saracénských čepelí od rovné franské spaty. Hrabě Eccard z Maconu zanechal také jednu "spata indica" v jeho závěti a skutečnost, že stejná osoba která obržela meč získala také "tabulas saraciniscas," možná ze slonoviny nebo stříbra, posiluje víru že spata india bylsaracénský meč 167.

           Je možno shrnout, že jako důsledek technologických změn během vlády Karla Velikého byly franské meče z devátého století v porovnání s předešlými typy značně pevnější a více obratné zbraně. Jak signované čepele, tak vysoké ceny odrážely jejich vyšší kvalitu, což z nich dělalo artikl vyhledávaný zákazníky včetně Skandinávců. Tato zlepšení byla pravděpodobně vedlejším produktem období zvýšené vojenské aktivity a mohla být poznána jen díky relativně velkému počtu nálezů mečů z devátého století. Pokud by i jiné zboží bylo produkováno v podobném množství, jistě by mohly být učiněny další objevy týkající se vývoje výzbroje v devátém století.

Meče odkázané Eberhardem z Friuli v jeho poslední vůli musly být zvláště cenné, neboť jejich jílce byly zdobeny zlatem, stříbrem a slonovinou 168. V jednom případě byl za vyrobený ze zlata označen i hrot ("cuspis") a jelikož není pravděpodobné že by se jednalo o hrot čepele, dalo by se to interpretovat jako nákončí pochvy. Ilustrace v bibli ze San Paolo fuori le Mura zjevně zobrazuje zlaté nákončí 169 a několik takovýchto kování ze zlata nebo stříbra bylo nalezena na pochvách saxů ve franských hrobech osmého století 170.

Předpokládáme-li, že karolinské pochvy byly vyrobeny z kůže a dřeva 171, poskytoval by tento druh výzdoby vysvětlení pro velmi vysokou cenu pochev v Lex Ribuaria. S wergildem čtyři solidi jsou o dost dražší než samotné meče 172. Samozřejmě že zákoníky obsahují normativní hodnoty standardních objektů a většina karolinských pochev nebyla téměř jistě zdobena, snad s výjimkou povrchové dekorace dřeva a koženého potahu. Toto zdobení lze spatřit v několika rukopisech, jako je Stuttgartský žaltář, 173, Utrechtský žaltář 174 a Vivian Bible 175, stejně jako na řezbách typu skříňka původem zřejmě z Tournai, nyní v Berlíně 176. Musí být tedy hledáno alternativní vysvětlení.

Aby mohl být meč nošen, musel být připojen k opasku a dosti miniatur ukazuje kování, která to zajišťovala 177. Ačkoliv jsou jen zřídka nalézána na kontinentu 178, mnoho takových kování bylo nalezeno ve stříbrných pokladech ve Skandinávii a další v hrobech v Chorvatsku 179. Početné nálezy ve Skandinávii znovu naznačují že Vikingové byli schopni si franské meče obstarat v relativně vysokém počtu, buďto obchodem nebo jako kořist.

Kompletní sada takového upevnění se zřejmě skládala ze dvou nebo tří oválných nebo zaoblených kování, jednoho velkého nákončí, přezky a trojlískového kování 180. Menghin se pokusil zjistit, jak byla tato kování připojena k pochvě a opasku, tedy jak byl meč zavěšen, za pomoci ilustrací zobrazujících karolinské spatharii 181. Ovšem tyto ilustrace zobrazují meč a opasek který je držen, nikoliv nošen a neposkytují dostatečnou oporu pro rekonstrukci umístění kování 182. Bez ohledu na to může být zavěšení rekonstruováno za pomoci obrázků ze Stuttgartského žaltáře, který zobrazuje celou sestavu na postavě 183. Meč je zobrazen jako zavěšen na dvou sbíhajících se pásech a funkcí trojlístku, který není vidět, bylo skoro jistě připojení těchto pásů k opasku. Na jedné z miniatur jsou pásky připevněny k pochvě smyčkami, ale v druhém případě jsou na pochvě vidět charakteristická zakulacená kování ve stejné pozici jako u ilustrací zobrazujících spatharii. Navíc miniatura ze Evangelia St. Emmeram zobrazuje přezku a převislý konec opasku s nákončím, doplňujíce tím celou sadu vybavení tak jak ji známe z archeologických nálezů 184. Jelikož mnohá ze známých kování byla vyrobena z pozlaceného stříbra, musela mít pochva kompletní s opaskem a kováními značnou hodnotu. Je tedy možné že výraz "spata cum scogilo" v ripuárském zákoníku označoval nejen meč a pochvu, ale také opasek a kování.

Nástup trojlístků se zjevně datuje od raného devátého století 185 a skutečnost, že Vivian Bible, Lotharovo Evangelium a bible ze San Paolo fuori le Mura zobrazují taková kování ukazuje, že karolinští iluminátoři ve svých pracech opět reprodukovali alespoň některé aspekty tehdejší doby.

 

KOPÍ

Kopí, lancea, bylo tou nejlevnější ze zbraní vypsaných v Lex Ribuarias cenou dvou solidi spolu se štítem 186 ačkoliv okolo roku 850 cena vzrostla na pět solidi 187. Kapituláře citované výše zaznamenaly, že štít a kopí byly standardní výbavou královského válečného vozu. Výtvarné prameny ukazují kopí jako převažující zbraň nesenou jak pěšáky tak jezdci, daleko více než luk nebo meč 188. Skutečnost že kopí na mnoha těchto ilustracích má křidélka – vlastnost která se vyvinula během osmého století 189 – znamená, že tyto miniatury odrážejí soudobou výbavu. Tento dojem je posílen archeologickými nálezy, neboť kopí jsou v hrobech z osmého století jednou z nejčastějších zbraní a jsou nalézána mnohem častěji než šípy a o něco více než meče 190. Je tudíž poněkud překvapivé, že Cášský kapitulář nařizuje vojákům namísto obušku (klacku, palice) nosit luk a ne kopí 191. Na druhou stranu, toto opatření mohlo být vyvoláno nedostatkem lučištníků a nemáme žádný důkaz že by kdy luk kopí v roli hlavní franské zbraně nahradil.

Na vybavení karolinské armády bylo třeba velkého počtu kopí a touha naplnit královské sklady je vyjádřena uvedením kopí a štítu mezi ročními dary vyžadovanými od klášterů 192. Ty je zase mohly získávat od řemeslníků žijících na jejich statcích: například kovář Ermenulf platil opatství Saint-Germain-des-Pres za svůj půl lán [half mansus, pozn. překl.] roční nájem šesti kopí 193.

Soudobé texty naznačují, že Frankové používali kopí primárně jako bodné zbraně, namísto aby je vrhali. Tak Regino uvádí že Frankové nebyli uvyklí mrštit kopími tak jako Bretonci 194, zatímco Ermold činí rozdíl mezi těžkými cuspis Franciscus hastae nebo missilia, vrhanými Bretonci 195. Navíc několik zmínek o Francích vrhajících kopí se objevuje téměř vždy ve spojitosti s popisem obléhání, kde byl boj nablízko vyloučen 196.

Archeologické nálezy jsou s tímto pohledem v souladu, protože ango neboli oštěp je jen zřídka nalézán po roce 800 197, zatímco kopí nalézaná v hrobech osmého století jsou velké, těžké zbraně které se nezdají být vhodné k vrhání 198. Bez ohledu na to je zjevné, že karolinci stále používali oštěpy, například ze závěti hrabětě Eccarda z Maconu, který odkázal nejenom dvě sady "scuto cum lancea," ale také "dardo I," celkem jistě lehký vrhací oštěp. 199.

Ve významném příspěvku Lynn White argumentuje že objev třmenů značně zvýšil hodnotu kopí ve franském jezdectvu, které mohlo od té doby být využíváno pro „jízdní úderný boj“ 200. To znamená jízdu vstříc nepříteli s kopím založeným pod paží, takže zbraň udeří s plnou silou rozjetého koně. Tuto teorii vyvrátil Ross, který ukázal že použití založeného kopí před jedenáctým stoletím není dosvědčeno obrazovými prameny 201. Naopak karolinské iluminace zobrazují pouze jezdce kteří kopí vrhají nebo jím bodají nahoru či dolů 202.

Konečně jistí archeologové tvrdí, že objevili materiální doklad franského zvyku nosit na ratišti vlající praporce. Paulsen citoval zbytky pásků obtočených okolo objímky kopí [spear sockets, pozn. překl.] 203, zatímco Stein zmínil přítomnost čehosi ve formě botky [lance shoes, pozn. překl.] v hrobech které neobsahovaly hlavice kopí 204. Ovšem pásky dokazují pouze že kopí byla svázána, nikoliv že k nim byl připojen praporec 205 a sám Paulsen jinde navrhuje, že ovázání na ratišti zobrazené v žaltáři z Corbie mohlo bránit jeho rozštípnutí 206. Co se týče Steinových „botek kopí“, Steuer si povšimnul že jsou že byly různě interpretovány jako části luků, bičů nebo dokonce jako hroty šípů 207 a že nepřítomnost hrotů kopí v hrobech také jde proti převažujícímu názoru, že praporce byly nošeny na kopích a ne na holých tyčích. Každopádně žádné určitelné pozůstatky karolinských praporců nebyly nalezeny.

 

LUKY

Již bylo zdůrazněno, že Cášský kapitulář říká že nikdo v armádě nemá nést obušek (klacek, palici) a namísto toho má mít luk 208. Jiná věta v témže kapituláři uvádí luk jako standardní zbraň pěchoty a dopis Karla Velikého Fulradovi naznačuje, že se jednalo o standardní výbavu také u jezdectva 209. Ačkoliv není pravděpodobné, že by luk kdy nahradil u Franků kopí jako základní zbraň, psané a výtvarné prameny ukazují že jak pěchota tak jezdectvo používalo luky v bitvě 210.

Ganshof navrhl, že rozdíl mezi Capitulare missorumz konce osmého století, který nezmiňuje mezi zbraněmi jízdy žádný luk 211 a dopisem Fulradovi z roku 806, který to naopak zdůraznil, ukazuje že lukostřelbu si Frankové široce osvojili po zkušenostech s boji s Avary a Slovany v pozdním osmém století 212. Na druhou stranu, v merovejských hrobech z šestého a sedmého století jsou šípy běžné 213 a nezdá se, že by vynechání z kapituláře hrálo nějakou důležitou roli. Pasáž která zmiňuje výzbroj se zdá spíše prověrkou bohatství ("qui . . . caballos, arma et scuto et lancea spata et senespasio habere possunt"), takže luky a šípy mohly být vynechány jednoduše pro jejich nižší finanční hodnotu v porovnání s ostatními franskými zbraněmi: dřevo bylo po ruce a výroba zřejmě nebyla drahá. Skutečnost, že mezi zbraněmi jmenovanými v Lex Ribuaria luky a šípy chybí, může prostě odrážet jejich nízkou hodnotu namísto jejich vzácnosti.

Nebyly objeveny žádné zbytky karolinských luků, ovšem z merovejských dob se jeden zachoval, vyrobený ze dřeva, tvaru písmene D a zhruba 2 metry dlouhý 214. Na rozdíl od Byzantinců a Lombardů se nevěří, že by Frankové a Alamani používali v té době kompozitní reflexní luk 215. Na druhou stranu některé výtvarné prameny z devátého století se zdají kompozitní reflexní luky zobrazovat 216 a Ermold má na mysli zjevně kompozitní luk když popisuje lučištníka "Cornea plectra tenens, et trahit atque plicat." 217. Ačkoliv není možné zaujmout kategorický závěr kvůli absenci archeologických nálezů, tyto případy naznačují že Frankové v devátém století byli s reflexním lukem obeznámeni.

Dřevěné luky ve tvaru písmene D byly bez pochyby stále obvyklé 218 a dva soudobé texty zmiňují tis jako zvláště vhodný k výrobě luků a šípů 219. Ve vykopávkách bylo nalezeno jen velmi malé množství hrotů, všechny ze železa. Některé hroty byly kosočtvercového tvaru, další s křidélky 220 a miniatura ve Stuttgartském žaltáři zobrazuje oba typy hrotu spolu s opeřenými letkami 221.

Společně s lukem se očekávalo, že pěšák nese náhradní tětivu a dvanáct šípů 222. Pravděpodobně se jednalo o obsah jednoho toulce, jehož příklady lze najít na několika karolinských ilustracích. Konkrétně Utrechtský žaltář zobrazuje toulec s vypouklým krytem pro ochranu šípů, který je připojen popruhem 223 a jiný popruh dovolovat lučištníkovi pověsit si toulec na záda 224. Je možné, že karolinské toulce byly vyrobeny ze dřeva a kůže; ale žádné pozůstatky se nezachovaly.

 

ZÁVĚR

Předložená studie zdůraznila rozdíly mezi výbavou masy nemajetné franské pěchoty a mezi bohatšími jezdci. Pěší vojáci byli vybaveni kulatým dřevěným štítem a kopím, které bylo běžně používáno jako bodná zbraň a zřejmě nesli také luk a šípy. Jezdci byli vyzbrojeni podobně, ale také si mohli dovolit vlastní meč, který představoval jejich standardní zbraň; v některých případech také přilby a zbroje.

Karolinské přilby, štíty a kopí byly znatelně jiné než ranější formy, ovšem k citelnému technologickému pokroku došlo během těchto dob pouze na poli výroby mečů. Během panování Karla Velikého se franští kováři naučili jak nejenom zlepšit kvalitu čepele, ale také jak ji učinit obratnější, což vedlo k opuštění přebytečné krátké zbraně, resp. saxu. Méně vítaným důsledkem bylo, že karolinská spata začala být vysoko ceněna také mezi nepřátelskými sousedy, jako byli Saracéni a Dánové.

Nejdůležitějším závěrem že ovšem to, že karolinské řezby a iluminace rukopisů jsou více důvěryhodné než se dříve věřilo. Jak bylo ukázáno - ačkoliv některé znaky mohly být ovlivněny pozdně římskou nebo byzantskou výtvarnou tradicí - franské ilustrace z devátého století zobrazovaly soudobé formy přileb, štítů, mečů, jejich zavěšení a kopí. Je tudíž pravděpodobné, že karolinští umělci zobrazovali ve svých pracech další soudobé předměty a zjevné podobnosti s pozdně římskými výtvarnými vzory vyjadřují prostě kontinuitu mezi světy antiky a středověku.

 

 

 

Poznámky

 

l. E. A. Gessler, Die Trutzwaffen der Karolingerzeit vom 8. bis zum 11. Jahrhundert (Basel 1908).

2. F. Lot, L'art militaire et les armies au moyen age en Europe et dans le proche Orient, 2 vols. (Paris 1946) 1.103-104.

3. St. Gall, Stiftsbibliothek MS 22.

4. F. L. Ganshof, "A propos de la cavalerie dans les armies de Charlemagne," Comptes-rendus de l'Academie des inscriptions et belles-lettres (1952) 531-536, esp. 532-535; idem, "Charlemagne's Army," in Frankish Institutions under Charlemagne (New York 1970) 57-68, esp. 65-66.

5. Leiden, Bibliotheek der Rijksuniversiteit MS Perizoni 17.

6. J. F. Verbruggen, "L'armee et la strategie de Charlemagne," in W. Braunfels, ed., Karl der Grosse, Lebenswerk and Nachleben, 4 vols. (Düsseldorf 1965) 1: Personlichkeit and Geschichte, 420-436, esp. 423-425.

7. M. Last, "Die Bewaffnung der Karolingerzeit," Nachrichten aus Niedersachsens Urgeschichte 41 (1972) 77-90.

8. D. Nicolle, The Age of Charlemagne (London 1984) 9-13; viz také 34-39, poznámky k obrazům.

9. Ibid. 35, pl. B2.

10. Například Ganshof, "Charlemagne's Army" (pozn. 4 výše) 65-67; Last (pozn. 7 výše) 78-80; Verbruggen (pozn. 6výše) 423-426.

11. Ohledně datace, viz F. L. Ganshof, Was waren die Kapitularien? (Damstadt 1961) 164.

12. Capitulare missorum c. 4, MGH Capitularia regum Francorum 1.67 (dále jako MGH Cap. 1).

13. Ganshof (pozn. 11 výše) 167.

14. Karoli ad Fulradum abbatum epistola, MGH Cap. 1.168.

15. Ganshof (pozn. 11 výše) 167.

16. Capitulare Aquisgranense c. 9, MGH Cap. 1. 171.

17. Capitulare de villis c. 64, Ibid. 89.

18. Capitulare Aquisgranense c. 17, Ibid. 171.

19. Notkeri Gesta Karoli Magni 2.17: H. F. Haefele, ed., Notker der Stammler: Taten Kaiser Karls des Grossen, MGH Scriptores rerum Germanicarum n.s. 12 (Berlin 1959; rev. 1962) 83-84.

20. H.Lowe, "Das Karlsbuch Notkers von St. Gallen and sein zeitgeschichtlicher Hintergrund," Schweizerische Zeitschrift fur Geschichte 20 (1970) 269-302 at 279.

21. Odkazy jsou shrnuty v pozn. 120 níže.

22. Paris, Bibliotheque nationale MS lat. 1; typ helmy je dlouze diskutován níže.

23. E L. Ganshof, "De uitrusting van de lijfwachters der Karolingische koningen en keizers," Gentse bijdragen tot de kunstgeschiedenis 12 (1949-1950) 122-126; J. Adhemar, influences antiques dans Part du moyen age franfais, Studies of the Warburg Institute 7 (London 1939) 153 n. 4; Lot (pozn. 2výše) 1.104 n. 3; F. Mütherich a J. E. Gaehde, Carolingian Painting (London 1977) 79.

24. V tomto kontextu viz komentáře S. Dufrenne a C. Villain-Gandossi, "Bateaux figures dans des oeuvres carolingiennes," Archaeonautica 4 (1984) 243-260, esp. 243.

25. Stuttgart, Wurttemburgische Landesbibliothek, Biblia fol. 23: Der Stuttgarter Bilderpsalter, 2 vols. (Stuttgart 1965-1968) 1: Faksimile, fol. 3v.

26. Moscow, Historical Museum MS 129, fol. 3: Stuttgarter Bilderpsalter 2 fig. 32.

27. F. Mütherich, "Die Stellung der Bilder in der frühmittelalterlichen Psalterillustration," in Stuttgarter Bilderpsalter 2.151-222 at 164, 167.

28. Okřídlená kopí a standardní typ karolinské přilby jsou dlouze diskutovány dále v této studii.

29. J. Werner, "Sporn von Bacharach and Seeheimer Schmuckstuck," in K.-H. Otto and J. Herrmann, eds., Siedlung, Burg and Stadt, Studien zu ihren Anfdngen: Festschrift P. Grimm, Deutsche Akademie der Wissenschaften zu Berlin, Schriften der Sektion fur Vor- und Frühgeschichte 25 (Berlin 1969) 497‑506 at 499.

30. Notker 2.17 (pozn. 19 výše) 83.

31. Ermoldi Nigelli Carmen in honorem Hludowici, line 1710: E. Faral, ed., Ermold le Noir: Poème sur Louis le Pieux et Epîtres au roi Pépin, Les classiques de 1'histoire de France au moyen age 14 (Paris 1964 (1932) 130.

32. P. Schramm a F. Mütherich, Denkmale der deutschen Konige and Kaiser (Munich 1962) 93-94.

33. Lex Ribuaria 40.11: MGH Leges nationum Germanicarum 3.2.94.

34. Capitulare Aquisgranense c. 9: MGH Cap. 1. 171.

35. D. Hejdová, "Des sogenannte St-Wenzels-Helm" 3, Waffen‑ und Kostumkunde (1968) 15-30 at 15-16.

[Česky vyšlo jako D. Hejdová, „Přilba zvaná svatováclavská“, in Sborník Národního Muzea v Praze, A 18 (1964). Z novější lituratury pak např. A. Merhautová, „Vznik a význam svatováclavské přilby“, in Přemyslovský stát okolo roku 1000, NLN 2000 – pozn. překl.]

36. H. Schneider, "Des Helm von Niederrealta: Ein neuer mittelalterlicher Helmfund in der Schweiz," Waffen- and Kostumkunde (1967) 77‑90.

[Volný český překlad viz Cerveliere neboli lebka, přeložil Zdeněk Stárek, 2009, viz http://livinghistory.cz/node/92. Ruská verze Schneiderova článku pak na http://www.tgorod.ru/index.php?contentid=244– pozn. překl.]

37. D. Hejdová, "Der sogenannte St-Wenzels-Helm" 1, Waffen‑ and Kostumkunde (1966) 95-110 at 103-106; idem (pozn. 35 výše) 23.

38. D. M. Wilson, The Bayeux Tapestry (London 1985) 233.

39. Bern, Burgerbibliothek MS 264, fol. 31: R. Stettiner, Die illustrierten Prudentius-Handschriften, 2 vols. (Berlin 1895-1905) 2 pl. 129; for the dating, see E. J. Beer, "Uberlegungen zu Stil and Herkunft des Berner Prudentius-Codex264," in O. P. Clavadetscher, H. Maurer, and S. Sonderegger, eds., Florilegium Sangallense: Festschrift furjohannes Duft zum 65. Geburtstag (St. Gall 1980) 15-70 at 20-22.

40. Beer 49.

41. Např. London, British Library MS Add. 40731 (Bristol Psalter), fol. 231v: S. Dufrenne, L'illustration des psautiers grecs du moyen age, Bibliotheque des cahiers archeologiques 1 (Paris 1966), pl. 59; Paris, Bibliotheque Nationale MS grec 139, fol. 4v: A. Cutler, The Aristocratic Psalters in Byzantium, Bibliotheque des cahiers archeologiques 13 (Paris 1984), fig. 248.

42. J. Werner, "Zur Herkunft der frühmittelalterlichen Spangenhelme," Praehistorische Zeitschrift 34-35 (1949-1950) 178-193.

43. Amiens, Bibliotheque municipale MS 18, fol. 123v: A. Boinet, La miniature carolingienne (Paris 1913), pl. CXLVIII.

44. Viz např.  V. H. Elbern, ed., Das erste jahrtausend: Kultur and Kunst im werdenden Abendland an Rhein and Ruhr, 3 vols. (Düsseldorf 1962), Tafelband, pl. 149; R. Pirling, "Ein frankisches Fürstengrab aus Krefeld‑Gellep,"Germania 42 (1964) 188-216 a pl. 45.

45. P. Paulsen, "Flügellanzen: Zum archaologischen Horizont der Wiener Sancta lancea," Frühmittelalterliche Studien 3 (1969) 289-312 at 299.

46. Zvláště na pp. 140-141: C. Eggenberger, Psalterium aureum sancti Galli: Mittelalterliche Psalterillustration im Kloster St. Gallen (Sigmaringen 1987), pis. 13-14.

47. I kdyby tomu tak bylo, ani Notkerovo vyjádření "ferreus Karolus, ferrea galea cristatus" (pozn. 30 výše) 83, ani "helmo condericto" v Lex Ribuaria (pozn. 33 výše) nemusí znamenat přilbu s chocholem.  V prvním případě se adjektivum "cristatus" pojí s "Karolus," nikoliv "galea" a zjevně znamená "korunovaný" nebo "ozdobený". Co se druhého případu týče, condirigere jedoloženo jinde s významem "použít, využít": C. D. du Cange, Glossarium mediae et infimae Latinitatis, rev. L. Favre, 10 vols. (Niort 1883-1887) 2.487.  Tato skutečnost, společně se souběžným popisem "equum videntem et sanum . . . brunia bona . . . bagnbergas bonas," ukazuje že "conderictus" může být rovněž interpretováno jako "užitečný" nebo "služby schopný."

48. Viz např. Stuttgarter Bilderpsalter (pozn. 25výše) 1 fols. 71v, 158v.

49. Rome, Church of San Paolo fuori le Mura, Bible, e.g., fols. 83v, 243v: J. E. Gaehde, "The Pictorial Sources of the Illustrations to the Books of Kings, Proverbs, Judith and Maccabees in the Carolingian Bible of San Paolo Fuori Le Mura in Rome," Frühmittelalterliche Studien 9 (1975) 359389, pis. 75, 100.

50. Např. Vivian Bible, fols. 215v a 423, nebo Paris, Bibliotheque nationale MS lat. 266 (Lothar Gospels), fol. lv: J. Hubert, J. Porcher, and W. F. Volbach, L'empire carolingien (Paris 1968), figs. 128, 129, 133. Ačkoliv tyto přilby vypadají jako kulaté, skutečnost že od čela běží přímá linka až k přivrácené straně ochrany krku be ohledu na to, zda je helma zobrazena zprava nebo zleva, nasvědčuje že tato přilba je stejného tvaru jako ta v Psalterium aureum.

51. Utrecht, Bibliotheek der Rijksuniversiteit MS eccl. 484; chocholaté přilby jsou k vidění např. na foliu 13v, další pak bez chocholu na foliu 30v: E. T. de Wald, The Illustrations of the Utrecht Psalter (Princeton 1932), pis. XXI, XLIX.

52. Například fol. 35v: Stettiner (pozn. 39 výše) 2 pl. 137; viz také O. Homburger, Die illustrierten Handschriften der Burgerbtbliothek Bern: Die vorkarolingischen and karolingischen Handschriften (Bern 1962) 143.

53. A. Goldschmidt, Die Elfenbeinskulpturen aus der Zeit der karolingischen and sdchsischen Kaiser, 4 vols. (Berlin 1914-1926) 1.67 a pl. LVIII 

54. Hubert et al. (pozn. 50 výše), fig. 202.

55. Srovnej například Vatican, MS Vat. lat. 3225 (Vatican Virgil), picturae 48‑49: J. de Wit, Die Miniaturen des Vergilius Vaticanus (Amsterdam 1959), pis. 35, 38; Vatican, MS Vat. lat. 3867 (Roman Virgil), fol. 74v: Picturae ornamenta complura scripturae specimina codicis Vaticani 3867, Codices e Vaticanis selecti 2 (Rome 1902), pl. X; W. F. Volbach, Elfenbeinarbeiten der Spdtantike and des frühen Mittelalters, Romisch-Germanisches Zentralmuseum zu Mainz, Katalog 7 (Mainz 1952), no. 151, pl. 51 a p. 74; nebo byzantské ilustrace citované v pozn. 41výše.

56. C. H. Kraeling, The Synagogue, Excavations at Dura-Europos 8.1 (New Haven 1956) 196-197 a pl. LXIL

57. G. Beccati, La colonna coclide istoriata: Problemi storici iconografui stilistici (Rome 1960), pls. 7779.

58. S. Dufrenne, Les illustrations du Psautier d'Utrecht: Sources et apport carolingien (Paris 1978) 160 a n. 592.

59. R. Bruce‑Mitford, The Sutton Hoo Ship-Burial, 3 vols. (London 1975‑1983) 2: Arms, Armour and Regalia, fig. 168, particularly (b), Intercisa 2.

60. Schramm a Mütherich (pozn. 32 výše) 94.

61. Pro příklady viz du Cange (pozn. 47 výše) 4.160.

62. M. Prou a A. Vidier (eds.), Recued des charter de Pabbaye de St-Benoit-.rur-Loire, 2 vols. (Paris 1900‑1937) 1.66.

63. C. Oman, A History of the Art of War in the Middle Ages, ed. 2, 2 vols. (London 1924) 1.126.

64. Pirling (pozn. 44 výše) 200.

65. D. Tweddle, The Coppergate Helmet (York 1984) 19.

66. Stuttgarter Bilderpsalter (pozn. 25 výše) 1, fol. 5v.

67. Lex Ribuaria 40.11 (pozn. 33 výše) 3.2.94. Kombinace štítu a kopí jakožto Waffenpaar je dlouze diskutována  D. Hopper-Drage, Schild and Speer:Waffen and ihre Bezeichnungen im friihen Mittelalter, Germanistische Arbeiten zu Sprache and Kulturgeschichte 3 (Frankfurt 1983), esp. 182200.

68. L. A. J. W. Sloet, ed., Oorkondenboek der grafschappen Gelre en Zutfen, tot op den slag van Woeringen, 5 juni 1288 (The Hague 1872-1876) 43

[ “... et caballum ei donet, valentem XX solidos, scutum cum lancea, valentem V solidos, ...” - Baldrikova donace, De Betuwe, dnešní Holandsko; také viz Muller, S. and Bouman, A.C., Oorkondenboek van het Sticht Utrecht vol. I, Oosthoek, Utrecht, 1920. – pozn. překl.].

69. Karoli ad Fulradum abbatum epistola: MGH Cap. 1.168.

70. Annales Fuldenses (Regensburg continuation) 894: F. Kurze, ed., MGH Scriptores return Germanicarum in usum scholarum (Hanover 1891).

71. Capitulare de villis c. 45: MGH Cap. 1.87.

72. M. Quantin, ed., Cartulaire general de I'Yonne (Auxerre 1854) 42 (St. Remigius, Vareilles); H. Doniol, ed., Cartulaire de Brioude (Clermont 1863) 349 (Brioude); Ludowici Germanici diplomata 70: MGH Diplomata regum Germaniae ex stirpe Karolinorum 1.100 (St. Gall).

73. W. Horn and E. Born, The Plan of St. Gall, 3 vols. (Berkeley 1979) 2.190; J. Semmler, ed., "Consuetudines Corbeienses," in Corpus consuetudinum monasticarum (Siegburg 1963- ) 1.355-422 at 367.

74. Annales Bertiniani 876: F. Grat, J. Vielliard, and S. C1emencet, eds, Annales de Saint-Bertin (Paris 1964) 209.

75. Pro společné zobrazení jezdectva a pěchoty viz např. San Paolo Bible, fol. 59v: C. R. Dodwell, Painting in Europe, 800-1200 (Harmondsworth 1971), pl. 43; or Psalterium aureum, p. 141: Eggenberger (pozn. 46 výše), pl. 14

76. Navíc k referencím citovaným v předchozí poznámce, viz také např.Utrecht Psalter, fol. 13v: de Wald (pozn. 51 výše), pl. XXI; Stuttgarter Bilderpsalter (pozn. 25výše) 1, fol. 150v; nebo Goldschmidt (pozn. 53 výše) 1, pl. V.

77. Viz např. Vatican Virgil, pictura 49: de Wit (pozn. 55 výše), pl. 27; Roman Virgil, fol. 188v: Vat. 3867 (pozn. 55 výše), pl. XVII; Mount Athos, Pantocrator 61, fol. 30v: Dufrenne (pozn. 41 výše), pl. 4; neno Paris, BN MS grec 139, fol. 4v: Cutler (pozn. 41 výše), fig. 248.

78. Např. Dufrenne (pozn. 58 výše) 159‑160; Mutherich and Gaehde (pozn. 23 výše) 55; Adhemar (pozn. 23 výše) 204.

79. Kromě ilustrací v San Paolo Bible, Psalterium aureum, Utrechtském a Stuttgartském žaltáři citované výše, viz také např. Lothar Gospels, fol. Iv: Hubert et al. (pozn. 50 výše), fig. 133; Bern P.rychomachia, fol. 39: Stettiner (pozn. 39 výše) 2, pl. 143; or Goldschmidt (pozn. 53 výše) 1, pl. V

80. Odkazy na San Paolo Bible, Psalterium aureum, Stuttgartský žaltář, Lotharovo evangelium a bernskou Psychomachia viz výše; také Goldschmidt, 1, pis. V, LXXII.

81. G. Henderson, Early Medieval (Harmondsworth 1972; repr. rev. 1977) 159.

82. S. Lindqvist, Gotlands Bildsteine, 2 vols. (Stockholm 1941-1942) 1.75.

83. F. Stein, Adelsgräber des achten Jahrhunderts in Deutschland, Germanische Denkmäler der Völkerwanderungszeit set. A 9, 2 vols. (Berlin 1967), Textband 75-76 (Galgenberg type); Dufrenne v tomto bodě nemá pravdu (pozn. 58 výše) 160.

84. F. Stein, Textband 19, 77.

85. Notker 2.17 (pozn. 19 výše) 84.

86. J. R. Rahn, Das Psalterium aureum von Sanct Gallen: Ein Beitrag zur Geschichte der karolingischen Miniaturmalerei (St. Gall 1878) 43.

87. Lothar Gospels, fol. lv, San Paolo Bible, fol. 50v: Mütherich and Gaehde (pozn. 23 výše), pls. 25, 43; Goldschmidt (pozn. 53 výše) 1, pl. VI.

88. G. Arwidsson, Valsgarde 8, Die Graberfunde von Valsgarde 2 (Uppsala 1954), pls. 10, 11.

89. Například San Paolo Bible, fol. 50v, viz pozn. 87 výše; Stuttgarter Bilderpsalter (pozn. 25 výše) 1, fol. 138; Goldschmidt (pozn. 53 výše) 1, pl. LXXIL

90. F. Stein (pozn. 83 výše), Textband 19, 77.

91. Takový řemen je k vidění na fol. 50v San Paolo Bible (pozn. 87výše).

92. Abbonis Bella Farisiacae urbis 2, line 500; H. Waquet, ed., Abbon: Le siege de Paris par les Normands, Les classiques de 1'histoire de France au moyen age 20 (Paris 1942; reissued 1964) 104.

93. Ermold, řádky 2016-2017 (pozn. 31 výše) 154.

94. Psalterium aureum, p. 141 (pozn. 46 výše), pl. 14.

95. Ermold řádek 1701 (pozn. 31výše) 128.

96. K. Tackenberg, "Uber die Schutzwaffen der Karolingerzeit and ihre Wiedergabe in Handschriften and Elfenbeinschnitzereien," Frühmittelalterliche Studien 3 (1969) 277-288 at 281.

97. Capitulare missorum in Theodonir villa datum secundum, generale c. 6: MGH Cap. 1.123.

98. Capitulare Aquisgranense c. 9: Ibid. 171.

99. Tyto relativní ceny jsou vyjmenovány v Lex Ribuaria (viz pozn. 67 výše).

100. Prou a Vidier (pozn. 62 výše) 1.66; Schramm a Mütherich (pozn. 32 výše) 93‑94.

101. Ganshof, "Charlemagne's Army" (pozn. 4 výše) 66, citující úsek kapituláře odkazovaný v pozn. 98 výše.

102. Capitulare Bononiense c. 10: MGH Cap. 1. 167.

103. Capitulare missorum in Theodonis villa datum secundum, generale c. 7: ibid. 123; Capitulare Bononiense c. 10: ibid. 167; Edictum Pistense c. 25: MGH Cap. 2.321.

104. Ermold řádky 574, 1710‑1711 (pozn. 31 výše) 46, 130.

105. Edictum Pistense c. 25: MGH Cap. 2.321.

106. Lorica: viz např. Reginonis abbatis Prumiensis Chronicon 867: F. Kurze, ed., MGH Scriptores rerum Germanicarum in usum scholarum 92; Annales Fuldenses 876: (pozn. 70 výše) 89; Capitulare Aquisgranense c. 9: MGH Cap. 1.171; Brunia: viz např. Lex Ribuaria 40.11 (pozn. 33 výše) 3.2.94; Capitulare Bononiense c. 10: MGH cap. 1.167; závěti Eberharda z Friuli a Eccarda z Maconu: viz pozn. 100 výše; Thorax: Notker 2.17 (pozn. 19 výše) 83. Skutečnost že brunia, germánská výpůjčka, se vyskutuje výlučně v právních textech, zatímco klasický termín lorica je nalézán také v literárních popisech, možná odráží rozdíl mezi vědomě klasickým jazykem církevních zdrojů a soudobou právní terminologií, která byla více založena na mluveném jazyku.

107. Notker 2.17, p. 84.

108. “Ta která postrádá pásky, neboť je celá spletena z železných kroužků” Hrabanus Maurus, De universo 20.13: PL 111.543; citováno P. Contamine, La guerre au moyen age (Paris 1980) 324.

109. Isidore, Etymologiae 18.13: W. M. Lindsay, ed., Isidori Hispalensis episcopi etymologiarum sive originum libri XX, 2 vols. (Oxford 1911), vol. 2; práce postrádá čísla stránek.

110. Viz pozn. 108 výše.

111. Ačkoliv Řehoř z Toursu uvádí „Et inmissa lancia voluit eum transfigere, sed repulsa a circulis luricae nihil nocuit.“ ‑Historiae Francorum 7.38: MGH Scriptores rerum Merovingicarum 1.1.319.

[“A hodil po něm oštěpem, aby jej probodl;ale ten se odrazil od kroužků na pancíři a Gundovaldovi nijak neublížil.“ – Řehor z Toursu, O boji králů a údělu spravedlivých, přeložil Jaromír Kincl, Argo 2005. Pozn. překl.]

112. Jediným výskytem, o kterém vím je bernská Psychomachia, např. fol. 31, 41: Stettiner (pozn. 39 výše), pis. 129, 147.

113. Například fols. 13v, 64v, 76v: de Wald (pozn. 51výše) pis. XXI, CI, CXVIII.

114. Hubert et al. (pozn. 50 výše), fig. 202.

115. Například Vivian Bible, fol. 423: Ibid. pl. 129; srovnej San Paolo Bible, fol. 170v: Boinet (pozn. 43 výše), pl. CXXIV.

116. Zdá se že toto je co Isidor 18.13 (pozn. 109 výše) popisuje jako squaraa, "lorica ferrea ex lamminis ferreis aut aeneis concatenata in modum squamae piscis."

117. Stuttgarter Bilderpsalter 1 (pozn. 25 výše), např. fols. 5v, 12v, 150v.

118. Zvláště na pp. 140-141: Eggenberger (pozn. 46 výše), pis. 13-14.

119. Goldschmidt 1 (pozn. 53 výše), pl. V.

120. Viz například Ganshof, "Charlemagne's Army" (pozn. výše) 158 n. 47; Last (pozn. výše) 8184; Mütherich a Gaehde (pozn. 23 výše) 124; W. Braunfels, Die Welt der Karolinger and ihre Kunst (Munich 1968) 21; E. H. Kantorowicz, "Gods in Uniform," Selected Studies (New York 1965) 7-24 at 19; A. Merton, Die Buchmalerei in St Gallen vom neunten his zum elften jahrhundert, ed. (Leipzig 1923) 58.

121. F. Mütherich, "Die verschiedenen Bedeutungsschichten in der frühmittelalterlichen Psalterillustration," Frühmittelalterliche Studien 6 (1972) 232-244 at 243; Pantocrator 61, fols 30v, 89v: Dufrenne (pozn. 41 výše), pis. 4, 12.

122. Například Virgil, picturae 48, 49: de Wit (pozn. 55 výše), pis. 35, 38.

123. Stuttgarter Bilderpsalter 1 (pozn. 25 výše), fols. 70v, 150v; srovnej Pantocrator 61, fol. 89: Dufrenne (pozn. 41 výše), pl. 12.

124. Ganshof (pozn. 23 výše) 122-126; Lot 1 (pozn. výše) 104 n. 3; Mütherich a Gaehde (pozn. 23 výše) 21, 79Dufrenne (pozn. 58 výše) 161; Adhemar (pozn. 23 výše) 153 n. 4.

125. Volbach (pozn. 55 výše) no. 1, pl. 1.

126. A. Venturi, Storia dell'arte italiana, 11 vols. (Milan 1901-1939) 1, fig. 436.

127. K. Weitzmann, ed., Age of Spirituality: Late Antique and Early Christian Art, Third to Seventh Century (New York 1979) 481.

128. J. E. Gaehde, "Carolingian Interpretations of an Early Christian Picture Cycle to the Octateuch in the Bible of San Paolo Fuori Le Mura in Rome," Frühmittelalterliche Studien 8 (1974) 351-384 at 354, a idem (pozn. 49 výše) 364 n.24.

129. W Kohler, Die karolingirchen Miniaturen 1: Die Schule von Tours, 3 vols. (Berlin 1930-1933),2.229; viz také 226.

130. Schramm a Mütherich (pozn. 32 výše) 93-94

131. Lex Ribuaria 40.11 (pozn. 33 výše) 3.2.95.   

132. Notker 2.17 (pozn. 19 výše) 84.

133. Stuttgarter Bilderpsalter 1 (pozn. 25 výše) fol. 12v.

134. Goldschmidt 1 (pozn. 53 výše), pl. V

135. Prou a Vidier (pozn. 62 výše) 1.66; Schramm a Mütherich (pozn. 32 výše) 93-94.

136. Capitulare missorum c. 7: MGH Cap. 1.115. Z nějakého důvodu Ganshof interpretoval bauga jako kovové chrániče nohou: "Charlemagne's Army" (pozn. výše) 65-66 n. 49; ale viz Cange (pozn. 47 výše) 1.609.

137. Termín je jasně podobný brachiale, brachile, což obojí má význam "nápažník, náloketník": du Cange 1.729-730.

138. Goldschmidt 1 (pozn. 53 výše), pl. VI.

139. Lex Ribuaria 40.11 (pozn. 33 výše) 3.2.94.

140. Gesta ranctorum Rotonensium 1.6: nová edice C. Brett, Ph.D. diss. (University of Cambridge 1986); ohledně datace, viz F. Lot, Melanges d'histoire bretonne (Vle-Xle siecle) (Paris 1907) 10.

141. Capitulare missorum c. 4: MGH Cap. 1.67; Karoli ad Fulradum abbatum epistola: ibid. 168.

142. Reginonis Chronicon 860 [recte 851] (pozn. 106 výše) 79.

143. Stein (pozn. 83 výše), Textband 13.

144. J. Werner, "Bewaffnung and Waffenbeigabe in der Merowingerzeit," in Ordinamenti militari in occidente nell'alto medioevo, Settimane di studio del centro italiano di studi sull'alto medioevo 15, 2 vols. (Spoleto 1968) 1.95-108 at107.

145. Stein (pozn. 83 výše), Textband 90-92, 110.

146. K. Böhner, Die fränkischen Altertümer des Trierer Landes, 2 vols. (Berlin 1958) 1. 144-145.

147. Studie Jana Petersena z roku 1919, De norske Vikingesverd, Videnskapsselskapets skrifter, historisk-filosofisk klasse 1919, no. 1 (Oslo 1919), je stále platnou prací, ačkoliv mnoho nových nálezů umožňuje identifikovat několik typů mečů osmého a devátého století, které nebyly Petersenovi známy. Nejucelenějším současným průzkumem je Wilfried Menghin: "Neue Inschriftenschwerter aus Suddeutschland and die Chronologie karolingischer Spathen auf dem Kontinent," in K. Spindler, ed., Vorzeit zwischen Main und Donau. Neue archäologische Forschungen und Funde aus Franken und Altbayern, Erlanger Forschungen, Reihe A, 26 (Erlangen 1980) 227-272. Menghinova pozdější práce, Das Scbwert im frühen Mittelalter (Stuttgart 1983), nezahrnuje úvahy týkající se typologie mečů z devátého století.

148. H. Jankuhn, "Ein Ulfberht-Schwert aus der Elbe bei Hamburg," in K. Kersten, ed., Festschrift fur Gustav Schwantes zum 65. Geburtstag (Neumunster 1951) 212-229 at 224-225; Menghin, "Inschriftenschwerter" 266-268.

149. Menghin, "Inschriftenschwerter" 266-268; Jankuhn 212.

150. Viz Menghin, "Inschriftenschwerter," fig. 35.

151. Například Stuttgarter Bilderpsalter 1 (pozn. 25 výše) fols. 113v, 158v.

152. Fol. 72v: de Wald (pozn. 51 výše), pl. CX; Dufrenne (pozn. 58 výše) 158-159 přehlédl tento bod a tvrdil, že všechny meče zobrazené v žaltáři jsou pozdně antických typů.

153. Fol. lv: Hubert et al. (pozn. 50 výše), fig. 133.

154. Například fols. 36v, 39: Stettiner 2 (pozn. 39 výše), pis. 139, 143.

155. Hubert et al. fig. 18.

156. Menghin, "Inschriftenschwerter" (pozn. 147 výše) 268.

157. M. Müller‑Wille, "Ein neues Ulfberht-Schwert aus Hamburg: Verbreitung, Formenkunde and Herkunft," Offa 27 (1970) 65‑91 at 82.

[Z novější literatury pak Stalsberg, Anne - The Vlfberht sword blades reevaluated, 2008, http://jenny-rita.org/annestalsberg.html, pozn. překl.]

158. Ibid. 91.

159. Horn a Born (pozn. 73 výše) 2.190.

160. Fol. 35v: de Wald (pozn. 51 výše), pl. LVIII.

161. Müller‑Wille (pozn. 157 výše) 70‑72.

162. Capitulare missorum in Theodonis villa datum secundum, generale c. 7: MGH Cap. 1.123; Capitulare Bononiense c. 10: Ibid. 167; obě nařízení byla zahrnuta v Ansegisusově sbírce jako články 3.6 3.75: ibid. 426, 433.

163. Edictum Pistense c. 25: MGH Cap. 2.321.

164. Citováno v J. Brondsted, The Vikings, ed. (Harmondsworth 1965) 265.

165. Annales Bertiniani 869 (pozn. 74 výše) 166.

166. Caroli Magni Diplomata no. 179: MGH Diplomata Karolinorum 1.242.

167. Prou a Vidier (pozn. 62 výše) 1.66.

168. Schramm a Mütherich (pozn. 32 výše) 93-94.

169. Fol. 1: Hubert et al. (pozn. 50 výše), fig. 130.

170. Stein (pozn. 83 výše), Textband 14.

17l. Ibid. 12.

172. Viz pozn. 139 výše.

173. Například Stuttgarter Bilderpsalter 1 (pozn. 25 výše), fol. 13.

174. Kupříkladu fol. 83: de Wald (pozn. 51 výše), pl. CXXX.

175. Fols. 215v, 423: Hubert et al. (pozn. 50 výše), figs. 128, 129.

176. Goldschmidt 1 (pozn. 53 výše), pl. LXXII.

177. Vivian Bible, fols. 215v, 423; San Paolo Bible, fol. 1; Lothar Gospels, fol. lv: Hubert et al., figs. 128, 129, 130, 133; Munich, Bayerische Sraatsbibliothek Clm. 14000 (St. Emmeram Gospels), fol. 5v; San Paolo Bible, fol. 188v; Mutherich and Gaehde (pozn. 23 výše), pis. 37, 44; Stuttgarter Bilderpsalter 1 (pozn. 25 výše), fol. 158v.

178. Stein (pozn. 83 výše), Textband 12; T. Capelle, "Ein karolingischer Schwertgurtbeschlag," Archdologisches Korrerpondenzblatt 2 (1972) 347-349.

179. E. Wamers, "Ein karolingischer Prunkbeschlag aus dem R6misch‑Germanischen Museum, Kö1n," Zeitschrift fur Archdologie des Mittelalterr 9 (1981) 91-128.

180. Ibid. 102.

181. W. Menghin, "Aufhangevorrichtung and Trageweise zweischneidiger Langschwerter aus germanischen Grabern des 5. bis 7. Jahrhunderts," Anzeiger des Germaniscben Nationalmuseums (1973) 756 at 9, 44, 51; idem, "Inschriftenschwerter" (pozn. 147 výše) 267.

182. Nekonzistence mezi miniaturami vedla k několika odlišnostem mezi Menghinovými zjednodušenými skicami a originálními iluminacemi: "Inschriftenschwerter" 267. Tudíž byla v d2 a d4 vynechána kování; v d3 se uspořádání pásů v Menghinově náčrtu olišuje od toho v karolinské iluminaci; d1 reprodukuje záhyby pláště jako části opasku, zatímco d5 a d6 ponechává v místě, kde je potřeba přezka a nákončí, prázdné místo.

183. Stuttgarter Bilderpsalter (pozn.25 výše), fols. 13, 158v.

184. St. Emmeram Gospels, fol. 5v: Mütherich a Gaehde (pozn. 23 výše), pl. 37.

185. Wamers (pozn. 179 výše) 123.

186. Lex Ribuaria 40.11 (pozn. 33 výše) 3.2.94.

187. Sloet (pozn. 68 výše) 43.

188. Viz například následující skupiny vojáků: Utrechtský žaltář, fols. 13v, 25: de Wald (pozn. 51 výše), pls. XXI, XL; San Paolo Bible, fol. 59v: Dodwell (pozn. 75 výše), pl. 43; Psalterium aureum pp. 140-141: Eggenberger (pozn. 46 výše), pls. 13‑14, or Stuttgarter Bilderpsalter 1 (pozn. 25 výše), fols. 3v, 71v.

189. Stein (pozn. 83 výše), Textband 90‑92, 110; Paulsen (pozn. 45 výše) 295; viz také Dufrenne (pozn. 58 výše) 156.

190. Stein 9-18, 78-84.

191. Capitulare Aquisgranense c17: MGH Cap. 1.171.

192. Quantin (pozn. 72 výše) 42 (St. Remigius, Vareilles); Doniol (pozn. 72 výše) 349 (Brioude); MGH Diplomata (pozn. 72 výše) 1. 100 (St. Gall).

193. Polyptych of Irmino c. 103: B. Guerard, ed., Polyptyque de l’ abbe Irminonvols. (Paris 1845) 2.149.

194. Reginonis Chronicon 860 [recte 851] (pozn. 106 výše) 79.

195. Ermold řádky 1708-1709 (pozn. 31 výše) 130.

196. Viz např. Annales Fuldenses (Regensburg continuation894 (pozn. 70 výše) 123; Abbo 1 lines 276, 320, 604 (pozn. 92 výše) 36, 40, 60.

197. Werner (pozn. 144 výše) 107.

198. Stein (pozn. 83 výše), Textband 16-18, 82-84.

199. Prou a Vidier (pozn. 62 výše) 1.66.

200. L. White, jr., Medieval Technology and Social Change (Oxford 1962) 1-38.

201. D, J. A. Ross, "L'originalite de Turoldus: Le maniement de la lance," Cahiers de civilisation medievale 6 (1963) 127-138.

202. Ibid. 130; pro argumenty proti dalším aspektům teorie Lynn White, viz D. Bullough, "Europae pacer: Charlemagne and his Achievements in the Light of Recent Scholarship," The English Historical Review 85 (1970) 59-105 at 84-89, a B. S. Bachrach, "Charles Martel, Mounted Shock Combat, the Stirrup, and Feudalism," Studies in Medieval and Renaissance History 7 (1970) 47-75.

203. P. Paulsen, Alamannische Adelsgrdher von Niederstotzingen (Kreis Heidenheim), Veraffentlichungen des staatlichen Amtes fur Denkmalpflege, Stuttgart, Reihe A, 12.1 (Stuttgart 1967) 104-122; idem (pozn. 45 výše) 311.

204. Stein (pozn. 83 výše), Textband 198.

205. H. Steuer and M. Last, "Zur Interpretation der beigabenfiihrenden Graber des achten Jahrhunderts im Gebiet rechts des Rheins," Nachrichten au.r Niederrachsenr Urgerchichte 38 (1969) 2588 at 41.

206. Paulsen (pozn. 45 výše) 299.

207. Steuer a Last 41.

208. Capitulare Aquisgranense c. 17: MGH Cap. 1.171.

209. Capitulare Aquisgranense c. 9: ibid. 171; Karoli ad Fulradum ahhatum epistola: ibid. 168.

210. Viz například Ermold, řádky 397-401, 409, 536 (pozn. 31 výše) 34, 44; Abbo 1 řádky 109, 275, 281, a 2 řádky 243, 405 (pozn. 92 výše) 22, 36, 84, 96; Stuttgarter Bilderpsalter 1 (pozn. 25 výše), např. fols. 12v, 90v; Utrecht Psalter, např. fol. 53v: de Wald (pozn. 51 výše), pl. LXXXIV; Psalterium aureum p. 141: Eggenberger (pozn. 46 výše), pl. 14.

21l. Capitulare missorum c. 4: MGH Cap. 1.67.

212. Ganshof (pozn. 4 výše) "A propos" 532, "Charlemagne's Army" 65.

213. Werner (pozn. 144 výše) 105.

214. Paulsen (pozn. 203 výše) 122, pls. 18, 10.

215. Werner (pozn. 144 výše) 105.

216. Např. Utrechtský  žaltář, fols. 7, 14: de Wald (pozn. 51 výše), pls. X1, XXII; Stuttgarter Bilderpsalter 1 (pozn. 25 výše), fols. 48, 7 Iv, nebo slonovinový přebal knihy, nyní v Curychu: Hubert et al. (pozn. 50 výše), fig. 228.

217. Ermold řádka 399 (pozn. 31 výše) 34.

218. Viz například bernská Psychomachia, fol. 39: Stettiner 2 (pozn. 39 výše), pl. 143; Stuttgarter Bilderpsalter 1 (pozn. 25 výše), fol. 12v.

219. Abbo 1 řádek 275 (pozn. 92 výše) 36; Miracula sancti Martini Vertavensis c. 5: MGH SS rer Mer 3.570-571.

220. Stein (pozn. 83 výše), Textband 18.

221. Stuttgarter Bilderpsalter 1 (pozn. 25 výše), fol. 48.

222. Capitulare Aquisgranense c. 9: MGH Cap. 1.171.

223. Fol. 14: de Wald (pozn. 51 výše), pl. XXIL

224. Fol. 6: ibid., pl. IX.

 

Přeložil Petr Bohdan, 2010

Kategorie: