Dobové materiály z nichž byly zhotovovány oděvy nobility ve 14. století v souvislosti s českými zeměmi

Látky

Domácí produkce byla schopna vyrobit pouze obyčejné látky, jakými bylo plátno, či vlna, konkrétně například šeřina, nebo sukna broumovská, hradecká, chrudimská, jihlavská, kolínská, kostelecká, mýtská, rychnovská, solnická, žlutická. Na stejné kvalitativní úrovni bylo prosté sukno polské a mnohá sukna německá, jež se k nám běžně dovážela. To stačilo pokrýt potřeby neurozených, nebo zajistit materiál na levnější odění, ale ne uspokojit potřeby náročné klientely, jakou byla tradičně šlechta a nově se prosazující přední patricijské rody velkých měst. Vzácné látky, jež byly s oblibou používány na odění nobility a o něž byl zájem, k nám byly dováženy z celého tehdy známého světa. Je třeba zdůraznit, že mezi nobilitou byla klientela, jež byla ochotna a schopna zaplatit nejenom dovoz ale i zakázkovou výrobu nejvzácnějších látek, protože reprezentativní vzhled šlechtice u dvora, jeho rodiny a nejbližší družiny byl otázkou prestiže. To se bezprostředně projevovalo nejenom při výjimečných slavnostních příležitostech, jakými byly korunovace, svatby, turnaje a plesy, ale dvořané se tradičně skvostně a nákladně odívali i pro všední příležitosti.

Nejkvalitnější sukno z Flander bylo do Čech a Polska dováženo nejčastěji řezenskými a norimberskými kupci, je ale velmi pravděpodobné, že šlechtické dvory se nespoléhaly jenom na dovoz těchto kupců a samy si látky zadávaly a daly dovážet. Oblibu flanderského sukna dokládají četné zmínky z dob vlády Václava II., který si vymínil mezi poplatky a dávkami krom jiného i odvádění tu dvou, jindy čtyř postavů sukna Gentského. Jednalo se o sukna z Bruselu, Gentu,Ypernu, Louvain, Mecheln, Turnay a dalších měst. Pro velký zájem se u nás sice prokazatelně usazovali i flanderští soukeníci, ale bez anglické vlny, jež byla tehdy v Evropě považována za nejkvalitnější, nebyli schopni skutečná flanderská sukna plnohodnotně nahradit. Němečtí obchodníci k nám dováželi nejenom žádaná sukna italská a flanderská, ale i vlastní kvalitní německá. Jednalo se především o sukna cášská a frankfurtská a o bavorský kment. Z Rakous se k nám vozilo sukno míšenské, o jehož kvalitě však mnoho nevíme.Vlašští kupci k nám pak dováželi oblíbená italská sukna z Benátek a Florencie. Drahocenné a oblíbené hedvábné látky se do Evropy dovážely, nebo se vzácně vyráběly v Itálii a Španělsku. Čínské a byzantské látky byly dováženy velkoobchodníky z Pisy, Janova, Benátek a hanzovními městy od Londýna po Novgorod (Atlantský oceán, Severní a Baltské moře). Do Evropy byla dovážena i velmi široká škála orientálních látek a s ohledem na jejich vysokou cenu mnohdy právě na zakázku pro význačnou klientelu. Právě pro vysoké ceny těchto žádaných zahraničních látek bývalo běžné i jejich padělání, kdy obchodníci vydávali kvalitně zpracované domácí látky za tyto drahocenné dovážené. Nejen obleče, ale i látky byly cenným a důstojným darem.

Za vzácné látky byly považovány především aksamit, tedy hedvábný samet, dále pak atlas který byl považován za nejhladší hedvábnou látku, baldachýn což byla drahocenná látka z Bagdádu, v obecné oblibě byly brokáty, šamlat a camelot, jak byly nazývány vzácné tkaniny z velbloudí srsti dovážené ze Sýrie, dále pak nach, pavlaka, purpura, šarlat, stříbrohlav a zlatohlav, tedy stříbrem a zlatem tkané brokáty. Z hedvábných látek to byl především damašek, fanderstat, haras, lukanské a paučník ze kterého se vyráběly nejjemnější závoje a šlojíře, dále pak pokosín a šilheř. Z polohedvábných látek pak boura, bomesin, cendat, cendelín, fertat, taft. Oblíbený byl i bavorský a vlašský kment a jemná plátna jako např. czeter nebo kolč. Proslulá byla sukna ašská, bruselská, brunat, blankyt, brykyš, bogram, gentské, yperské, lindys, levbsské, mechelské a turnayské, naopak mezi obyčejná sukna patřilo broumovské, hradecké, chrudimské, jihlavské, kolínské, kostelecké, mýtské, rychnovské, solnické, poprinské, porůšské, polské, flok a šerka. Vzorovaným látkám se říkalo třeba pruhatina, nebo pruhatec, činovatina, atd. Stejně tak se látky nazývaly podle barev např. blankyt, nach, purpura, šarlat. Užívala se též bavlna a bavlněné látky jako barchan a paj a samozřejmě vlna jak pro výrobu kvalitního sukna, tak i pro hrubší přízi, jako např. loden.1

Velmi módní byl pestrý, leckdy pruhovaný, nebo barvami dělený oděv, nebo oděv barevně kombinovaný z jednotlivých částí (nohavice, kabátec, čepec), jak je to patrné například na iluminaci v Codexu Manesse.2

 


Obrázek 1. Hudebníci v módním pruhovaném oděvu.
Výřez z Iluminace: Codex Manesse, Heidelberg cca 1300-1330 fol. 399r: Meister Heinrich Frauenlob.

Barevné pruhy na oděvu byly pravděpodobně docíleny našíváním jednotlivých různobarevných pruhů stejné látky na podklad jiné barvy. Velmi módní a rozšířené bylo především podšívání celých svrchních oděvů, plášťů, kápí a dalších doplňků kontrastními barvami, které daly oděvu vyniknout a podtrhly jeho výjimečnost. Bývalo tak běžně zvýrazněno i ozdobné vykrajování na lemech širokých rukávů a spodním lemu suknice. Obecně byly v oblibě syté barvy a to například žlutá, růžová, červená, rudá, purpurová, nachová a modrá.

Právě mravokárci horují ve svých kázáních i proti pestrým barvám, především pak proti drahé žluté. Je však nutno si uvědomit, že jejich kritika byla namířena proti neurozeným za jejich pokusy vyvyšovat se nad svůj Bohem stanovený stav, nikoli proti nobilitě jako elitě společnosti. O žluté barvě se zmiňuje i Heinrich von Freiberg ve své rytířské jízdě Jana z Michalovic ze sklonku 13. století, kde vyzdvihuje žlutý hedvábný závoj, který jako zástava lásky zdobí turnajskou helmici pana Jana během slavného pařížského turnaje.3 Samotné barvení látek bylo uměním barvířů, které výrazně ovlivňovalo ceny těchto látek na trhu. Látky se barvily v kádích nebo nádržích delší dobu a pak bylo nutné je ustálit, aby opakovaným praním výrazně neutrpěla jejich barevnost. Pro výrobu žluté se používal například šafrán, kručina, jalovec, kostival, vratič, pro oranžově červenou až žlutohnědou barvu pak henna a tis červený, pro oranžovou až mosazně žlutou cibule, pro růžovou svízel a šťovík, pro červenou alizarin, pro purpurovou purpur a černý bez, pro modrou indigo, pro zelenou kopřiva a podběl, pro hnědou duběnka a pro černou tužebník. Při barvení látek se používaly mořidla jako kamenec, cín, měď a železo, která ovlivňovala sytost odstínů.4 Látky byly buď jednobarevné, nebo vzorované. Vzorování bylo prováděno potiskem, malováním, vyšíváním nebo vetkáváním. Potisk se prováděl velkými dřevěnými matricemi na nichž byl formou dřevořezu zhotovený opakující se ornament, kterým se po obarvení potiskovala látka. Další možností vzorování látky bylo malováním ornamentů, nebo erbovních figur. Malovalo se jak na hedvábné a polohedvábné látky, tak i na aksamit. Jednalo se o nákladnou výzdobu oděvů, kterou prováděli malířští mistři, považovaní na rozdíl od řemeslníků za umělce.5 Ti také na zakázku předkreslovali na oděvy vzory a ornamenty pro vyšívačky, nebo zhotovovali pozlacené a postříbřené erbovní figury na bavlněném papíře, které se našívaly na turnajské a válečné kabátce.6 Vyšívačky pak tyto pozlacené ornamenty našívaly na oděvy, nebo oděvy zdobily krumplováním podle předkreslených vzorů. Krumplování bylo vyšívání ornamentů stříbrnou nebo zlatou nití a často tak byly zdobeny šlojíře a závoje urozených dam. Jiným způsobem vzorování látek bylo vetkávání ornamentů již při samotném tkaní látky, tedy při její výrobě. Takto zhotovená látka se nazývala brokát. Kromě toho byly již hotové oděvy a oděvní doplňky nobility běžně po obvodu lemovány ozdobnými lemy z výrazných a barevně kontrastních látek nebo vzácnými kožešinami. Ozdobné lemy našívané z kontrastních látek bývaly běžně krumplované, nebo bohatě pošívané perlami a vzácnými kameny, jako například jantary, křišťály, rubíny, smaragdy, tyrkysy. Některé reprezentativní oděvy byly navíc zdobeny ornamenty z našívaných perel, jako o tom na sklonku 13.století veršuje Hans Enenkel když popisuje jak skvostně byl „po rytířsku“ oděn Vok z Rožmberka.7

S drahými oděvy bylo odpovídajícím způsobem nakládáno. Byly ukládány do truhlic spolu se svazečky sušených levandulí, nebo jiných aromatických bylin odpuzujících moly a průběžně větrány, nebo byly v místnostech rozvěšovány na bidla. Praní a čištění oděvů pak ve druhé polovině 14. století zmiňuje Tomáš Štítný ze Štítného, když popisuje: „... vídáme od žen, ež, bude-li na rúchu taká poškvrna, ež sama voda jie nemóž snieti, popela přičině, neb mýdla, piestem tepú ...“. Jinde popisuje opět názorně: „...Veď, růcha plátna ušlechtilého, ačt bude pošpiněna, však když vyprána bude, krasšie bude i počestnějšie, neb růcha z křečného, hrubého plátna, ač by i nebyla nikdy pošpiněna. Ale však řkút: Těžkéť jest trpěti piestové rány, lúh lítý, var, mýdlo, aby to špínu vyleptalo...“. Z jeho slov lze usoudit, že méně znečištěné prádlo se přepíralo v ruce v tekoucí čisté vodě a silně znečištěné prádlo se pralo za pomoci mýdla a louhu připravovaného z popela, vařením prádla a vytloukáním špíny dřevěnými tlouky.8


Obrázek 2.


Obrázek 3.


Obrázek 4.


Obrázek 5.


Obrázek 6.


Obrázek 7.

Kožešiny

Domácí zdroje byly schopny zajistit celou škálu kožešin zvěře, jež v té době obývala naše území, jako byly kuny, veverky, zajíci, lišky, rysové, vlci, bobři, vydry medvědi, atd. Měšťané a prostý lid se omezovali především na dostupné kožešiny domácích zvířat, jako byly králíci a ovce, šlechta naopak zdobila své oděvy vzácnými kožešinami. Kožešina sloužila nejenom jako ozdoba oděvu, ale měla i praktický význam pro jeho zateplení. Lemovala výstřih, rukávy a spodní okraj šatu, nebo jí byl podšit celý oděv. Takovým oděvům, které sloužily jako zimní kožich se říkalo šuba, kuršit, nebo též krzno. Není jasné, zda se označení krzno nevztahovalo i na kožešinou podšité zimní pláště.9 Stejně jako u látek byla dostupnost konkrétních kožešin dána především jejich cenami, ale leckde i závaznými oděvními pořádky, které omezovaly nošení některých z nich jen pro privilegované vrstvy. Vzácné kožešiny přicházely ze stejných zdrojů jako látky, proto jich byla celá škála v téměř neomezených cenových relacích pro velmože a dvory. Tradičně nejvzácnější kožešiny jako hermelín, sobolina, kunina, popeličina, či stříbrné a černé lišky k nám byly dováženy z Rusi. Nejvíce ceněné byly kožešiny s jemnou a hustou lesklou srstí. Někdy je tato jemná srst „kažena“ tužšími rovnými chlupy, které ji přečnívají a kazí tak i barevnost celé kožešiny a proto jsou odstraňovány vyškubáváním, nebo přistřihováním. Na kožešinách byla ceněna nejenom jejich hustota a jemnost, ale i výrazná barevnost, charakteristická pro konkrétní druh zvěře. Proto bývaly méně kvalitní kožešiny (barevně nesourodé, prošedivělé) dodatečně barvené, např. nahnědo, nebo načerno. Stejně tak byly upravovány kožešiny neušlechtilých zvířat prostřihováním a barvením jako imitace vzácných kožešin. Tradičně se tak například z králičiny vyráběly imitace nejvzácnějších kožešin, tedy hermelínu, kuniny a soboliny. Ale barvení kožešin nebylo jen otázkou imitací a zkvalitňování horších jakostí. Heraldická výzdoba turnajských a válečných oděvů se mohla projevit i zdobením štítů barvenou kožešinou, jak to popisuje Heinrich von Freiberg, když líčí turnajskou výstroj Jana z Michalovic na pařížském dvoře: „...Hrdina štít uchopil velmi drahocenný, nádherně olemovaný tkanicemi zelenými jako tráva; pole štítu bylo potaženo novou červenou kuninou. Pokud nemám skrývat pravdu, tak známo činím veřejně, že tam z bílého hermelínu byl vykrojen kráčející lev...“.10 V heraldice byla kožešina navíc plnohodnotnou kategorií spolu s barvou a kovem. Bretaňští vévodové např. užívali ve znaku hermelín. Kožešiny jsou zmiňovány spolu se šperky jako ozdoba oděvu. Stejně jako obleče a látky, byly vzácné kožešiny považovány za honosný a důstojný dar.

Nezbytné doplňky k oděvu

Nezbytnou součástí většiny oděvů tvořily běžné doplňky, kterými byly např. knoflíky (obyčejné dřevěné, až po bohatě zdobené ze vzácných kovů), rolničky, zvonečky, páteříčky, váčky a další nezbytnosti, jež svým provedením odpovídaly především požadavkům na praktickou výzdobu oděvů. Materiál a provedení opět záviselo na účelu i postavení majitele.


Obrázek 8. Ražené knoflíky ze zlaceného stříbra, 2. polovina 14. století
BENDA, K. a kol. Od Velké Moravy po dobu gotickou. Dějiny uměleckého řemesla a užitného umění v českých zemích, 1. vyd., Praha: Nakladatelství Lidové Noviny, 1999, s. 119.

Důležitou součást i akcent oděvu tvořily šperky. Šperkařské umění bylo na vysoké úrovni, zlatničtí mistři ovládali zdobení rytím, tepáním, ražením, ciselováním, filigránem, proslulými se stávají emaily z dílen ve francouzském Limoges. Časté bylo užívání perel a drahých kamenů a to nejen pro jejich cenu, ale i pro jejich symbolický význam. Zlatníci tak vkládali do šperků démanty, safíry, rubíny, smaragdy, chalcedony, jaspisy, tyrkysy, malachity, křišťály, záhnědy a mnohé další. Krom šperků domácích se dovážely nejlepší práce z dílen evropských mistrů, z Byzance, i z orientu. Časté byly ozdobné spony plášťové i šatové, náhrdelníky, prsteny, náramky, vínky, šperky do vlasů, diadémy. Pro jejich vysokou cenu se domnívám, že se jednalo především o zakázky jednotlivých objednatelů. Šperk nebyl jen výsadou bohatých, s oblibou je nosily i chudé ženy, pro tuto klientelu byly vyráběny šperky z neušlechtilých kovů zdobené např. sklíčky.11

 

Hlavy nejen urozených a bohatých žen, ale i mužů zdobily diadémy. V Písni o Nibelunzích jsou zmiňovány zlaté čelenky, nošené jako ozdoba burgundskými reky.12 Bývaly z drahých kovů (zlata, stříbra, pozlaceného stříbra), prosté jen jako obroučky, nebo i bohatě zdobené perlami a kameny a tvarované. Bývaly zdobené ražením, tepáním, rytím, ciselováním, filigránem i emaily. Koruny a diadémy suverénů a panovníků měly i symbolický význam.


Obrázek 9.


Obrázek 10.

Jako symbolické gesto své lásky či přízně dávaly dámy a urozené panny svým favoritům zástavy lásky. Nejčastěji se jednalo o závoje či rukávy šatu nošené převážně viditelně na civilním odění. Nosily se uvázané na levém předloktí, nebo kolem pasu. Na zbroji bývaly upevňovány na helmici či opět na levém předloktí - tedy pod štítem, kde měly symbolicky chránit nositele. Často jsou zmiňované dámské šaty již předem připravené k tomuto gestu, kdy rukávy či pachy nejsou napevno přišité, ale jen uvázané, nebo připnuté, aby bylo možno je snadno odepnout. Mohlo se též jednat o náramky, brože, spony, prsteny i květiny. Leckdy byla odměnou rytíři či panoši růže jako symbol přízně dámy.

Nezbytným doplňkem oděvu byl pás, který měl užitný i ozdobný význam. U šlechty a rytířstva se jednalo leckdy o nejskvostnější část oděvu (bohatostí výzdoby, materiálem i uměleckým zpracováním). Nobilita nosila kožené pásy a pásky zdobené zlatem i stříbrem, většinou barvené, či potahované drahými látkami (kůže samotná byla považována za sprostý materiál), nebo látkové (hedvábí, samety, brokáty) bohatě zdobené perlami, kameny, zlatými a stříbrnými výšivkami a kovovými ozdobami z drahých kovů (zlato, stříbro, pozlacené stříbro). Přezky, spony a nákončí bývaly opět z drahých kovů a bohatě zdobené.

Nejen jezdeckou potřebou, ale i známkou společenského postavení byly ostruhy. Bývaly prosté železné, zdobené bronzové, i stříbrné a zlaté. Symbolem rytíře byly krom pásu a meče právě zlaté ostruhy, které dostával v den pasování a které mu byly symbolicky připnuty na nohy na důkaz jeho rytířství. Kožené řemení rytířských ostruh bývalo barvené, nebo potahované látkou, nejčastěji v červené a modré barvě. Přezka i nákončí odpovídaly materiálem i zpracováním postavení nositele. Pro svou symboliku jsou známa i vyobrazení, na nichž mají rytíři v pěším souboji své zlaté ostruhy viditelně zavěšené na úzkém pásku přes varkoč.

Seznam vyobrazení:

Obrázek 1. Hudebníci v módním pruhovaném oděvu. Výřez z Iluminace: Codex Manesse Heidelberg, Grose Heidelberger Liederhandschrift, Cpg. 848, fol. 399r: Meister Heinrich Frauenlob, cca 1300-1330.

Obrázek 2. Francouzská hedvábná látka, polovina 13. století.
In: KYBALOVÁ, L. Dějiny odívání. Středověk. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2001, s. 76.

Obrázek 3. Hedvábná látka z Lukky, polovina 14. století.
In: KYBALOVÁ, L. Dějiny odívání. Středověk. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2001, s. 75.

Obrázek 4. Španělská hedvábná látka, první polovina 13. století.
In: KYBALOVÁ, L. Dějiny odívání. Středověk. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2001, s. 76.

Obrázek 5. Látka s motivem nanebevstoupení Alexandra Velikého, Řezno, 13. století.
In: KYBALOVÁ, L. Dějiny odívání. Středověk. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2001, s. 76.

Obrázek 6. Detail vzorované látky z deskového obrazu Madona Mostecká, Most, kostel kapucínského kláštera, před rokem 1350.
In: MATĚJČEK, A.(ed). Česká malba gotická. Deskové malířství 1350-1450. 3. vyd. Praha: Melantrich, 1950, Obrazová část. 3.

Obrázek 7. Detail vzorované látky z deskového obrazu Zvěstování P. Marie, Mistr vyšebrodského cyklu, Praha, Národní galerie, před rokem 1350.
In: MATĚJČEK, A.(ed). Česká malba gotická. Deskové malířství 1350-1450. 3. vyd. Praha: Melantrich, 1950, Obrazová část 4.

Obrázek 8. Ražené knoflíky ze zlaceného stříbra, druhá polovina 14. století.
In: BENDA, K. a kol. Od Velké Moravy po dobu gotickou. Dějiny uměleckého řemesla a užitného umění v českých zemích. 1. vyd., Praha: Nakladatelství Lidové Noviny, 1999, s. 119.

Obrázek 9. Detail chapelu a koruny P. Marie z deskového obrazu Strahovská Madona, kolem roku 1350, Praha, Národní galerie, inv. Č. DO 247.
In: MATĚJČEK, A.(ed). Česká malba gotická. Deskové malířství 1350-1450. 3. vyd. Praha: Melantrich, 1950, Obrazová část 27.

Obrázek 10. Ženská koruna, kolem roku 1350, Německo.
In: KYBALOVÁ, L. Dějiny odívání. Středověk. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2001, s. 204.

Seznam použité literatury:

1. WINTER, Z.; ZÍBRT, Č. Dějiny kroje v zemích českých. Od dob nejstarších až po války husitské. 1. vyd. Praha: F. Šimáček, 1892, s. 216-226.

2. Kodex Manesse, Heidelberg, cca 1300-1330, fol. 399r: Meister Heinrich Frauenlob.

3. VON FREIBERG, H. Rytířská jízda Jana z Michalovic. 1. vyd. Praha: Elka Press, 2005, s. 31.

4. ČERNÍKOVÁ, V. Léčivé rostliny barvící, Seminární práce ze speciálních rostlin, Zahradnická fakulta, Lednice na Moravě, Mendelova zemědělská a lesnická univerzita Brno, 1999.

5. CENNINI, C. Kniha o umění středověku. TOPINKA, F.(ed.), 1. vyd. Praha: Vladimír Žikeš v Praze I., 1946, s. 196 a 199-201.

6. CENNINI, C. Kniha o umění středověku. TOPINKA, F.(ed.), 1. vyd. Praha: Vladimír Žikeš v Praze I., 1946, s. 196, 199-201.

7. WINTER, Z.; ZÍBRT, Č. Dějiny kroje v zemích českých. Od dob nejstarších až po války husitské. 1. vyd. Praha: F. Šimáček, 1892, s. 139.

8. WINTER, Z.; ZÍBRT, Č. Dějiny kroje v zemích českých. Od dob nejstarších až po války husitské. 1. vyd. Praha: F. Šimáček, 1892, s.289-290.

9. WINTER, Z.; ZÍBRT, Č. Dějiny kroje v zemích českých. Od dob nejstarších až po války husitské. 1. vyd. Praha: F. Šimáček, 1892, s. 244.

10. VON FREIBERG, H. Rytířská jízda Jana z Michalovic. 1. vyd. Praha: Elka Press, 2005, s. 31.

11. KYBALOVÁ, L. Dějiny odívání. Středověk. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2001, s. 203-206.

12. POKORNÝ, J.(ed). Píseň o Nibelunzích. 1. vyd. Praha: Odeon, Živá díla minulosti, 1974, s. 283.

 

Autor: Maršálek

Kategorie: