Kožešiny a kožešinová zvířata II.

icon.jpgDruhý díl článku pojednávajícím o kožešinách a kožešinových zvířatech, která u nás žila, nebo se k nám dovážela a zvířatech amerických.

 

 

 

 

 

Řád hlodavci

Čeleď křečkovití

Křeček polní

  • Žije od Francie přes střední Evropu až na východ po Jenisej.
  • Kožky jsou dlouhé 25 až 35cm,podsada jemná modrošedá, pesíky jsou o něco delší, měkké,na hřbetě žlutohnědé a na hlavě červenožluté. Na stránkách hlavy a na bedrech leží proti sobě rezavé skvrny. Vpředu na čumáku, pod krkem a na nožkách jsou bílé skvrny, bříško je černé. Vyjímečně se vyskytují v barevných mutacích – bílí, černí, žlutí a skvrnití.
  • Řemen je tenký, ale poměrně trvanlivý. K nám se kožešiny křečka dovážely z Ruska ještě poměrně nedávno. Je to velmi lehká a příjemná kožešina, ideální na podšívky plášťů.

krecek
Křeček polní

krecek
sešité kožešiny křečka

Čeleď hrabošovití

Ondatra pižmová – bizam, bobřík pižmový, krysa pižmová, dlakoš

  • Původní domovinou ondatry je Severní Amerika, kde žije na rozsáhlém území od Aljašky po Louisianu. Indiáni lovili ondatru pro maso, bílí lovci později pro kožešinu.
  • Do Evropy byla dovezena v roce 1905 v počtu deseti párů a vysazena hrabětem Colloredo-Mansfeldem do rybníka ve Staré Huti u Dobříše. Odtud se brzy dostala do Vltavy a dále po Labi do celé Evropy. V Rusku bylo do roku 1940 vysazeno 40000 ondater od nás a z Finska, pronikly i do Mongolska a Číny.
  • Ondatra (kožešnický název bizam) je vodní zvíře, obydlí si staví u rybníků, v travnatých březích, přičemž vchod je vždy pod hladinou vody. Zadní nohy má opatřeny plovací blánou, ocas je ze strany zmáčklý, pokrytý drobnými šupinkami. Samci mají mezi zadníma nohama pižmové žlázy, které se zpracovávají ve voňavkářství.
  • Kožka je dlouhá 30 až 40cm, ocas 16cm. Podsadu má hustou, jemnou, modravě šedou až bělošedou, pesíky jsou na hřbetě středně dlouhé,tlustší, pružné, husté, lesklé, zbarvené červenohnědě až černohnědě. Na bříšku je zbarvení žlutavé až světle hnědé, pesíky kratší. Velmi rychle se množí, jediným jejím nepřítelem je špinavá voda. Kožešina je oblíbená v celém světě a hojně se využívá.

ondatra
Ondatra pižmová (bizam), hřbet a bříško

Hryzec vodní neboli hraboš vodní – vodní krysa

  • Žije v Rusku, u řek a jezer.
  • Kožka je dlouhá 13 až 20cm, srst jemná, hustá, pesíky lesklé 25mm dlouhé, tmavohnědé až bronzové. Řemen je velmi tenký. Nelepší, černou kožešinu má hryzec žijící na Sibiři a Urale.

Čeleď myšovití

Krysa – bizamet

  • Žijí v Rusku, kožka je dlouhá 16 až 24cm, zbarvená od rezavohněda do tmavohněda, až téměř do černa, bříško je světlé, někdy bílé. Ocas dlouhý, šupinatý.

Čeleď činčilovití

Viskača

  • Žije v nížinách, na jihoamerických pampách od Buenos Aires po Patagonii. Tam je považována za škodnou. Staví si totiž složité, navzájem propletené nory, které jsou nebezpečné pro pasoucí se krávy a koně. Její výskyt proto klesá.
  • Kožka je asi 60cm dlouhá, podsada žlutavá, až šedavě hnědá, pesíky šedohnědé, promíchané s černými, bříško bílé, na tvářích bílé pásky. Řemen tlustý.

Činčila horská neboli pakrálík

  • Žije v Chile a Peru, kde je ovšem téměř vyhubena. Chová se na farmách. Je zbarvena popelavě šedě, se žlutým nádechem. Nejcennější jsou zbarveny modravě, na bříšku bíle, označují se jako činčilona a nahrazují kožky činčily vlnaté

Činčila vlnatá neboli pravá, též královská

  • Dříve žila vysoko v horách Peru, Bolívie, Chile a v Kordillerách. Nyní se vzácně vyskytuje v Bolívii. Dosahuje délky až 50cm, ocas 13cm.
  • Kožka má dlouhou jemnou srst, na hřbetě 3 až 4cm dlouhou. Srst je v základu zbarvená tmavě šedomodře, potom světleji modře s bílým kroužkováním a s černými, černohnědými, nebo modrošedými konečky. Na bříšku je srst kratší a světlejší. Velmi jemná srst se při dotyku pohybuje a působí měňavým zbarvením.

Činčila krátkoocasá neboli malá

  • Její výskyt je stejný jako u činčily vlnaté, je ale menší, srst je řidší, kratší, bříško není světlé a je nažloutlé.

Jedinou záchranou těchto zvířat ve volné přírodě bylo zřízení chovů na farmách. Trvalo téměř 25 let, než se podařilo činčily přizpůsobit. První farmy vznikaly vysoko v horách, v jejich přirozeném prostředí. Byla vyšlechtěna řada barevných odchylek od bílých přes béžové, safírové až k černým. Přes všechnu nádheru a vysokou cenu je kožešina velmi málo trvanlivá, řemen je tenký, trhá se, srst je jemná a citlivá na vlhko.

Čeleď bobrovití

Čeleď bobrovití tvoří jeden rod, který je zastoupen dvěma druhy: bobrem evropským a bobrem kanadským.

  • Bobr evropský má poddruhy: bobr skandinávský, labský, galský, běloruský, uralský a mongolský.
  • Žil původně téměř po celé Eurasii, v Severní Americe a Kanadě. Ale pro jeho krásnou a trvanlivou kožešinu, chutné maso a škody, které způsoboval na porostech, byl neustále pronásledován a huben. Tak se stalo, že v polovině 18. stol. zmizel z naši přírody zcela. Nezdařil se ani pokus knížete Schwarzenberga o chov bobra v zajetí. Už začátkem 18.stol. nechal vystavět domky, takzvané bobrovny, obehnané zdí vysokou 1,6m, tlustou 1m, jejíž základy byly zapuštěny hluboko v zemi. Bobrům se dařilo dobře, utěšeně se rozmnožovali, brzy se jim však podařilo uniknout. Před dvaceti lety, po více než dvou stoletích se k nám bobr opět vrátil. Jeho první výskyt byl zaznamenán na jihu Moravy, postupně byl vysazován na další místa a dnes se jeho populace opět utěšeně rozrůstá.
  • Kanadský bobr na tom nebyl o nic lépe. Jeho kožešina se začala vyvážet koncem 17.stol. do Ruska a Číny. V Anglii se zpracovávaly pouze na klobouky. Kolem roku 1850 se pak začaly do Evropy vozit ve velkém. V prvotních dobách směnného obchodu mezi Angličany a Indiány, byly kožky bobrů kolem Hudsonova zálivu platební jednotkou. Dnes se kožešiny bobrů objevují na trhu jen velmi málo, jsou většinou z faremních chovů, případně regulovaných lovů.
  • Bobr váží až 30kg, délky může dosáhnout až 100cm, má zavalité tělo, zadní nohy jsou opatřeny plovací blánou. Plochý, široký ocas měří 20 až 30 cm a je pokrytý šupinami.
  • Kožka je dlouhá 50 až 100cm, podsada velmi hustá, jemná, na stránkách a na břichu hustší a světlejší. Pesíky jsou 5 až 6cm dlouhé, tlusté, lesklé a hladké, špinavě žlutohnědé až červenohnědé. Kožešina je velmi trvanlivá. Pesíky se někdy sestřihují nebo vytrhávají.

bobr
Bobr

Čeleď nutriovití

Nutrie neboli řekomyš americká

  • Žije v Jižní Americe, v Argentině, Brazílii, Chile, Uruquaji a Paraguaji. Vyhrabává si nory v březích potoků a řek. Tam, kde nelze hrabat, staví si hnízdo v rákosí. Do Evropy byla dovezena počátkem 20.století. Chová se převážně na farmách, kde bylo vyšlechtěna spousta barevných druhů. Občas můžeme i u nás potkat nutrii, která uprchla z farmy, často je omylem považována za bobra.
  • Kožka je dlouhá 50 až 80cm Podsada jemná, modrošedá až tmavě modrohnědá, pesíky jsou šedohnědé až žlutohnědé, na hřbetě někdy až černé, dlouhé a hrubé. Poměrně trvanlivá.

nutrie
kožešina nutrie standard

nutrie
různé barvy nutrií

Rozdíly mezi nutrií a bobrem.

Nutrie je někdy omylem považována za bobra. Hlavní rozlišovací znaky jsou především velikost. Bobr větší a zavalitější, se širokým zadkem, nutrie vypadá spíš jako velký potkan. Bobr má široký, plochý, šupinatý ocas, nutrie také šupinatý, ale kulatý, úzký a dlouhý. Kožešina bobra je větší, má vyšší a hustší podsadu než nutrie, nemá tak výrazně tmavší hřbet jako nutrie. Pesíky nemají na bříšku tak výrazně světlou, někdy až zlatou nebo stříbrnou barvu. Bobr má barvu pesíků téměř jednolitou po celém těle.

nutrie

Kožešina bobra (vlevo), nutrie (vpravo). Jedobře vidět rozdíl, nejen v podsadě, kterou má bobr mnohem vyšší, ale taky v pesíku. Nutrie má pesíky promíchané černohnědé a zlaté, bobr má pesík stejnoměrně hnědý, na bříšku o odstín světlejší, ale vždy hnědý, nikdy rezavý ani zlatý. Pozor na imitace, nutrii lze na barvu bobra nabarvit, u nebarvené kožky je řemen vždy bílý! Kožešiny na obrázku mají mírně sestřižený pesík.

Autor: Lenka

 

Kategorie: