Výroba šupinové zbroje

Úvodem

Podle jedné z definic se říká šupinové zbroji šupinová proto, protože se skládá ze šupin připojených k podkladu. Tím se liší od zbroje lamelové, která se skládá z dílků připojených k sobě navzájem. Tento článek je zaměřen právě na zbroj tvořenou dílky připevňovanými k podkladu, tedy zbroj šupinovou.

Šupinové zbroje se používaly od starověku až po novověk, přesto však zřejmě nikdy nedosáhly takové obliby jako jiné typy zbrojí, například kroužkové. Proč tomu tak bylo, nevíme zcela přesně; každopádně šupinová zbroj má své výhody i nevýhody.

Mezi výhody patří vysoký stupeň ochrany (a to i proti vnitřním zraněním), mezi nevýhody naopak nepohyblivost, resp. nemožnost pokrýt rozumně komplikované/pohyblivé partie jako jsou lokty a hlava. Materiálem šupin mohlo být cokoliv dostatečně pevného a zároveň obrobitelného - kůže, plech, rohovina. Další detaily o šupinových zbrojích naleznou zájemci v článku o zbrojích na webu Curie Vítkov, pro účely tohoto článku přidám několik vyobrazení:

 

 

 

 

6. století před Kristem: Zbroj z Metropolitního muzea v New Yorku. Více zde		Zbroj z Trajánova sloupu, Muzeum Alberta a Viktorie, Londýn. Zdroj: Wikipedia
AD 801-999: Tours, Bibliotheque Nationale Ms. Lat 8318c, folio 053v - pravděpodobně šupinová zbroj. Zdroj		AD 820-830: Saint-Germain-des-Prés, Der Stuttgarter Bibelpsalter, folio 005v. V tomto rukopise je vyobrazena šupinová zbroj cca 20x. Zdroj
900 AD: Sankt Gallen, Goldener Psalter (Psalterium aureum), Stiftsbibliothek, Cod. 22, folio 140. Šupinová zbroj je zobrazena cca 6x. Zdroj		c. 1140: Zobrazení oděnce z lustru v bývalém klášteře Gross Comburg (Německo)
12. století: vyobrazení Goliáše. Neznámý původ.		1304-1340: Codex Manesse, 229v
Pozdní 12. století, bojovník z Porta Romana v Miláně.		19. století: kabátec z Rádžadstánu pokrytý zlatem zdobenými šupinami z luskouna (t.j. ze zvířete). Zdroj: Wikipedia

 

 

 

Výroba šupin: já měl to štěstí že jsem narazil na inzerát který nabízel šupiny na prodej, s majitelem jsme se dohodli na bartrovém obchodu a jednoho podzimního večera 2006 jsem domů táhnul asi 11 kg šupin. Pocházely z doby kdy zase jiný kolega vyráběl šupiny ve velkém průmyslovým způsobem, tuším že vysekáváním na nějakém lisu. Rozměr šupin je 0.8 mm tloušťka, délka 32 mm a šířka 15 mm a spotřeboval jsem jich v této velikosti asi 5000. Tloušťka je důležitá, každá desetinka milimetru nám při počtu šupinek přidá kila navíc; 0.8 se mi jeví jako rozumný kompromis, nicméně při prohnutí šupiny by se možná dalo pracovat i s tloušťkou 0.7 mm. Všechny použité šupiny jsou ploché a část z nich byla již od předchozího majitele pobouchána kladivem.

V případě, že máte možnost si nechat šupiny vystříhat nebo vypálit laserem, můžete zkusit následující rozměry (pro šupinu cca o 20% větší než ty ze kterých jsem vyráběl já):

Obrázek 1 - ideový náčrt zvětšené šupiny

Pokud se rozhodneme šupiny tvarovat, doporučuju si na to nechat udělat přípravek, bouchat na ploché kovadlině je velmi náročné a nedá se to provádět tam kde někoho rušíte. Obecně nejvýhodnější by bylo kdyby byly natvarovány už v průběhu výroby, bohužel moje strojní znalosti už nesahají tak daleko abych posoudil nakolik je možné šupinu v jednom kroku vystřihnout a zároveň ji vytvarovat do podoby mističky nebo vytvořit výztužné kanelování.

Sražení hran: jakmile máme šupiny doma, je kritické je ogrotovat neboli zbavit hran. Z výroby pravděpodobně budou mít dosti ostré hrany které by vám postupem času rozedřely úplně všechno. Nejjednodušší je vhodit šupiny po 3-4 kg dávkách do míchačky spolu s pískem a malými kamínky a nechat točit každou dávku alespoň 4 hodiny. Nejenom že se hrany srazí, ale ještě navíc dostane původně hladký povrch odstín zašlého železa. Praktická poznámka: věnujte pečlivost čistotě míchačky a písku - čistit šupiny od cementového prachu je dost nepříjemné.

Vzhledu by pravděpodobně pomohlo ještě vyžíhání v peci nebo v ohni, aby plech dostal modrý nebo tmavý odstín který by více odpovídal předpokládanému způsobu výroby šupin kovářským způsobem.

 

Výroba podkladu

Z vlny, plsti, silného plátna nebo kůže si ušijeme jednoduchou tuniku cca 15 cm nad kolena a s krátkými rukávy. Nebudu zde publikovat střih, protože je jich na internetu k vyhledání několik, nicméně stačí velmi jednoduchá, bez vkládaných klínů apod. Nad kolena proto že i přes rozparek by byl běh obtížný a rukávy krátké proto, že by nemuselo být možné ohnout ruku. Ostatně obojí je doloženo viz obrázky výše. Protože bude zbroj po dokončení značně tuhá a neohebná, nezapomeneme na rozparek - buďto po stranách až k rukávům, nebo vzadu. Já ho napřed neudělal, což mělo za následek nemožnost udělat delší krok a nemožnost utáhnout řemen s mečem, takže jsem posléze vyrobil na zádech rozparek až zhruba do 3/4 délky. Kdybych šil zbroj dnes, pravděpodobně bych rozstřihl celá záda. Praktická poznámka: švy musí být co nejpevnější. Vyplatí se šít raději dvojitě (dvě paralelní řady), sedlářským stehem a rozhodně obentlovat okraje. Použijeme tu nejvíc heavy duty niť co máme nebo klidně tenký provázek, vyplatí se voskovat aby se netřepil. Pokud se rozpadne šev na kompletní zbroji, je oprava náročná až nemožná.

Ujasněte si jaký je maximální svislý rozestup řad, tak aby ještě horní šupina překryla nižší řadu včetně provázku/řemínku:

Obrázek 2 - určení maximálního rozestupu řad

Na už hotovou tuniku si v klidu vyznačíme tužkou nebo fixou kudy povedou řady šupin, přitom využijeme zjištěného maximálního rozestupu. V místech kde budou plynule přecházet rovné linie (tělo) do linií zakřivených (krk) si musíme dát pozor abychom rozestup nepřešvihli - jinak vznikne po přišití nepříjemná mezera tak akorát na hrot kopí. To že se někde budou šupiny překrývat víc, nevadí tolik jako když se překrývat nebudou.

Obrázek 3 - tunika s naznačenými řadami (rozparek u krku vzal záhy za své při zvětšování díry)

 

Navlékání šupin

Obstaráme si buďto kožený kulatý řemínek nebo konopný provázek, obojí co nejtlustčí ale aby to ještě šlo provléci dírami v šupinách. Budeme potřebovat několik desítek metrů, v mém případě šlo asi odhadem o 60 m koženého řemínku o průměru 3 mm, k dostání například v provaznictví na Florenci. Podle tuniky si odměříme jak dlouhá bude nejdelší řada a přidáme aspoň 15% jako režii - řemínek nevede přímo ale kroutí se skrze šupiny.

Nyní máme na výběr z několika způsobů kladení šupin.

Obrázek 4 - styly kladení šupin

Modrá je řemínek, černá jsou šupiny. Červená barva označuje kde při přišívání bude vystupovat nit. Je důležité si to uvědomit a nedávat stehy tak aby docházelo k jejich předření. Pokud budeme klást později švy právě takto, je nit v rámci možností proti tomu chráněna.

Způsob 1) je asi nejobvyklejší, respektive hodí se prakticky na všechny oblasti zbroje. Tam kde je potřeba točit řadu do výrazného oblouku (např. u krku), nebo je potřeba zesílená ochrana (např. hrudník), je možno použít i způsob 2) který je ovšem váhově těžší, takže na celou zbroj ho rozhodně nemůžu doporučit. Způsob 3) uvádím spíše pro úplnost, nikdy jsem ho nepoužil, přesto by snad mohl najít své využití např. při snaze o zdobnost, např. pokud bude se bude směr kladení ob řadu střídat.

Obrázek 5 - kladení řad způsobem 1) - nejobvyklejší

Obrázek 6 - horní polovina je kladena na způsob 2), řady ve spodní polovině jsou kladeny způsobem 1)

Obrázek 7 - Kladení způsobem 3)

Navlečeme na celou délku řemínku šupiny, ovšem tak aby přečnívaly volné konce alespoň několik cm. Jednak budeme mít rezervu kdyby bylo potřeba šupiny přidat, jednak volné konce stejně později schováme pod šupiny. Šupiny musí po navlečení k sobě doléhat a řemínek mezi nimi nesmí plandat - bude trochu napnutý. Praktická poznámka: existuje na to trik kdy v prstech držíte naráz dvě šupiny tak, aby se překrývaly jednou z dírek. Dírkou provlečete řemínek (tedy oběma šupinami naráz) a pak jednu šupinu otočíte tak, aby si "sedla" vedle první do řady. Bohužel nevím jak to znázornit graficky, případným zájemcům to předvedu osobně. Samotné navlékání je podobně poloautomatická práce jako šití. Jedná se o časově nejnáročnější část, zabere cca 60% času stráveného prací, na druhou stranu se dá dělat bez nějakého vybavení takže tak lze strávit i cestu ve vlaku, večer u televize apod.

Jakmile máte navlečenou první (nejdelší) řadu až do konce řemínku, zkusmo ji přiložte k podkladu a zjistěte si zda šupiny přebývají nebo dokonce do délky chybí. Podle toho můžete upravit výchozí délky řemínků pro navlékání dalších řad.

 

Našívání řad na podklad

Doporučuji použít opět co nejpevnější nit nebo provázek. Já jsem použil voskovanou nit z nějakých umělotin, k dostání rovněž v kutilských krámech. Výborná je umělá šlacha, která se dá sehnat přes westernové nebo indiánské hobbysty, ovšem v tuzemsku je dosti drahá, v zahraničí vyjde levněji. Vedeme steh pečlivě aby se nikde nedřel o šupiny. Praktická poznámka: volný konec řemínku v délce asi 3 cm nechte napřed přečnívat, později až řada obkrouží trup jej přišijeme spolu s druhým volným koncem.

Obrázek 8 - vedení švu při pohledu z lícu. Modrá - řemínek (zobrazena pouze viditelná část), červená - nit (celá trasa)

Obrázek 9 - pohled z lícové strany na přišívanou řadu. Volný konec řemínku vlevo bude později, až řada obkrouží trup, přišit spolu s druhým volným konce k podkladu. Oba tak budou ukryty pod šupinami.

Obrázek 10 - pohled z rubové strany, šev tvoří pravidelný cikcak. Je samozřejmě možné šít i tak že v místech kde nit vystupuje na líc ji provlečeme vícekrát, nicméně podle mého tento způsob pouze zvyšuje riziko předření niti.

Při kladení řad postupujeme systematicky tak abychom napřed přišívali "spodní" a na ni kladli další. Opačný způsob je možný (např. při opravách), ale je velmi nešikovný, protože šupiny nejde jen tak odklopit. Postupujeme tedy odspodu a od konců rukávů směrem k trupu. Ačkoliv samotné přišívání není příliš zdlouhavé (za večer se 2-3 řady dají reálně přišít), je dost fyzicky náročné protože zbroj postupně těžkne a je nutno šít "poslepu", s jednou rukou neustále vloženou dovnitř.

Protože podkladová tunika bude tvořit do jisté míry kónus, musíme si dát pozor při zakládání nové řady, nejlepší je si to nasucho vyzkoušet. V závislosti na tom kde začínáme (bok nebo záda) se totiž může stát že budeme muset začít přišívat "nad" předchozí řadu - bez obvyklého cikcak překrývání. Pak se nám totiž nestane že by se řady vepředu "sešly" a předek je místo kde na tom opravdu záleží. Praktická poznámka: tohle jde obejít tím že začneme šít "odprostřed řady" - tzn. na břiše a řada bude přišita dvěma švy jdoucími přes boky na záda. Je s tím trochu víc práce ale symetrie se lépe hlídá.

V případě že řada nenavazuje plynule sama na sebe, stačí volný konec za poslední šupinou zahnout zpět pod šupiny a opět přišít - to je případ různých přechodů nebo rozparku. Pokud potřebujeme vedle sebe naklást jen dvě nebo dokonce jen jednu šupinu, je jednodušší přišít ji napřímo, bez řemínku.

Obrázek 11 - na trupu jsou řady plynulé, následuje několik řad s volnými konci a úplně nakonec dvě volně šité šupiny (nad nimi je čárka v místě kam přijde ještě jedna).

Obrázek 12 - hotová zbroj při pohledu zezadu. Rozparek je dodělávaný ex-post takže konce nejsou příliš začištěné (protože bylo nutné řady stříhat, nezbylo moc řemínku na zatažení pod šupiny). Rozparkem prosvítá rubová strana s viditelnými švy.

 

Na závěr

Dokončovací práce: hrany zbroje můžeme obroubit kůží, kontrastní látkou nebo třeba vlněným páskem s vyšitým vzorem. V případě že máte na bocích nebo zádech rozparek, lze doplnit řemínky na zapínání - není to nezbytné, při stažení opaskem tuhost zbroje zajišťuje že nic nebude létat kolem.

Údržba: Šupiny nejsou nijak povrchově chráněny, takže je nutné zbroj chránit proti navlhnutí a čas od času přejet naolejovaným hadříkem, v případě zmoknutí co nejdříve vysušit a opět hadříkem přejet. Hypoteticky je možné použít drátěný kartáč, zatím jsem to nepotřeboval. Lepší ochrana než nevystavovat mokru neexistuje, pokusy o voskování, lakování apod. jsou odsouzeny k postupnému otěru díky vzájemnému pohybu šupin.

Pokud by došlo z nějakého důvodu k utržení řady, lze buďto konce nitě navázat a mezeru ve švu "přemostit", nebo lze celou řadu celkem snadno odpárat a přišít zpět. Pokud jsou šupiny ploché, bude rána danaxem nebo i silný úder mečem šupinky ohýbat, dají se opět narovnat snadno kleštěmi.

Praxe: Výroba zbroje zde zobrazené zabrala cca 4 měsíce, takže se jedná o projekt spíš na zimu. Pokud je zbroj šitá výše popsaným způsobem, není možné pod ni nosit nic co by mohlo rozedrat švy, např kroužkovou košili; mě se osvědčila prostá lněná tunika, díky které švy naopak nerozdírají kůži. Po třech bitvách žádná odpadnutá šupina či řada, zato došlo postupně na zkrácení, vytvoření rozparku, postupnému roztržení švu pod rukávem a nakonec i nahoře na rukávu (jsou všívané). Odflákl jsem šití tuniky a následnou opravou jsem strávil několik dní (odpárat krycí řadu, vypárat rukávy, obentlovat, vsadit, pořádně přišít, přišít zpět krycí řadu). Kdybych měl dělat novou, zkusil bych větší šupiny (viz nákres výše) a rozpáral celá záda. Prošívanice není podle mých dosavadních zkušeností nutná, případný úder se hezky rozloží do plochy. Citelně chybí ochrana loktů a předloktí, což je vrozená vada tohoto typu zbroje. Nosí se velmi pohodlně.

Co by se dalo vylepšit? Určitě tvarování šupin - ideálně trochu vypouklé či "kanelované" - na některých iluminacích jsou vidět zřetelně nějaká "výztužná profilování". To by ovšem znamenalo mít nějakou formu razník - protikus, do které by se vložila šupina plochá a po poklepání kladivem příslušné velikosti by vypadla šupina tvarovaná. Dále pak samotný vzhled šupin - v případě že jsou vyráběné moderním způsobem, prospělo by jim vyžíhání třeba do oleje, aby chytly tmavší barvu, napodobující kovářský výrobek. Dtto se vyplatí aspoň některé pobouchat, aby nebyl povrch tak otřesně hladký. Případná další vylepšení spadají spíš do praktických zkušeností a jsou popsaná výše. Perlička na závěr - v Americe zkoušelo pár lidí dělat šupinovky z upravených mosazných vehementů pro rybáře (nejsa rybářem, popíšu to jako takovou šupinu, zavěšenou na udici) - a kupodivu to nevypadalo špatně...

 

Autor: Boza