Letošní ročník Minutemana byl v režii Hanze a Malamuta. Ta kombinace dávala jistý prostor pro překvapení a jak jsme se všichni přesvědčili, bylo ho využito. Nutno také zmínit, že předpověď počasí, přesto, že se oteplilo, nebyla zrovna lichotivá. Aspoň já si teda ve dvacetistupňových mrazech moc nelibuji.
Naprostá většina z nás, soutěžících, se sešla už v Olomouci před nádražím na zastávce autobusu do Radíkova. Nebylo nás málo a když vezmeme v potaz i naše objemná zavazadla, sněžnice a zbraně, dokáže si vnímavý čtenář jistě představit, že v autobuse bylo poněkud těsno. Když chtěl někdo z už takto dost vyděšených pravidelných cestujících vystoupit, musel to hlásit předem a polovina z nás vystupovala pokaždé s ním.
V Radíkově nás čekal Skřit spolu s televizním štábem a pokoušeli se přemluvit mrazem zkoušenou techniku ke spolupráci, aby zachytili náš hromadný příjezd. Nadšeně se hrneme do hospody a& ouha, někde se stala chyba. Hanz nás sice upozorňoval, že v hospodě není moc teplo, ale znáte ho, ty jeho báchorky je třeba brát s rezervou. Měl jsem ho brát vážně, hospoda byla před rekonstrukcí, skoro nic neměli a hlavně se v ní už několik dní netopilo. Kdosi to zhodnotil: Konečně hospoda, ve který se nemusíme svlíkat. Hanz nás stručně seznámil s pravidly, průběhem, ovšem nikoliv s trasou, jen nám prozradil, že se trošku projdeme na tábořiště.
Nuže, v hospodě nás vlastně nic nedrželo, tak jsme na tu procházku vyrazili hned. Malamut vedl naši skupinu zprvu hodně zprudka do kopce a pak dále nocí a ledem pokrytými pláněmi. Tu a tam někdo z nás upadl a nejednomu to připomínalo filmové záběry Němců u Stalingradu. Odpočíváme na horizontu a tehdy se to stalo. Malamut vyřkl osudovou větu: To nejhorší už máme za sebou. Jako na povel skončily ledové pláně a zapadli jsme do závějí. Po tmě nic moc. Síly nás opouštěly a Wači už v tuto chvíli nevypadal dobře. Také Bedroše cestou opouštěly části jeho výstroje jako malomocného, takže v děravých mokasínech taky nevypadal moc šťastně. Doškrábali jsme se do vsi a Malamut nás opět ujišťuje& Další závěje v lese překonaly naše nejhorší očekávání a nad nepřítomným Hanzem už krouží několik rozsudků smrti. Po zdolání sedmi kilometrů jsme na tábořišti, obalení sněhem, zpocení a unavení. Je jedna hodina v noci, děláme sněhové záhraby a hurá do duchen.
V noci věru moc teplo nebylo, zkrátka jsem se rád ohříval o vedle ležícího Brouzdu. Ten to vyhrál, protože z druhé strany ho hřál ještě Maťas. Balíme, rozmrazujeme vodu v lahvích, snídáme a necháme se natáčet televizním štábem poté, co nás Skřit obalamutil tím, že je to naše vstupenka do Hollywoodu. Hanz nám určuje pořadí a vysvětluje trasu. Za jednotlivce startuje postupně Flegma, Doktor a Dva Hlasy mimo soutěž jako fotograf. Bedroš vstává s ostatními, ale v závodě nepokračuje. Družstva jsou čtyři: Atom s Radimem, dále pak Sklenda, Hejkal a Čabajka, za Roger's Rangers Milan a Guláš, Wači musel bohužel vzdát, no a nakonec my mariňáci, tedy Brouzda, Maťas a já. Souběžně s námi, ikdyž zčásti jinou trasou, šli i závodníci reprezentující novou dobu. Ještě na tábořišti házíme nožem a pak vyrážíme na trasu. Po chvíli musíme ze silnice do hlubokého sněhu a ke slovu přicházejí sněžnice. Stojím na nich poprvé a kupodivu to není tak těžké, jak jsem čekal. Krásná cesta, svítí slunko, nefouká vítr. Za chvíli jsme na střelnici, kde to vcelku odsýpá, každý si s větším, či menším úspěchem zastřelíme svého papírového vlka, a pak se vracíme na trať. Milan se nám svěřuje se svými pozitivními zkušenostmi s toboganem, který naložili svou bagáží a v jehož tažení se střídají s Gulášem.
Když pominu to, že Maťas zlomil jednu sněžnici, následoval asi nejkrásnější úsek trati přes pláně. Vítr a sníh zde vykouzlily neuvěřitelné útvary, obloha vymetená, prostě nepopsatelná nádhera. To vyrovnalo i ty noční útrapy. Když dorazíme opět na silnici, Maťas opravuje zlomenou sněžnici a potkáváme Sklendu a spol. Po silnici to jde vcelku dobře, jdeme z kopce. U Magdalénského mlýna trošku mateme Sklendovo družstvo, což se povedlo. Nicméně při zastávce na jídlo nás opět dohonili. Pokračujeme nad údolím Bystřice až ke skalám Malý Rabštýn. Když se drápeme na skálu, sleduji stopy toboganu. To musela být lahůdka jej táhnout. Nahoře se sháníme po druhém dechu a snažíme se dostat tepovou frekvenci zase do normálu. Ještě kousek a je tu další stanoviště. Vyhrabali nám lopatou ve sněhu něco jako noru a máme na čas rozdělat oheň. Aby to bylo pestřejší, musíme na něm každý rozpustit tolik sněhu, abychom naplnili půlku plastového kelímku vodou. Zastávky využijeme k uvaření čaje a odpočinku. Milan se nám svěřuje se svými negativními zkušenostmi s toboganem. Je před námi volba, zda pokračovat po modré lesem do Domašova a odtud pak silnicí k Černému kříži, kde je další stanoviště, nebo opět přes pláně. Romantika v našich srdcích zavelela, znovu obouváme sněžnice a doprovázeni fotografem zdoláváme sněhové duny.
Neurčili jsme přesně svou polohu a opouštíme planinu zbytečně brzo. Při sestupu svahem mýtiny zlomil sněžnici Dva Hlasy. Jak jsme zjistili později, nebyli s Maťasem toho dne jediní. Co jsme sestoupali dolů, čeká nás teď zase nahoru - radost převeliká. Navíc už ve stínu. Teplota klesá a výstup je namáhavý, v prašanu se boří i sněžnice. Dochází voda i síly a mě i Brouzdovi zmrzly boty na kost - přímo na nohách. Krize. Přece jen po čase nacházíme hledanou silnici a zažíváme pocity poutníka při objevení oázy v poušti. Už to není tak daleko. Chtělo se mi říct: To nejhorší už máme za sebou, ale radši jsem si to nechal pro sebe. Maťas to z nějakého důvodu tento víkend těžko snáší.
V Domašově potkáváme Doktora, který jeví známky újmy na zdraví, zkrátka vypadá ještě hůř než obvykle. Dva kilometry po silnici, opisujeme text na Černém kříži, památce ze sedmileté války. Po dalším kilometru odbočujeme ze silnice a brodíme se sněhem, lačni nalézt co nejrychleji tábořiště a zakončit tak útrapy dnešního dne. S rostoucí únavou se prodlužují i vzdálenosti, takže bloudíme a hledáme, než objevíme tábořiště. Máme toho plný zuby a v nohách dalších patnáct kilometrů. Milan vypadá, že je rád, že vůbec žije a nechává se na noc odvézt k Hanzovi domů a ze závodu odstupuje. Cestou se v nějaké rokli ztratili Atom s Radimem, kteří se navíc pořádně vymáchali ve sněhu a ztratili tolik času, že se také rozhodli závod ukončit. Dobelhal se nakonec i Doktor, není mu moc veselo. Když mu uděláme místo u ohně, mumlá něco o záchraně života.
Rychle ještě za šera vyhrabat sněžnicemi záhrab ve sněhu, nastlat chvojí, odházet sníh kolem ohniště a připravit dřevo. Pak už přišly na řadu příjemnější věci. Rozmrazujeme boty, aby šly sundat a přestaly nám svírat nohy. Postupně roztáváme, schneme, hřejeme se ohněm, čajem a ohřátým vínem. Na kvalitě nesejde, hlavně že je to teplý a hodně sladký. Skřit a Čabajka nás baví svým vyprávěním, postupně odpadáme a jdeme spát. Bylo mi tepleji než předchozí noc, jen vlhkost z dechu se kondenzovala na plachtě, kterou jsem se zakryl, zmrzla a padala mi celou noc zpět na obličej. Velmi příjemné.
Ráno vyrážíme rychle, Brouzda potřebuje stihnout vlak, tak nás honí. Námraza na stromech a keřích spolu s vycházejícím sluncem maluje takové obrazy, až se tají dech. Kochal bych se ještě dlouho, ale velitel byl neúprosný, pořád vlak, vlak, vlak& Zpět do Domašova a pak do Hraničných Petrovic. Nechce se nám po silnici, proto vyrážíme přímo po modré lesem po běžecké stopě. Běžkaři nás za to asi milují. Abychom předešli případnému probodnutí lyžařskou hůlkou za devastaci stopy, nasazujeme za lesem sněžnice a míříme přímo do vsi, kde děsíme domorodce a pózujeme před objektivy turistů. Za krátký čas jsme u Hanze na zahradě. Házíme tomahavkem a pak pobíháme jak šílení, po kolena ve sněhu z jednoho konce zahrady na druhý, abychom určili stopy zvířat na rozvěšených kartičkách. Jednu jsem věděl najisto - ty hnědé stopy na sněhu jsou od Hanzova psa - zbytek už se nám s takovou jistotou určit nedařil. Poslední kousek z osmikilometrové trati do hospody u Těšíkovského mlýna, vyplnit a odevzdat test a& aha, tady se taky moc netopí, tak se aspoň zase nemusíme vysvlékat. Čekání na ostatní a vyhlášení výsledků si zpříjemňujeme všemožnou konzumací. Výsledky označily za vítěze v jednotlivcích Flegmu a v družstvech nás, mariňáky. Ve skutečnosti ale letos vyhráli všichni, kdo vůbec přijeli a došli do cíle. Nu, Hanzi, Malamute a spol., pěkně jste nám zavařili, ale díky za to.
Fotografie z Minutemana 2006:
http://galerie.orthank.net/Vitana/Sedmileta_valka_a_pod/2006_01_27_-_Nizky_Jesenik_-_Minuteman/
Sergeant Compagies Franche de la Marine
Kategorie
- Pro vkládání komentářů se musíte registrovat nebo přihlásit