aba 12 November 2011

Králík je dnes jedním z nejrozšířenějších chovných zvířat. Vyskytuje se jednak v přírodě jako divoký, tak i v chovech na maso, kožešinu nebo jeko domácí mazlíček. Nebylo tomu tak ale vždy. Přestože byl původně rozšířen po celé Evropě, doba ledová jej vytlačila na jih. Jeho útočištěm se stal především Pyrenejský poloostrov, kde jej chovali již ve starověku. Zpět do našich končin se vrátil díky člověku teprve před osmi sty lety.

Jako první je na svých mořských plavbách objevili Féničané a nazvali Španělsko zemí králíků i-saphan-im, což si později Římané přeložili do latiny jako Hispania. V polovině druhého století př. n. l. zaznamenává historik Polybios latinský název králíka - cuniculus. V prvním stol. př. n. l. popisuje Terrentius Varro leporária, ve kterých se tato zvířata chovala. A ve 2. stol. n. l. se objevuje králík dokonce na mincích císaře Hadriána.

Díky svému chutnému masu byli králíci již ve starověku známí po celém jihu Evropy. Římané je chovali v takzvaných leporáriích, kde se však stále mísili s divokými králíky. Proto ještě nemohly vzniknout barevné mutace, kde je nutné chovy jednotlivých plemen oddělovat. Chovali se pouze na maso, barva kožešiny tedy nebyla důležitá. V Římě se stala oblíbenou pochoutkou především nenarozená embrya a čerstvě narození králíčci.

Králíci se na rozdíl od zajíců velmi rychle množí. Pokud mají dostatek potravy a vhodné podmínky k životu, mohou vrhnout i několikrát do roka 8 a více mláďat. Ty pak velmi rychle dospívají a mohou se opět množit. Zároveň se umí velmi dobře aklimatizovat na nové prostředí. V minulosti se tak jejich přemnožená populace často stávala problémem.

Na přelomu letopočtu byl údajně jen jediný pár králíků vysazen na Mallorku. Ti se brzy tak přemnožili, že je ani dovezené fretky a psi nedokázali vyhubit.

V roce 1418 byli králíci dovezeni na ostrov Porto Santo u Madeiry a během několika let přinutili obyvatele opustit ostrov.

V roce 1859 si farmář Austin Mack přivezl z Anglie do Austrálie (stát Victoria) několik párů koroptví a 18 králíků, aby obohatili počet lovné zvěře na jeho pozemcích. Za tento čin dostal od výboru australské Společnosti pro osídlování medaili.

Králíci se však brzy aklimatizovali, rozšířili se po celé Austrálii a začali spásat pastviny ovcím. Veškeré snahy o jejich vyhubení byly neúspěšné. Až v roce 1950 byli králíci uměle infikováni myxomatózou, záměrně zavlečenou z Jižní Ameriky, která do tří let vyhubila 90% populace králíků v Austrálii.

Jejich rychlé rozmnožování však bylo někdy i žádoucí. Námořníky, především Portugalci, byli králíci vysazováni na pusté ostrovy s dostatkem zeleného porostu. Tvořili si tak zásobárnu masa pro příští plavby.

Ale vraťme se zpět k nám, do střední Evropy.

O rozšíření králíků z jihu na sever se zasloužili klášterní mniši. Králičí embrya byla totiž jejich postním jídlem. První chovy králíků se objevily v klášterech na jihu Francie a odtud se šířily dále po Evropě. K nám byli dovezeni asi ve 13. století. Jejich chov začal v klášterních ohradách, odkud občas pár kusů uteklo do lesů. Rychle si zvykli na nové prostředí a začali se v přírodě množit. Pravděpodobně právě tito v lesích ulovení divocí králíci, začali být využíváni na kožešinu. Barva divokých králíků je podobná zajícům a minimálně do patnáctého století jsme jinou barvu králičích kožek nejspíš neznali. Z dnešních plemen se této barvě nejvíce přibližuje králík zaječí, je ale bezmála o polovinu větší.

KRÁLÍK VE STŘEDNÍ A ZÁPADNÍ EVROPĚ

13. století – Králíci se chovají především na maso. Je ale pravděpodobné, že se již od počátku využívala i jejich kožešina.

14. století – V lesích se již nejspíš na některých místech poměrně hojně vyskytoval, byl loven a využíván i kožešnicky. Nemáme ale žádné doklady o chovu na kožešinu, dovozu, nebo obchodování s těmito kožkami, stále se nejspíš jednalo jen o divoké králíky.

15. století – Králičí kožešina se začíná využívat mnohem více než dříve. S kožkama se již hojně obchoduje. Králičina z dovozu je dražší, než domácí. Proto je možné, že se již v této době z náhodně narozených barevných mutací začínají cíleně vytvářet první plemena. Podle některých zdrojů se už objevují černí králíci s bílou hrudí. Údajně se vyskytují na některých obrazech, bohužel není ale nikde uvedeno na kterých, proto je tato informace neověřená.

16. století – Je poprve doložena barevná mutace králíka. Na Tizianově obraze z roku 1530, je vyobrazena Madona s bílým králíčkem. V tomto století se začínají rozlišovat masná a kožešnická plemena. Větší plemena vznikla nejspíš nakřížením původního evropského králíka s dovezeným králíkem patagonským.

17. století – Objevuje se králík stříbřitý, v našich pramenech označovaný jako "šedá králičina". Rozvíjí se chov kožešnických králíků v Anglii, odkud stříbřitý králík pochází. Jedná se kožešinu s šedou podsadou a stříbrnými pesíky. Stříbro je po celé kožce rovnoměrně rozloženo, není patrný žádný tmavší hřbet nebo světlejší bříško.V roce 1631 o králících s postříbřenými konečky chlupů píše Gervase Markham. Není však dosud jasné, odkud se tento králík vlastně vzal. Někteří badatelé se přiklánějí k názoru, že byl vyšlechtěn z původního evropského králíka, jiní se přiklánějí k názoru, že sem byl dovezen z Asie.

18. století – Objevuje se u nás králík angorský, který k nám byl v roce 1785 dovezený z Anglie. Plemeno má původ v Asii, kožešnicky se ale nevyužívá.

19. století – Na našem venkově byl až do sedmdesátých let 19. století chován králík ve stájích, společně s velkými hospodářskými zvířaty. Nebyla mu věnována nijak zvláštní péče. Typickým králíkem českého venkova byl bílý králík s tmavou hřbetní čarou a skvrnami na bocích. Takto vzniklo plemeno "český strakáč". Ke zlomu dochází v roce 1870, začíná rozvoj králíkářství, popisují se a vznikají nová plemena, první popsaná plemena jsou - belgický obr, francouzský beran, angora, stříbřití králíci a ruský králík.

IMITACE JINÝCH KOŽEŠIN NA KRÁLIČINĚ

Králičina je pro snadnou dostupnost a nízkou cenu dodnes nejpoužívanější kožešinou k imitacím drahých zvířat. Upravuje se buď sestřižením na různou délku vlasu, rupováním (vytrháváním pesíků), barvením, dobarvováním, nebo potiskem.

Víme, že stříhání i rupování kožešin nebylo ničím neobvyklým už ve středověku, o barvení toho však známe velmi málo - téměř nic. Kožky si dobarvovali sami kožešníci, nebylo k tomu určeno speciální řemeslo, jako u barvířů usní.

Zikmund Winter píše, že kožešníci dokázali kožešinu ztmavit za pomoci stříbra. Takto nejspíš imitovali drahou dovozovou sobolinu na domácí kuně. Vyskytovaly se i imitace bobra - hnědá, až hnědošedá.

Jarmila Pátková se zmiňuje o kožichu, olemovaném tmavě modrou ovčí kožešinou a receptu na obarvení kožešiny na popelavě šedou.

Dnes se králičina barví na spousty odstínů, ale základní barvy (hnědá a černá) mají dosud názvy podle zvířat, které se na nich nejspíš po staletí imitovaly.

Bibret – imitace bobra – stříhaná králičina, barvená na hnědo, napodobuje kožešinu z rupovaného bobra (zbaveného pesíků).

Seal (síl) – imitace lachtana – stříhaná králičina, barvená na černo.

Sobol – dlouhovlasá (nestříhaná) králičina, barvená na hnědo.

Skunk – dlouhovlasá (nestříhaná) králičina, barvená na černo.

Norkový králík – králičina sešitá do plátů a obarvená do střídajících se černých a hnědých pruhů

Dobarvováním a potiskem bílé králičiny je možné imitovat kožešiny s výraznou kresbou, jako je například křeček, ocelot, rys, popelka nebo hermelín.

CHARAKTERISTIKA A VYUŽITÍ KRÁLIČIN

Králičí kožka není příliš trvanlivá, kožešnicky jsou využitelné pouze zimní kožky (od listopadu do února). I zimní kožky mírně línají, až 70 % línavosti se dá odstranit sestřižením pesíků. Sříhá se většinou na výšku 12 až 16 mm, barva podsady je převážně šedá nebo bílá, proto se obvykle dále barví.

Vedle ovčích kožešin, používaných především na vesnicích, byla králičina pro svou nízkou cenu nejdostupnější kožešinou, používanou hlavně k podšívání oděvů, ale i lemování, zdobení, šití čepic a límců. Králičinou jsou zdobeny také zimní čepce ženských slezských krojů.

Kožešníci ji nakupovali po stovkách i tisících kusech, nechyběla v žádné kožešnické dílně. Při přijímání kožešníka do cechu, patřilo k mistrovské zkoušce mimo jiné vždy ušití blány (kožichu, nebo plátu kožešiny) ze sta králičin. Tovaryš musel králičiny nejprve vyčinit, přinést mistrům ke kontrole a pak teprve mohl pokračovat v práci. Králíci byli menší než dnes, proto i spotřeba kožešin na oděv byla větší.

Široké využití nachází králičina i dnes. Většina kožek se dále upravuje barvením na různé pastelové odstíny. Potiskem, nebo ručním dobarvováním pesíků se často imitují kožešiny vzácných zvířat. Na králičině není možné imitovat kožešiny s delším chlupem než má sama, to je například liška nebo kuna.

Po vyhubení bobrů a drastickém úbytku zajíců se stala králičí srst nepostradatelnou při výrobě plsti na klobouky. Kožky, které nelze využít v kožešnické ani kloboučnické výrobě, je možné použít k výrobě klihu.