Při pohledu na starořecké vázové malby, reliéfy či sochy, nám před očima vyvstávají obrazy dávných heroických bojů. Jejich hrdinové se střetávají často nazí, třímající jen své zbraně, jediným oděním bývá často přílba. Atletickou nahotu nelze sice v antickém Řecku pokládat za uměleckou licenci, ale i glorifikovaný hoplita byl pouhý voják. A jako takový nutně musel přizpůsobit svou výstroj podmínkám bojiště a přesunu vojsk. Jaké tedy bylo vybavení třeba lakedaimonského hoplity na vojenském tažení?
Sekundární zbraní je krátký meč xiphos. Na lakedaimonských mečích nebylo nic zvláštního až do 5. století př.n.l., ve kterém se začaly zkracovat až do rozměrů dýky. Král Agésiláos na otázku, proč jsou lakedaimónské meče tak krátké, odpověděl: "Protože bojujeme blízko nepříteli." A spartská žena, které si syn stěžoval, že jeho meč je příliš krátký, mu doporučila udělat krok vpřed. Měc byl pravděpodobně zkrácen, aby se s ním dalo lépe manipulovat v tlačenici, která vznikla po srážce falang. Standardní řecký xiphos byl středně dlouhá, sečně-bodná zbraň, kterou voják použil po zlomení či ztrátě kopí. Obvyklým terčem útoku byl protivníkův obličej.
Hoplitův krunýř měnil v archaickém období tvar svého spodního okraje, až získal podobu připomínající vyústění zvonu. Muskulatura je na ranějších příkladech těchto tzv. zvonových kyrysů jen lehce naznačená tepáním. Počátkem 5. století př.n.l. už bylo svalstvo detailně modelováno, ale zvonový tvar v pase přetrval. Na začátku 5. století př.n.l. se zvonový kyrys vyvinul do svalového kyrysu. Ten měl namísto dolní obruby zakřivení nahoru do stran, což umožňovalo volnější pohyb boků při současné ochraně třísel. Někdy v letech 450-425 př.n.l. se lakedaimonská armáda rozhodla od kyrysů zcela upustit. Za tímto tahem byla zřejmě snaha o zlepšení pohyblivosti vojska na bojišti a nutnost jeho rychlých přesunů. Tato situace přetrvala cca do roku 360 př. Kr., kdy dochovaná zobrazení svědčí o jejich znovupřijetí. Tato změna může být spojena s novou vojenskou taktikou používanou thébským generálem Epameinondem.
Další důležitou části výbavy hoplity je helma. V archaickém období byla ve Spartě, a stejně tak ve zbytku Řecka, nejoblíbenějším typem korintská helma, která se začala používat kolem roku 700 př.n.l. Helma uzavírala celou hlavu, takže vidění a sluch byly omezené. Poskytovaná ochrana byla však neocenitelná proti kopím hoplitského válečnictví. Jiné, více otevřené helmy Lakedaimonci zřejmě využívali také.
Nohy byly chráněny bronzovými pancíři připnutými k holením a držícími díky pružnosti materiálu. V 7. století př.n.l. byly holenní chrániče krátké, sahající sice až ke koleni, ale koleno zůstávalo nechráněné. V 6. století př.n.l. se tvar holenního chrániče nejdříve protáhnul nahoru k ochraně kolena a později, koncem století, také dolů k ochraně kotníku. Jako jedna z nejsnadněji odložitelných částí zbroje se holeně přestaly používat koncem 5. století př.n.l. kvůli lepší manévrovatelnosti vojska.
Během poloviny 6. století př.n.l. byly do řecké panoplie přidány další části zbroje, což potvrdily archeologické nálezy a vyobrazení. Byly to horní a dolní chrániče pravé paže, která nebyla chráněna aspidou, chrániče stehen, kotníků, nohou nebo prstů. Že byly tyto části používány i ve spartské armádě potvrzuje socha lakónského válečníka z Longy. Počet zobrazení dodatkových částí zbroje narůstal na řeckých vázových kresbách okolo roku 530-525 př.n.l., ale pak náhle ustal. Důvodem mohla být narůstající síla perské moci: Lýdie padla roku 546 př.n.l., Babylónie 539 př.n.l., Egypt 525 př.n.l. a v roce 523 př.n.l. byl Peršany zajat a popraven Polykratés, mocný tyran Samu. Válka mezi pevninskými státy Řecka a Persií se stávala více a více očekávaná a musela být vyvinuta taktika proti masové lukostřelbě. Strategie použitá hoplitskými falangami obsahovala rychlý přesun k nepřátelským lučištníkům tak, aby neměli dost času ke střelbě. Řekové takhle naběhli do perských řad jak u Marathónu, tak u Platají. Atletická disciplína, hoplítodromos "závod ve zbroji" byl určen k trénování občanů v tomto novém vojenském manévru. Byl představen na Olympijských hrách v roce 520 př.n.l. a posléze na Delfských v roce 498 př.n.l. Je jasné, že za těchto nových taktických okolností nebylo pro dodatečnou zbroj místo.
Základní částí oblečení byl chitón. V archaickém období byl vlněný a relativně tlustý, ale v klasickém období byla vlna občas nahrazena lnem a chitóny byly lehčí. Během 5. století př.n.l. se hodně rozšířil nový typ chitónu zvaný exomis. Exomis měla dva rukávy, ale pravý mohl být uvolněn, a tak bylo rameno a paže volné k lepšímu ovládání zbraně. Takto to popisuje Plútarch ve svém Životě Kleoménově: "Helénistický spartský král Kleoménes III. si navlékl chitón a uvolnil spoj na pravém rameni."
Lakedaimonký plášť se nazýval triboun. Do bitvy se běžně nenosil, ale byl používán mimo službu nebo v době klidu. Jako ostatní části lakedaimonského oblečení byl karmínové barvy. Když v roce 464 př.n.l. zemřelo při zemětřesení obrovské množství Sparťanů a hrozilo povstání heilótů, poslali Lakedaimonští Perikleida, aby požádal o pomoc v Athénách, kde si prý sednul "bledý jako mrtvola ve svém karmínovém plášti"
Platón nás informuje, že Lakedaimonci sloužící v krypteie chodili bosí i v zimě. Chlapci nesměli nosit boty vůbec, aby neměli jemná chodidla. I tak ale můžeme slyšet o speciálním druhu lakónských bot. Písemné zdroje je nazývají haplai. Démosténes se zmiňuje o filosofech "kteří lakonizují svými tribouny a haplai ". Takže sandály s otevřenou špičkou a jazykem nahoře na sochách řeckých filozofů můžeme identifikovat jako lakedaimonské boty. Pollux říká, že barva haplai byla červená.
Zdroje také zmiňují typickou lakedaimonskou hůl bakterion. Je dlouhá, hladká, rovná, zakončena do tvaru T. Je popisováno, že tento typ hole byl používán také lakóniofilskými filozofy. Přestože nebyla lakedaimónská hůl válečnou zbraní, byla nošena za hranicemi Lakónie spartskými zástupci - generály, vyslanci nebo vojenskými správci. Tato hůl a triboun se staly takřka symboly spartské majestátnosti, jak se o nich zmiňuje Plútarch ve svém popisu vyslání Gylippa na Sicílii.
Popis spartského džbánku na pití kothonu se nám dochoval také díky Plútarchovi. Pro svoji praktičnost byl velice oceňován vojáky v aktivní službě. Jeho barva skryla nepříjemný vzhled vody, kterou byli vojáci občas nuceni pít, a její obloukový okraj zachycoval kalnou usazeninu a držel ji uvnitř, takže ústům se dostala voda čistší.
Pro lakedaimonce se sebeúctou byl nepostradatelný jeho hřeben. Když byl spartský generál Klearchus, velící pod Kýrem mladším deseti tisícům řeckých žoldáků, léčkou zajat, byl poslán v řetězech do Persie. Tam si od řeckého dvorního lékaře Ktesia vyprosil hřeben. Byl tak spokojený, že si mohl učesat své vlasy, že dal Ktesiovi svůj prsten.
Řecké armády starověku nepoužívali na svých taženích stany. Vojáci spali pod otevřeným nebem a v případě nepřízně počasí si stavěli improvizované přístřešky z větví. Deky na spaní pro hoplitu i pro sebe nosil skeuroforos na zádech v pruhovaném vaku.
Ve všech starořeckých armádách bylo běžné, že byl hoplita doprovázen otrokem, který mu nesl pomocnou výstroj - skeuroforem. Ve spartské armádě tuto roli zaujímali heiloti lakónského původu. Hérodotos vypráví příběh o Spartiatovi Eutyrovi u Thermopyl. Ten byl Leónidou propuštěn ze služby kvůli infekci očí, která ho oslepila. Když slyšel, že Peršané útočí, požádal o své zbraně a řekl svému heilótovi, aby ho dovedl do centra boje. Přestože se zvyk, že byl hoplíta doprovázen skeuroforem mohl koncem 5. a ve 4. století změnit, z Plutarcha například víme, že král Agesilaos byl v roce 362 doprovázen služebníkem.
Ačkoliv výbava lakedaimonského potažmo řeckého hoplity nedosahovala logistické úrovně pozdějšího římského legionáře, byla ve své době fungující a ověřenou praxí, a její efektivita měla určitý podíl na úspěších řeckého válečnictví 5. století př. Kr.
Sestavil: Kamil Hozák (Společnost Lakedaimon)
Fotografie: Společnost Lakedaimon
Kategorie
- Pro vkládání komentářů se musíte registrovat nebo přihlásit