Exkurs do identifikace piktografických postav a dějů indiánů Velkých plání

Každá společnost má potřebu zaznamenávat činy svých členů a postupně tak vytvářet paměť národa. V některých kulturách se tesá do kamene, jinde modeluje z hlíny a všechny si o nich vyprávějí. Mnohé z nich vynalezly písmo, aby tyto děje mohly přesně zaznamenat.

Nikoho tedy nepřekvapí, že podobnou potřebu měla a mají i indiánská etnika. Vedeni právě touto potřebou vytvářeli a mnohdy ještě vytvářejí indiánští umělci piktogramy, tedy obrázkové záznamy nejrůznějších dějů. Toto umění se velice specificky rozvinulo na planinách v 19. století. Právě zde nacházíme tzv. ledger books, záznamníky, nebo též účetní knihy s linkovanými stránkami, do kterých indiánští umělci kreslili své příběhy, hrdinské skutky, vyprávění. Byly určeny pro osvěžení paměti vypravěče, ale je známo i použití kresby jako „dopisu“ mezi vzdálenými jedinci či skupinami.

Tento způsob tvorby však nenacházíme jenom v záznamnících. Naopak kresby na některých předmětech denní potřeby, jako byly pláště, košile, týpí, předcházely kreslení do záznamníků. V záznamnících se plně rozvinuly a dále vyvíjely. Zajímavé také je, že piktografie je ryze mužský způsob uměleckého vyjádření. Díky této skutečnosti dnes můžeme například identifikovat „ženské“ výrobky vytvářené transvestity. O tom však náš článek nebude. My se zaměříme na jinou identifikaci.

Piktogramy kreslené do ledger books, se mohou stát (a také mnohdy stávají) dalším vítaným zdrojem informací pro historiky, kunsthistoriky, etnografy, ale i pro experienciální archeology a euroindiány.

Indiánský umělec získáním těchto záznamníků našel ideální prostor pro svou tvorbu. Tvořil sice v určitém schématu, používal podobné symboly a stylizace dané mu stylem svého etnika, přesto měl dostatek svobody pro vznik jedinečného díla a rozhodně nemůžeme mluvit o plagiátorství.

Styl kreseb se liší nejen příslušností umělce ke konkrétnímu etniku či místu původu, ale liší se také dobou svého vzniku. To nám umožňuje přibližné chronologické zařazení. Abychom docílili přesnější datace, je zapotřebí rozboru dějových událostí a reálií v kresbě se vyskytujících. A právě tato metoda, spolu s klasickými historickými daty, se ukazuje jako velmi přínosná. I díky ní mohou tyto obrázkové záznamy opět promluvit a stát se tak další výpovědí očitých svědků, či přímo aktérů konkrétních událostí. Ne vždy je ale vše jasné.

 

Když 10. července 1869 americká 5. kavalerie pod velením majora E. A. Carra zaútočila na šajenskou vesnici Vysokého býka (Hotóa?oxháa?staestse) u Summit Springs v severovýchodním Coloradu, nalezl se v obsazené vesnici jeden záznamník,[1] z větší části zaplněný obrázky s výjevy různých válečných událostí. Tento záznamník se dostal mezi Šajeny pravděpodobně během šajenských útoků na coloradské městečko Julesburg v lednu a únoru 1865. Piktogramy v této knize tedy vznikly mezi lety 1865 a 1869 a s největší pravděpodobností zachycují děje, které se také v tomto období udály.

Na jedné z kreseb se zachytil šajenský umělec Bílý kůň[2] (Vóhpo?hāme), jak si lukem započítal údery na dvou mrtvých, nebo umírajících běloších. Co však ještě můžeme z obrázku vyčíst? Díky svázanému ocasu koně, na kterém jede Bílý kůň, poznáme, že Šajeni zaútočili první – neboť se na útok připravovali. Množství koňských stop vypovídá o směru útoku, ale také o faktu, že se indiáni snažili dojet ujíždějící vůz tažený čtyřmi mulami. Letící kulky vypovídají o tom, že běloši po indiánech stříleli. Sami však byli dostiženi a jsou zachyceni jeden jako střelený do boku a druhý, jak se kroutí bolestí v zádech a krvácí z úst. Fakt, že se jedná o armádní vůz a že jeden ze zabitých je oblečen do armádního kabátu, nám naznačuje jejich vojenský stav. Protože ale nejsou všechny části oblečení armádní, mohlo by se jednat o milici.

Jestliže zapátráme v armádních zprávách, narazíme na výpověď poručíka A. Cushimana z coloradské milice. Zvědové pod jeho velením objevili dne 19. dubna 1865 těla dvou vojáků vysvléknutá z šatů. Ale přenechejme slovo samotnému Cushimanovi:

„Jeden muž byl nahý, hnědovlasý, trochu vlnité vlasy. Jeho hruď byla rozříznuta a srdce vyjmuto, nos uříznut, na těle měl mnoho dalších řezných ran, jeho hlava byla skalpována. V prsou měl mnoho šípů a na boku střelnou ránu od kulky. Druhý muž byl střední postavy, šikmé čelo s hustými licousy a knírem. Nebyl skalpován. Oba měli řezné rány na krku. Pohřbili jsme je tam, kde jsme je našli, asi jednu a půl míle pod Mooreovým rančem a tři čtvrtě míle od cesty na severní straně.“

Třetí informaci se dozvídáme z výpovědi George Benta, syna známého majitele obchodní stanice Bent´s Fort Williama Benta a jeho šajenské manželky Soví ženy. George Bent jel spolu s Šajeny dne 7. ledna 1865 mezi Mooreovým rančem a Dennisonovou stanicí na řece jižní Platte nad Julesburgem. Zde se potkali s plně naloženým vozem, na němž jel John Booth a jeho společník.

Byli to nedávno propuštění Chivingtonovi coloradští dobrovolníci. Oba se ještě předcházející noc chlubili svou účastí na masakru u Sand Creeku a ukazovali dva skalpy, které zde získali.

Šajeni na tyto muže zaútočili, a když objevili šajenské skalpy a jiné věci z tábora na Sand Creeku, oba muže rozřezali. Bent identifikoval oba skalpy. Oba patřily obětem Chivingtonova masakru — Bílému listu (Vóhpevéhpotse) a Malému vlkovi (Ho?neoxháahketa).

Když spojíme tyto tři informace, uvidíme příběh v plném světle. Uvidíme dva veterány, kteří se zúčastnili masakru na Sand Creeku, jak narazí na Šajeny, kteří byli ještě velmi rozhněvaní událostmi listopadu 1864. Ti zaútočili na vůz plný dobré kořisti v odvetě za masakr svých lidí.[3] Když ještě objevili válečné trofeje, vysvlékli muže z jejich šatů, rozřezali jim těla, jednomu dokonce uřízli nos a ponechali je ležet, kde byli. Tyto mrtvoly pak o pár měsíců později nalezl poručík Cushiman.

Díky již zmíněnému piktogramu můžeme tedy popsat, jak samotný boj probíhal, co měli jeho aktéři na sobě, a navíc se dozvídáme, že jedním ze zúčastněných byl i šajenský válečník a umělec Bílý kůň.

Často je identifikace aktérů vyskytujících se na kresbách mnohem obtížnější a postupem doby i zmatenější.

V roce 1990 byl jednou obchodní galerií publikován katalog[4] piktografických kreseb ze sbírky Petera W. Edwardse († 1872). Jde o tvorbu minimálně čtyř umělců, kteří tvořili pravděpodobně během 60. let 19. století. Protože se na třech kresbách vyskytují atributy arapažského spolku Válečných seker, byla celá sbírka označena za arapažskou. Rozbor dalších předmětů z těchto piktogramů však jasně ukazuje, že ne každá nakreslená osoba je Arapaho. Tato skutečnost ovšem není nijak zvláštní, uvědomíme-li si, že Arapahové, Šajeni a některé skupiny Lakotů byli v 60. a 70. letech 19. století silně spřízněni.

Jeden z piktogramů (obr.2) zachycuje válečníka, kterak střílí na bělocha ve vojenské uniformě, na němž si již dříve započítal úder lukem. Válečník je oblečen typicky pro jižní planiny, v kabátu vojenského střihu, nohavicích s korálkovanými pásy a stejně zdobenými mokasínami. Na krku má nákrčník a šátek s pektorálem. Podle tohoto ustrojení by mohl být jak Arapahem, tak i Šajenem či Lakotou. Identitu zobrazené postavy nám trochu přiblíží piktografická značka, v níž rozeznáme bizona s divně pokleslými zadními běhy, a anglický popisek signující válečníka jako Sedícího býka. Nic více se o této postavě již z této kresby nedovíme.

Podobná piktografická značka je však ještě u jedné kresby (obr 3.) z této sbírky. Jde však již o dílo jiného umělce. Zde sedí válečník na strakatém koni, střílí z pistole a současně vráží své kopí do nepřátelského Póníje. Válečník i jeho kůň jsou střeleni šípy – kůň do pravé zadní nohy a muž do pravého předloktí. Dále je tu ještě jeden Póní držící luk s šípem, který je střelen do břicha. Válečník má na sobě stejné tmavé nohavice s vyšívanými pásy a vojenský kabátec. Navíc má na hlavě klobouk anglického typu a náprsenku s pektorálem. Jsou zde však ještě dva velice zajímavé detaily. Prvním je chřestidlo uvázané k jeho kopí. Má prstencový tvar a takováto chřestidla jsou atributem šajenské válečnické společnosti Lukových tětiv. Utvrzuje nás v tom i to, že je připevněno na kopí, blízko jeho hrotu. Druhým je potom jeho štít, na kterém je namalována bizoní hlava a je po celém obvodu ozdoben orlími pery.

Téměř jistě můžeme tedy říci, že obě kresby znázorňují hrdinské činy šajenského válečníka, který se možná jmenuje Sedící býk.

Tak jako v případě Bílého koně i zde máme ještě další zdroj informací. Ty nám přinese záznamník Vyjícího vlka. Šajen Vyjící vlk (Ho?néohnéstoohe), válečník Lukových tětiv, ale také vězeň z Fort Marionu, žil v letech 1849–1927. Patří mezi nejvýznamnější autory piktogramů z konce 19. století. Sbírku jeho obrazových děl sestavil ještě v 19. století zvěd Ben Clark, který mnoho postav nakreslených v této sbírce i signoval. Ne vždy ovšem správně.

Dvě jeho kresby jsou překvapivě podobné dvěma výše uvedeným. Na obou je hlavní figura popsána jako Sedící býk a Vyjící vlk k této postavě také připojil velice podobnou značku bizona s divně pokleslými zadními běhy. První z nich (obr. 4) zaznamenává šajenského válečníka bojujícího s nějakým mužem, pravděpodobně Angloameričanem. Jejich střet se odehrává v nějaké budově, oba muži po sobě střílí a Šajen si na svém protivníkovi započítal i úder lukem. Tak jako na předchozích dvou kresbách i zde má postava oblečeny tmavé nohavice s korálkovými pásy, vojenský kabátec a překrásný vyšívaný toulec z pumí kožešiny. Skutečnost, že kůň, který je uvázaný před budovou, nemá svázaný ocas, naznačuje, že nešlo o plánovaný střet. Je zde také namalovaný štít, ale má jinou malbu než piktogram na obrázku 2. Jestli ale nešlo o plánovaný střet, může se jednat o svrchní obal štítu, který se vždy před bitvou sundával. Zajímavý detail nám prozrazuje kopí, které je zapíchnuté u koně. Jde o stejné kopí, jako má kresba na obrázku 3, tedy o kopí Lukových tětiv, ale péřový závěs, který vlaje na této kresbě, je odznakem jednoho z vůdců této společnosti.

Na druhém piktogramu Vyjícího vlka (obr. 5) je stejný válečník, jak bojuje s Póníji. Po jednom střílí z pistole a současně se ho snaží zasáhnout nám již známým kopím. Druhého střelil tak, že mu kulka vylétla ven v oblasti břicha. Druhý Póní však stačil vystřelit čtyři šípy, z nichž dva šly mimo, ale další dva si svůj cíl našly. Jeden zasáhl levou zadní nohu šajenského koně a druhý levé předloktí jeho protivníka (tedy do jiných míst než na obr. 3.). Kromě obvyklého oblečení tohoto muže, jako jsou tmavé vyšívané nohavice a vojenský kabátec, má stejně jako na obrázku 3 klobouk anglického typu a náprsenku. Navíc má evidentně stejný štít jako na druhém obrázku Edwardsovy sbírky (obr. 3). To potvrzuje naši domněnku štítového obalu z obrázku 4. Můžeme totiž s jistotou říci, že v obou dvou případech zaznamenal Vyjící vlk stejnou osobu.

Není zde nic, co by naznačovalo, že tito tři umělci vytvořili své kresby těchto dvou událostí po vzájemném prozkoumání prací. Pokud jsou informace stejné, způsob, jakým umělci tyto události ztvárnili, se liší. Přesto jsou si natolik podobné, že jde jistě o dvě stejné události.

Víme tedy, že ne všechny piktogramy z Edwardsovy sbírky představují Arapahy. Kdo však je ten šajenský válečník, jehož tito tři umělci zaznamenali? To, že jeho skutky zaznamenalo více umělců, nás může vést k domněnce, že to nebyl obyčejný muž, ale významná osoba. Ostatně bezvýznamný válečník by zcela jistě nebyl jedním z vůdců šajenského válečného spolku Lukových tětiv.

První dva umělci jsou pro nás zatím bezejmenní, ale osoba Vyjícího vlka by nám mohla být jistým vodítkem.

Víme, že jeho kresby jsou v záznamníku alespoň z části řazeny chronologicky. Také víme, že tyto kresby vznikly v krátkém období na konci roku 1874 a počátku roku 1875. Tedy události, které zaznamenal, musely být staršího data. K dalšímu posunu data dojde, když si uvědomíme, že Peter W. Edwards, který sesbíral druhé dvě kresby (obr. 2 a 3) zemřel nejpozději v roce 1872. Protože jde o stejné události, které zaznamenal i Vyjící vlk, můžeme jejich dataci posunout ještě před toto datum.

Vraťme se ale k záznamníku Vyjícího vlka. Z chronologického řazení vyplývá, že se děje, které nás zajímají, udály na válečné výpravě v roce 1867, které se Vyjící vlk zúčastnil a na které byl i raněn. Zúčastnil se jí spolu s dalším členem Lukových tětiv, Georgem Bentem, který ji zmínil ve svých zápiscích. Tuto výpravu vedl známý šajenský válečník a šaman Zchromený býk (1841–1902). Mohl by být on tím Sedícím býkem ze všech čtyř piktogramů? Je to možné. Pro tuto domněnku existuje několik dalších nepřímých důkazů.

Prvním je fakt, že Zchromený býk byl jedním z vůdců společnosti Lukových tětiv. Další si musíme osvětlit více. Imre Nagy ve svém článku o Zchromeném býkovi (Nagy 1997) píše o jeho šamanských schopnostech měnit se v bizoního býka. S touto schopností souvisí i předměty posvátného charakteru, jakými bylo jeho týpí či štít. Jeho štít sice neznáme z žádných jiných kreseb či záznamů, ale příběh, který zaznamenal antropolog Truman Michelson v letech 1931–32 a který publikoval poprvé právě I. Nagy, nám jistou spojitost dokládá. V tomto příběhu, poté co se Zchromený býk fyzicky promění v bizona, varuje přihlížející, aby se nedotýkali špiček jeho rohů. Dle tohoto příběhu je právě do nich koncentrována jeho síla. Také bizoní hlava na štítech z piktogramů Vyjícího vlka i neznámého autora z Edwardsovy sbírky zdůrazňuje bizoní rohy – jednak jejich velikostí a jednak umístěním ve středu štítu.

Značka, kterou je postava na výše uvedených kresbách signována, a šajenská podoba jména Zchromeného býka, zaznamenaná Mooneym, nám může poskytnout ještě další stopu. Jméno tohoto významného šamana, Hotóávé?ahe, by mohlo velmi detailně vyjadřovat stav zvířete, po němž byl Zchromený býk pojmenován: „Bizoní býk, který se svalil na bok s něčím zlomeným.“ Značka signující postavu z piktogramů tomuto výkladu odpovídá a naznačuje, že zlomené by mohly být zadní nohy bizoního býka.[5]

Jestli je tedy opravdu onou osobou z našich piktogramů Zchromený býk, nebo někdo nám zatím neznámý, se s jistotou nedovíme. Zdá se to však pravděpodobné. My jsme si ale na tomto příkladu předvedli nejenom možnosti identifikace neznámé osoby na piktogramech, ale také to, jak mohou piktogramy pomoci při výkladu indiánských „mluvících“ jmen.

Piktogramy představují zatím nepříliš využívané zdroje informací, přestože mají co říci nejen k dobovému užitému umění, ale také k dalším otázkám týkajícím se původních obyvatel Severní Ameriky.

Bibliografie

AFTONOVÁ, Jean, David Fridtjof HALAAS a Andrew E. MASICH,

1997 Cheyenne Dog Soldiers: A Ledgerbook History of Coups and Combat. Colorado Historical Society (Denver ) a University Press of Colorado, Niwot.

 

COLEMAN, Winfield
1998 Art as Cosmology: Cheyenne Women's Rawhide Painting. Tribal Art Magazine, léto 1998.

NAGY, Imre
Lame Bull: The Cheyenne Medicine Man. American Indian Art Magazine 23(1): 70-83.

SZABOOVÁ, Joyce
1994 Howling Wolf and the History of Ledger Art. University of New Mexico Press, Albuquerque.
1998 The Question of Artistic Licence and Plains Representational Imagery. American Indian Art Magazine (Autumm 1998): 80-90.

Tento článek byl již publikován v časopise Poselství světa v kruhu – jaro 2005. Další články autora (Bohuslav Švára / Akíčita sápa) můžete nalézt na www.indiancorral.cz

[1] Jedná se o tzv. záznamník Psích bojovníků (Dog Soldiers Ledger Book).
[2] Podle uměleckého rozboru kreslilo do tohoto záznamníku celkem 14 umělců.
[3] Tato odveta vyústila v bitvu na Plattském mostě dne 26. července 1865.
[4] Jean Aftonová: The Edwards Ledger Drawings: Folk Art by Arapaho Warriors. David A. Schorsch, Inc., 1990, New York.
[5] Úvaha R. Tadiče (viz sborník textů k šajenské historii a kultuře Ao?ẹsetonọtse 2: 44, pozn.).

Kategorie