Jak francouzský král oblékal své vojáky po kanadsku

icon.gif Pravý francouzský voják se svým oblečením vždy přizpůsobil prostředí, do kterého byl zrovna povolán, zvláště pokud oděv nevyhoval klimatickým podmínkám. My se zaměříme na období kdy velká část severoamerického kontinentu patřila Francii (pol. 17. stol. až pol. 18. stol.)

Vojáci povolaní do těchto vzdálených končin byli nuceni používat podobné oblečení jako osadníci. Toto oblečení stejně ale bylo ujednocováno.

Pokusíme se vám tento nepříliš známý historický aspekt ve vojenském odívání přiblížit pomocí některých dokumentů. Avšak než začneme studovat archivní materiály, je třeba vysvětlit, co to vlastně bylo „oblékání po kanadsku“. Ti, kteří čekají, že uvidí oblečení shodné s tím, jaké nosili američtí „mountainmani“ a ostatní Davy Crockettové z 19. století, budou asi zklamáni. Oděvy z doby, v níž se pohybujeme, mají ještě daleko do oděvů z daňčí kůže a mývalích čepic.

 

Oblékání po kanadsku

První osadníci, kteří se v 17. století usadili v „Nové Francii“, brzy pochopili, že evropské oblečení nevyhovuje novému prostředí, zvláště pak v chladném období. Přežití kolonie záviselo také na zásilkách oděvů. Osadníci tak museli zapojit fantazii a při šití oblečení museli začít i používat prvky vypůjčené od amerických indiánů a francouzských námořníků, s nimiž byli v neustálém kontaktu. Tímto způsobem se vyvinulo oblečení typicky kanadské. Nutno podtrhnout, že následující popisy, jsou platné především pro období francouzské nadvlády.

Protože zimní období bylo delší, budeme se mu věnovat nejdříve.

Základ je přirozeně evropský – košile a límečky, kalhoty, punčochy a spodky – a doplněn semišově činěnou kůží. Nechyběla ani krátká vesta, na kterou se navlékalo ještě sako.

Leginy (mitasses) chránily nohy, od kotníků až do půli stehen. Tyto indiánské legíny ušité z vlněné látky (molton) jsou obdélníkového tvaru, sešité na vnější straně nohy, aby ji těsně obepínaly a nechaly vyniknout „celou jej krásu“. Nadbytek látky přesahující za švem, široký 3 až 4 palce je ponechán. Leginy přidržují pod koleny přivázané podvazky (tzv. jarretières).

Kanadský osadník si navléká na nohy vložky do mokasínů. Ty jsou udělané z látky obdélníkového tvaru, zahnuté a sešité po obou stranách tak, aby vytvořily kapsu, do níž stačilo zasunout nohu a ohnout horní klopy. Na to se nosily široké zimní mokasíny z hnědé vydělané hověziny (mocassins d'hiver). Během zimního období byl využíván i jiný typ indiánské obuvi, tzv. divošské boty (bottes sauvages). Tyto zvýšené mokasíny kryjí nárt a celé lýtko.

Následuje hlavní část oděvu, zvaná capot a canadienne (kanadská čapka). Capot – velký (svrchní) plášť s kapucí, pelerínkou a rukávy – původně nosili francouzští námořníci za špatného počasí. Měly podobu. Osadníci Nové Francie toto neforemné ošacení upravili v oděv více vypasovaný. Upravený kabát měl podobu přiléhavého kabátce se šosy, jaký se nosil ve Francii v 17. století, tzv. justaucorps. Zachoval si ale kapuci a široce se překrýval na prsou. Originální byl způsob jeho zapínání – zapínal se pouze pomocí pásku. Na pravém rameni byl obvykle přišitý knoflík, na který se zapíná levý cíp s knoflíkovou dírkou, čímž vlastně dojde k zapnutí u krku. Podoba s justaucorps je v mnoha případech zvýrazněna manžetami, zdobícími spodní část rukávů. Mohou být ohrnovací a zdobené knoflíky (vojenský, námořnický styl) nebo můžou mít podobu zapnutých klop jako na kapsách.

Velmi rozmanité byly také pokrývky hlavy, z nichž nejslavnější je tuque, která byla vesměs červená nebo purpurová. Tato čepice je typická pro námořníky a obyvatele pobřežní Francie. Jiný typ čepic, byl po obvodu zdoben kožešinou (la canadienne). Zmínku si zaslouží i tzv. tapabor (čepice se štítkem a klapkami na uši) převzatý z oděvu námořníků. Ten je velmi oblíben na konci 17. století a z módy vyšel až po roce 1730.

V teplém období je toto oblečení značně odlehčené, a tak Kanaďan, podle indiánské módy, často nosil pod košilí jen bederní roušku. Pokud nosil legíny, nezastrkoval je do mokasínů, tyto mohly být tedy menší. Rovněž capot byl kratší, nepřekrýval se na prsou, ale měl pořád kapuci.

Nyní se podíváme, jakým způsobem tento civilní oděv ovlivnil oblečení vojáků Nové Francie.

Oblékání vojáků

Vzhledem k drsným klimatickým podmínkám již od samého začátku musely úřady doplnit ošacení vojákům, kteří byli povoláni k zajištění obrany osad. Proto první posádky vyslané v roce 1665 dostaly mokasíny, zimní vložky do bot, rukavice a capot.

Bezpochyby tomu bylo stejné i v případě Compagnies Franches de la Marine, trvale vysílaných do vojenských pevností od roku 1683. To je jistě i důvod, který přiměl krále, aby v nařízení ze 7. dubna 1692 nařídil, že oděvy vojáků, které budou poslány do kolonie, se ušijí podle vzoru coureurs des bois a budou se držet vytvořeného modelu.

Z toho důvodu v roce 1693 bylo ušito pro vojáky z vojenské posádky v Akádii, 40 kompletních oděvů podle kanadského modelu a následující rok jich mužstva v Kanadě obdržela 900. Každý úbor se skládal z pláště ze šedobílého kepru (Romorantinského seržového pláště), který byl zdoben modrým seržem z Aumalle, manžetami a knoflíky. Typický vzhled oděvu, šedobílá kombinace s modrou, zůstal zachován. Knoflíky byly měděné a pozlacené.

Ale hned od roku 1699 dochází k návratu odívání po evropském způsobu. Příčinou mohli být vojáci v posádkách ve městech upřednostňující evropské oblečení před koloniálním, aby se odlišili od osadníků. V jednom dokumentu z roku 1701, který se vztahuje k vojenské posádce v Akádii, je uvedeno: „Vojáci jsou oblečeni do justaucorps a kalhot původního střihu. Kanadský capot zde není potřeba.“ A tak se objevuje i tradiční vojenské ošacení. Nicméně capot nezmizel, protože byl potřeba na ochranu proti krutému zimnímu počasí. Kanadské prvky se tak objevovaly před odchodem na tažení.

V letech 1715–1718 jsou capoty, bederní roušky (brayets) a mitasses rozdělovány mezi jednotky zapojené do války proti indiánskému kmeni Lišky. V roce 1744 se pro hlídky do Louisbourgu dováží šedobílé capoty z lodève (druh látky). V roce 1749 oddíl vojáků vyslaných k řece Saint-Jean dostal 60 jednobarevných pláštů (capots unis) a 10 plášťů s manžetami (capots galonnés). Je pravděpodné, že pláště s manžetami byly vyhrazené pro důstojníky. V roce 1752 byli chyceni tři dezertéři z vojenské posádky Fort Sanduski, přičemž každý z nich měl oblečený capot vyrobený ze starého vojenského oděvu a vybavení. Jiné zprávy o procesech ve Fort Duquesne v roce 1754 se zmiňují o vojácích oblečených v capots d’ordonance (důstojnické pláště).

Nezbývá než konstatovat, že přesné popisy capotů, které nosili vojáci nemáme. Víme jen, že některé jsou šedobílé z lodève a jiné jsou ustřižené ze starých uniforem.

Během sedmileté války byly jednotky z mateřské země bojující v Nové Francii (troupes métropolitaines) oblečeny a vybaveny po kanadsku stejně jako koloniální jednotky. Philippe Aubert de Gaspé, jehož děd, prastrýc a rodinný sluha (starý seržant) sloužili u Compagnies Franches de la Marine, poznamenal: „Nejenom vojáci, ale také důstojníci francouzské armády nosili oděv původních obyvatel. Jednalo se o capot court (krátký kabát), mitasses, brayets a souliers de chevreuil (boty ze srnčí kůže). Toto praktické oblečení jim vždy poskytovalo velkou výhodu před nepřáteli oblečenými pouze v evropských uniformách.“

V červenci roku 1755 dostali vojáci pěchoty z pluku Guyenne a Béarn přiděleno: capot de cadis („cadis“ je ze španělského slova „cadiz“ a jedná o silnou, hrubou a nečesanou vlněnou látku), deku, košili, kalhoty, mitasses a pár mokasínů.

V seznamu z června 1756 je uvedeno, jaké se dodávaly potraviny, oblečení a vybavení pro vojenská tažení na zimu a léto, pro vojáky a důstojníky, kteří tvořili armádu v Kanadě. Dokument popisuje capot nošený mužstvem jako krátký volant s kapucí. Toto je důležitá informace, neboť jde o první přesný údaj týkající se oblečení vojáků. Ale co to znamená volant? Monsieur de Garsault ve svém díle „Art du Tailleur“ (Umění krejčovské) jej stručně popisuje jako druh justaucorps, který nemá knoflíky, ani knoflíkové dírky na rukávech, klopy, ani kapsy. Bezpochyby se jedná o capot d’été (letní capot), jelikož je na seznamu uveden „krátký“, což jistě značí délku jako u saka. Tak jako tak, tento popis potvrzují výpovědi Philippa Auberta de Gaspé.

Pokyny v listině byly přesně dodržovány, jak dosvědčuje dopis z července téhož roku od Sieura Le Duchase, kapitána pěchoty z pluku Lanquedoc. Píše se v ní, že kromě potravin dostávali důstojníci pěchoty ještě capot, deku, dvě bavlněné košile, mittases, brayet, nitě, jehly a souliers sauvages (divošské boty) z tulení kůže, přičemž se vše výše uvedené vztahuje také na vojáky a sluhy.

Téhož roku pěchota pluku Guyenne nafasovala tzv. capots blancs (bílé pláště) s červeným vyložením, což odpovídá barvám uniformy této jednotky. Na základě toho se domníváme, že každý pluk si zachoval rozlišující barvu svých vyložení. Tato hypotéza se možná jednoho dne potvrdí po probádání dalších archivních položek.

Na závěr anekdota: V červnu roku 1760 měli Angličané v plánu překvapit pevnost Saint-Jean tak, že vyslali poručíka McCormicka, který mluvil plynule francouzsky a dva vojáky z pěchoty v Légère. Všichni museli mít na sobě oblečené šaty naruby s bílou podšívkou navrch. Jelikož víme že tito muži měli justaucorps ve spodní části ustřihnuté, dále mitasses a mokasíny, můžeme se domnívat, že takto oblečeni se museli podobat francouzským bojovníkům. Proč by si jinak byli tak jisti svou lstí?

Tak jako tak bylo zajímavé i na základě pouhých kusých informací ukázat, jak se oblékali a jak byli vybaveni vojáci z vojenských posádek v Nové Francii, a to hned od začátku jejich pobytu. Jisté je, že během Sedmileté války bylo třeba, aby několik britských výprav přizpůsobilo své oděvy krutým podmínkám bojů v severoamerických lesích.

Soupis potravin a vybavení na každý měsíc tažení pro pány důstojníky, vojáky z mateřské země i z kolonie.

Každému důstojníkovi na měsíc:

60 liber chleba
15 liber slaniny
10 liber prasečích uší
3 libry rýže
2 libry vepřového sádla
2 libry sýra
3 libry švestek
3 libry surového třtinového cukru
3 libry hrachu
2 libry soli
1 libra tabáku
2 libry střelného prachu
4 libry olova
15 nádob (puten?) vína
1 láhev kořalky
1 šunka
4 unce pepře
1 unci koření
1 láhev oleje
1 láhev octa
1 libra mýdla

Každému vojákovi i sluhovi na měsíc:

60 liber chleba
15 liber slaniny
7,5 libry hrachu
1 láhev kořalky
1 libra tabáku

Poznámka: 1 libra = 0,454 kg, 1 unce = 28,3 g

Vybavení vojáka pro tažení během letních měsíců:

1 deka
1 capot (krátký „volant“ s kapucí)
1 vlněná čepice
2 bavlněné košile
1 pár mitasses (sloužili jako spinky)
1 kalhoty
1 spodky
2 přadena nitě
6 jehel
1 šídlo
1 nabíjecí palička
6 křesacích kamenů
1 nůž na třísky
1 hřeben
1 nabiják
2 láhve kořalky na začátku tažení
1 pár kožených bot na měsíc (boty z vydělané hovězí kůže)
1 libru tabáku na měsíc

Vojáci vyslaní na zimní výpravy dostávali:

2 páry vložky do bot
1 pár mitasses
1 vestu
tkaničky do bot
1 srnčinu na ušití mokasínů
1 kožený popruh na přenášení nákladu (collier de portage)
1 vlek (traine)
1 pár sněžnice
1 kůže z tuleňě
1 nepromokavá plachta na 4 muže, na stavbu přístřešku na dvou trojnohách (plátno z lodních plachet)

Důstojníci navíc obdrželi:

tažné psy
kůže z tuleně na ochranu proviantu na vleku během výprav

kapote1.gif

obr. 1

Voják francouzské námořní pěchoty v roce 1694. Oblečení vojáka je zrekonstruováno podle dobových textů, vycházelo z oblečení coureurs des bois. Jeho šedobílý kabátek z kepru je vyložen modrou a bezpochyby podšitý tou stejnou látkou. V tomto případě jsme se inspirovali vybavením dodávaným těmto jednotkám. Na hlavě má tapabor, který byl do roku 1730 v koloniích moderní. Jednotky v Akádii nafasovaly v letech 1692–1696 tuto pokrývku hlavy jako součást uniformy. Kabát jsme logicky rekonstruovali z šedobílého sukna v kombinaci s modrou. Zbytek oblečení a vybavení je typický pro danou dobu.
kapote2.gif

obr. 2

Vojenský plášť francouzské námořní pěchoty 1694. Oděv byl zrekonstruován podle dobových textů. Inspirovali jsme se také vyobrazením huronských bojovníků v capotech, které zanechal hydrolog a kartograf Jean-Baptiste Franquelin v téže době. To on mimo jiné přidal „střapeček“ na spodek kapuce. Ozdoba je vidět i na obrázku. Rovněž tři měděné knoflíky na výložkách podle způsobu oblečení fasovaného v té době.
kapote3.gif

obr. 3

Voják francouzské námořní pěchoty během zimní válečné výpravy na konci 18. století. Muž na obrázku není opásán žádným opaskem, ale vlněnou šerpou od obyvatel kolonie. Z dřívější doby si nechal zátkový bajonet, který mohl být použit i jako dýka v přímém boji „muže proti muži“.
Jeho oděv důmyslně doplňují ještě soukenné palčáky, mitasses a zimní mokasíny, aby mohl lépe čelit drsnému podnebí. Všimněte si, že rukávy kabátu sahají až po zápěstí. Jako místní obyvatelé dbal na nošení spodního oblečení jako je vesta, vlněné punčochy a samozřejmě také plátěná košile.
Štítek a klapky tapaboru byli sklopené, aby poskytovali maximální ochranu. Rozdílné typy čepic mohly být hojně užívané během tažení, kde se vojáci chránili navíc ještě kapucí.
Vybavení sestávalo z giberne d´ammunition a z paquetage, který byl nošen indiánským způsobem pomocí řemenu přes oblečení. Nechybí ani sněžnice a mačky na led, které se upevňovaly na mokasíny. Takto vybavený voják byl připraven na obávané zimní výpravy do samotného srdce anglických kolonií.
kapote4.gif

Obr. 4

Capot pěšího pluku z Guyenne v roce 1756, který jsme se pokusili rekonstruovat na základě logiky. Jde o typ který byl do této jednotky dodán v červnu roku 1756. Je možné, že jiné pluky měly také barevné manžety, nicméně o tomto nemáme informace. Nemaje žádné informace o knoflících jsme se rozhodli je nepoužít.
kapote5.gif

Obr. 5

Voják francouzské námořní pěchoty v oblečení na letní tažení 1720–1750. Oblékli jsme jej do velmi jednoduchého krátkého capotu bez manžet, který je patrně vyroben ze starého oděvu, dále do plátěné košile, mitasses a mokasínů. Za teplého počasí vyměnil plátěné kalhoty za brayet (bederní roušku). Jeho vybavení odpovídá nařízení z 19. prosince roku 1718.

Z Tradition Magazínu n° 144 vybral Petr Vágner, z francouzštiny přeložila Marta Bednaříková, upravili Martin Hubík a Zuzana Synáková

Zdroje:

    • Back, Francis: „Le capot canadien“, ses origines et son évolution aux XVIIème at XVIIIème siècles, Canadian Folklore Canadien, n° 1 et 2 (1998)
    • Korespondence vyměňovaná mezi francouzským dvorem („la Cour de France“) a správcem Frontenacu během jeho druhé správy (1689–1699). Zápis archiváře z québecké provincie, str. 87 (1927–28)
    • Národní archívy, Kolonie, série B, svazek 16/139. Stav válečného střeliva a živených osob (14. ledna 1694)
    • Národní archívy, Kolonie, série F1A, svazek 8/207, (1694)
    • Národní archívy, Kolonie, série F1, svazek 10/180, (4. říjen 1701)
    • Národní archívy, Kolonie, série F1A, svazek 35/10, (22. únor 1744)
    • Národní archívy, Kolonie, série C11A, svazek 119/9, (1749)
    • Národní archívy Québecu v Montréalu, soudní listina, královský prokurátor proti F. Boissardovi, H. Davoutovi, P. Beauvaisovi, J. Gorellovi a J. M. Balletovi, (21.–22.července 1752)
    • Chartrand, René: „Zimní uniformy v Kanadě v letech 1665–1871“, svazek XLIII n° 2 (léto 1991)
    • Rochefortské námořní archívy, série 1E, balík 599.
    • Korespondence s Fancisem Backem
    • Aubert de Gaspé, Philippe: „Staří Kanaďani“, str. 265, Montéal, edice Beauchemin, (1935)
    • Pouchot, Pierre: „Vzpomínky na pozdější válku v severní Americe“
    • Historické oddělení pozemní armády („armée de terre“), série A1, 3417, Kanada, str. 182, „Zpráva Monsieur Le Duchase, kapitána pěšího pluku Lanquedoc pro Monsieur Lamy de Chatelé“. (1756)
    • Zaboly, Gary: „Popisy vojenských uniforem a vybavení v Severní Americe, 1755–1765, popsané dezertéry a jinými prameny“. Část I, vojenská a historická sbírka, svazek XXXIX no. 1, str.17 (jaro 1987)

Autor: Vitous

Kategorie: