Příspěvek k vojenské taktice na konci středověku

 

 

Vozovy sikTento článek se zabývá způsobem válčení ve střední Evropě v 15. stol. a na počátku 16. stol. Zaměřuje se hlavně na taktiku českého vojska formovanou tehdejšími konflikty. Pokusím se zde o nezaujatý pohled na skutečnosti, které byly dříve, z nejrůznějších důvodů, poněkud zkomoleny a pravděpodobně jsou takto přijímány dosud. Budu čerpat z odborné literatury (pouze fakta, nikoliv závěry), dále z publikovaných historických vojenských řádů, dobových kronik, ikonografie a datovaných předmětů vojenského rázu. Za větší rozsah článku se předem omlouvám, ale nepodařilo se mi ho více zredukovat.

 

Válečný vůz a vozová hradba

Nejprve se stručně zmíním o historické úloze válečného vozu. Není pochyb o tom, že vozy patřily k vybavení vojsk od nepaměti. Kromě vojenského materiálu se na nich běžně přepravovala pěchota a sloužily také k ohrazení ležení. Např. ve 4. stol. zmiňuje Vegetius zvyk barbarů trávit noci v táboře obklopeném hradbou z vozů. Rovněž spis „Taktika“ byzantského císaře Lva VI. z přelomu 9. a 10. stol. uvádí vojenské tábory chráněné vozy. V r. 1213 v bitvě u Muretu, za válek proti albigenským kacířům, prchá poražené toulouské vojsko do vozového tábora v týlu. V r. 1304 u Mons-en-Pévèle si staví Vlámové vozový tábor rovněž v týlu. A použití hradby z vozů u Grunwaldu (1410) je známo všeobecně.

U nás se poprvé setkáváme s válečnými vozy v teoretickém spisu „Bellifortis“ od Konráda Kyesera (Čechy, 1402–1405). A jejich praktické používání popisuje jako první hejtman Václava IV. Jan Hájek z Hodětína v řádu z r. 1413.

„Léta božího 1413 slavné paměti král Václav Český“ přikázal podkomořímu Hájkovi z Hodětína „popsati pro budúcí Čechy bojovné, aby se uměli u vojskách spravovati“. Vznikl tak vojenský řád, který byl určen pro předhusitské královské vojsko, jehož hlavní složkou byly námezdné síly – žoldnéři: (čl. 28) “…, kdyžby žoldnéřóm žold vydáván byl,…“ (čl. 30) „Když by který žoldnéř, vezma řádného odpuštění… a nový žoldnéř přistupuje aby dal puol groše“. Jsou zde řešeny hazardní hry, chování k civilnímu obyvatelstvu, dělení kořisti, dezerce, krádeže atd. Obsahuje také zmínky o „kladení vozuov“, práčatech apod. Staršími historiky (až na výjimky jako Tomek, Goll, Menclová) byl proto časově posouván do období husitských válek.

Při nezaujatém pohledu zde najdeme pouze pár údajů o táboře ohrazeném vozy a o přesunu těchto vozů. Případný útok se předpokládá v noci: „Když vojska lehnú, a žeby v noci vzhuoru bylo trúbeno neb voláno, aby každý s svú braní na plac běžel a nikam jinam. Pakli by nepřítelé kde k vozóm přilnuli, tehdy se tam mají obrátiti“. Ke každému vozu je požadována jedna hákovnice, dvě sekyry, dvě lopaty, taras s berlú atd., což koresponduje s užíváním vozového tábora jako pevného útočiště. K takto vybavenému vozu byla přidělena i určitá posádka (vozatajové, střelec z hákovnice atd.). Je možné, že již tehdy byl vůz jakousi organizační jednotkou pěchoty.

Se žoldnéři obvykle putovaly i jejich ženy a děti, takže odtud zmínka o práčatech (pacholatech, výrostcích). Václavově době odpovídají i přísné tresty za „vybíjení“ a vypalování kostelů a klášterů, ničení oltářů, krádeže ornátů, kalichů, zvonů atd. Pro správnou dataci řádu hovoří i zákaz ničit svaté obrazy „v slúpích přibité“ (něco jako pozdější boží muka), které nepřečkaly počáteční husitské bouře.

H. Toman (1898) vysvětluje, že „zásady tyto jsou patrně zásluhou lidskosti husitské, která v bratrstvu táborském nejutěšeněji se rozvinula“ a Hodětínův řád klade až do období husitské revoluce. Husité podle něj vedly války „způsobem mírnějším a lidštějším“, než feudální armády. Dnes máme dost důkazů, že tomu tak nebylo. Je zajímavé, že Toman zcela ignoruje zmínky o žoldnéřích. Ti se mu prostě do krámu nehodili. Mnozí novější badatelé z jeho názorů bohužel celkem nekriticky vycházejí.

V I. dílu Vojenských dějin Československa (str. 220) je informace o „hejtmanu nad puškami“, kterou prý Hodětínův řád obsahuje. Není to ovšem pravda a jedná se o chybu autorů.

Na začátku husitské revoluce si Jan Žižka, coby zkušený vojevůdce, dobře uvědomoval nevalné možnosti své lidové armády a proto povýšil vozovou hradbu na základní taktický prvek. Byla tedy vypracována teorie boje s takovouto pohyblivou pevností, což byla věc do té doby nevídaná. Velkou novinkou bylo rovněž masové nasazení palných zbraní při její obraně. O účinnosti vozové hradby proti jízdě nemůže být pochyb. Stejně tak nemůže být pochyb o obtížnosti jakékoliv operace (útok, ústup) založené na přesunech velkého množství vozů. Taktika vozové hradby byla moderní a dobře použitelná vlastně pouze v době husitské revoluce, resp. pouze proti taktice, kterou odpůrci kalicha v této době tvrdošíjně uplatňovali. V konfliktech, které následovaly po Lipanech, se projevily výrazné slabiny této defenzivní taktiky. Když na ni spoléhaly obě bojující strany, docházelo obvykle k patovým situacím. Nikdo nechtěl útočit na vozy jako první, neboť naděje na úspěch byla mizivá. Někdy také bylo možné vozovou hradbu ignorovat a prostě ji obejít.

Vozova hradba

Války po Lipanech

V r. 1438 válčil český král Albrecht Habsburský se svými odpůrci (kališníci + Poláci) asi 6 týdnů. Boje měly charakter dělostřeleckých přestřelek mezi dvěma vozovými hradbami a skončily nerozhodně. Když se Albrechtovi němečtí spojenci vraceli domů, postavila se jim u Želenic do cesty česká vozová hradba (Lounští, Žatečtí, Poláci aj.). Němci ji ale ignorovali a postupovali dále. Když na konec jejich kolony zaútočila česká pěchota opustivší vozy, byla rozdrcena německou těžkou jízdou. Tito pěšáci ještě nedokázali v poli obstát proti jezdcům bez ochrany vozů.

Zkušenosti, které čeští žoldnéři získali v následujících letech při bojích v německých službách a během poděbradských válek, vedly zcela zákonitě k podstatným změnám ve vojenské taktice. Samotná vozová hradba již nezaručovala úspěch ve válce.

V březnu 1468 začala válka s Matyášem Korvínem. Vozovou hradbu používaly obě strany, ale Češi na ni sázeli více. Uherské vojsko disponovalo velkým množstvím kvalitních lehkých jezdců (už tehdy se nazývali husaři), kteří byli velmi pohybliví a tudíž nebezpeční při přesunech české armády.

Již na počátku bojů se naplno projevila těžkopádnost taktiky vozové hradby vůči uherské taktice rychlých přepadů. České vojsko, tvořené ze značné části zemskou hotovostí, bylo neustále v defenzívě a nakonec v podstatě vyklidilo Moravu. V uvedeném roce např. porazil Matyášův hejtman František z Háje sbor poslaný králem Jiřím na vybavení obleženého kláštera Hradiště. Asi 5000 mužů se 150 vozy pod velením Zdeňka Kostky z Postupic bylo u Zvole napadeno za přesunu a rozprášeno.

Z následujících, relativně úspěšných bojů, lze vytušit změny v české taktice. V r. 1470 je uváděn popis střetnutí mezi Kyjovem a Tovačovem. Uherské jezdectvo zaútočilo na českou kolonu vedenou Václavem Vlčkem z Čenova. Útok se nepodařil a byl pouze rozbit oddíl, kryjící týl českého vojska. Na české straně padlo asi 150 pěších a 13 jezdců. Uhrům se tedy postavil pěší šik, který byl vycvičen a vyzbrojen pro boj s jízdou v otevřeném poli.

V tomto období vzrostl také význam českého jezdectva i jeho početní stavy. Třeba v r. 1470 poslal král Jiří na pomoc Uherskému Hradišti obléhanému Uhry 4000 pěších a 2000 jezdců. Toto vojsko zahnalo obléhatele a zásobilo město. Po smrti Jiřího z Poděbrad pokračoval Korvín (víceméně úspěšně) v bojích proti Vladislavovi II. a jeho otci polskému králi Kazimírovi, resp. jejich spojencům. Za zmínku stojí konflikt z r. 1488. Matyáš Korvín zabral několik knížectví v jižním Slezsku, aby z nich vytvořil větší celek pro svého levobočka Jana Korvína. Slezská knížata, mezi kterými byli i synové krále Jiřího Viktorin a Jindřich, se proti němu spojila. Sebrali asi 4000 mužů a vytáhli ke Hlohovu, kde Uhři obléhali Jana Zaháňského. U Thomaswaldau narazili na třikrát silnějšího nepřítele, proto se uzavřeli do vozové hradby. Korvín nechal na vozy útočit svou pěchotu, která dvakrát pronikla dovnitř, nakonec však byla odražena.

Většiny bitev s Matyášem Korvínem se účastnil i známý český válečník Václav Vlček z Čenova, který na sklonku života (v 90. letech 15. stol.) sepsal své bohaté zkušenosti formou vojenského řádu „Václava Vlčka z Čenova naučení o šikování jízdných, pěších i vozů“. Tento spis je v porovnání s jinými dobovými řády velmi kvalitní a srozumitelný a já z něho budu v následujícím textu často citovat. Na jeho základě je možno provést rekonstrukci taktiky, kterou české vojsko tehdy používalo.

Češi a západoevropské armády

Po Lipanech našly zbytky husitských polních vojsk uplatnění v cizině. Čeští žoldnéři patřili k vyhledávaným válečníkům ještě na poč. 16. stol. Jejich zainteresovanost na válce byla pouze finanční, a tak stáli běžně i proti sobě. Vždyť i v Korvínově armádě tvořili Češi ty nejlepší jednotky, např. „Černá rota“. Na Západě často bojovali proti německé nebo švýcarské pěchotě, a taky proti těžké jízdě. Důkazem toho je mimo jiné i zmíněný Vlčkův vojenský řád, který zachycuje zkušenosti získané z takovýchto akcí. Jak sebejistě i po staletích zní: „A zavrúliť se Švajcaři nebo Němci kteříkolivěk pěšky v své šiky, nechť tak stojí, takéť žádného neztepú, stojíc na jednom místě. A vy třete jedno vždy před se na jízdné, když jste již nad nimi silni, a uzříte, že je od pěších odtržete a bohdá ztepete i polámete; a potom s pěšími naložíte, jakž sami chcete, svezúce děla na ně“.

Nemecka zbrojStrelci - arkebuzy

Pechota Bern

Už v r. 1450 jsou v norimberském vojsku, postaveném proti braniborskému markrabímu Albrechtu Achillovi, uváděni společně čeští, němečtí a švýcarští žoldnéři. Disponovali vozovou hradbou (Wagenburg) a velel jim jistý Švýcar Heinrich von Malters. Ten požadoval, aby každý jeho pěšák měl kuši, ručnici nebo sudlici a také poboční zbraň (meč, sekeru, tesák). Svou pěchotu, včetně Čechů, cvičil pro boj ve švýcarském stylu.

Burgundský vévoda Filip používá vozovou hradbu r. 1465 v bitvě u Montlhéry. V r. 1474 staví tábor opevněný vozy švýcarský hejtman Niklaus von Diesbach v boji proti burgundskému vévodovi Karlu Smělému. Podobných příkladů bychom našli mnoho.

Měla ale tato vozová hradba stejný charakter a účel jako kdysi hradba Žižkova? Byl to rozhodující prvek taktiky? Zcela určitě ne. Vše nasvědčuje tomu, že se jednalo o vozový tábor, který stavěl k tomu určený hejtman (Wagenburgmeister). Jeho obranné kvality byly ovšem vysoké a dalo se v něm odolat i útoku podstatně silnějšího nepřítele.

Za nejlepší pěchotu byli již od 14. stol. považováni Švýcaři. Jejich šiky (v podstatě falangy) se ježily dlouhými píkami a sudlicemi, velkou roli hráli i střelci z kuší, později z ručnic. Při boji s jízdou spoléhali zpočátku na terén nevhodný pro koně, který jim nahrával zvláště v zemi jejich původu (hory, úzká údolí). Zakrátko ale dokázali obstát i v otevřeném poli. Jejich způsob boje začaly užívat v průběhu 15. stol. i městské milice a pěší žoldnéři jiných států západní Evropy.

Bitva Bern

Takovýto sevřený útvar pěchoty nedokázala těžká jízda většinou rozbít. Na rozdíl od vozové hradby se mohl pohybovat a v úvahu tedy připadal jak spořádaný ústup, tak i rychlý útok.

Západoevropské armády byly ve II. pol. 15. stol. zcela zjevně tvořeny oddíly těžké jízdy, oddíly pěchoty vycvičené pro boj v sevřených šicích a další částí vojska s válečnými vozy a dělostřelectvem.

V německých zemích je vozové hradbě přikládán dosti velký význam. Předpisy o vybavení a šikování vozů vydávají zemské sněmy, městské rady i soudobí vojevůdci zvučných jmen: markrabí Albrecht Achilles Braniborský (1462, 1477, 1478), Filip Seldeneck (1480), Filip de Cleve (1498), Ludwig von Eybe (1502) a další.

Z instrukcí těchto autorů vyplývá, že se jednalo o využití vozů ke stavbě opevněného ležení, ve kterém se dalo dobře odolat útoku nepřítele. V řádu Albrechta Achilla z r. 1462 jsou podrobně uváděna pravidla pro život v takovémto táboře a vůbec se netýká použití vozové hradby v polní bitvě. Předpokládá se zde nečekaný útok, hlavně v noci, čemuž odpovídají požadovaná opatření (200 oděnců u každé brány, 400 před stanem vrchního velitele, ohně vně tábora). Při poplachu má být ve vnějších vozech (svázaných řetězy a s prkny mezi koly) po 5-ti mužích, ve vozech vnitřního okruhu pouze po 2. Ostatní se mají shromáždit ve svých houfcích na ploše tábora.

Pro zajímavost uvedu, že již v r. 1460 za tzv. markrabské války ležela proti sobě vojska Albrechta Achilla a bavorského vévody Ludwiga uzavřena ve vozových hradbách po celých 10 týdnů. Probíhaly pouze dělostřelecké přestřelky, jinak se nevyřešilo vůbec nic.

V řádu z r. 1477 požaduje tentýž Albrecht na tisíc vozů 10 000 mužů, tj. 10 ke každému vozu. Polovina má zůstat u vozů a polovina na ploše tábora. Z tohoto tisíce vozů je pouze 400 určeno do první linie. Na jejich vnější straně má být zavěšen prkenný kryt sahající až do poloviny kol, dále je požadováno prkno mezi koly a řetěz na svázání vozů. Zbývajících 600 vozů má odpovídat vzoru zanechanému v Berlíně. K jejich vzájemnému svázání je požadováno lano. Francký šlechtic Filip Seldeneck popisuje i manévrování s vozovým šikem, leč dosti nesrozumitelně.

V řádu rytíře von Eybe se mimo jiné dočteme, že ve vozech mají být sedla určená pro tažné koně, aby se v případě potřeby rozmnožily řady jezdectva.

Již vojenský řád města Norimberka z r. 1430 požadoval 5 sedel k vozu pro 5 tažných koní („… fünf ledige sattel auf die wagenpferde…“). V Čechách by stěží někoho napadlo zbavit vozovou hradbu možnosti přesunu tím, že na tažné koně posadí jezdce. Koresponduje to ale s odlišnou rolí (alespoň ve většině případů) západoevropské vozové hradby.

Uvedený norimberský řád šikuje ke každé stovce vozů 2000 pěších a 500 (!) jezdců. „Bei solchen hundert streitwagen sullen geschicket sein zwei tausend fussvolkes und fünf hundert mit reisigen pferden,…“. Dalších 500 jezdců mohlo mít tažné koně od vozů. Počet vojáků šikovaných k vozu je tedy čistě formální a nesouvisí s vlastní „bojovou posádkou“ vozu. Tento předpis se týká právě výpravy do Čech a je z něj vidět přizpůsobení taktiky českým podmínkám.

Vozovy tabor

Obrázek z knihy označované jako Mittelalterliches Hausbuch (kolem r. 1480) zachycuje burgundský tábor opevněný vozovou hradbou. Vnější vozy jsou poněkud specifické.

V západní Evropě se ve II. pol. 15. stol. a počátkem 16. stol. používala vozová hradba ke stavbě opevněného ležení, ale v bitvách se na ni sázelo výjimečně. Hlavní síly pěšího vojska se obvykle sešikovaly po švýcarském způsobu mimo tento tábor, neboť byly schopny odolat útokům těžké jízdy i bez krytí vozy. Těžkoodění jezdci hráli i nadále důležitou roli, zpravidla ale nebyli rozhodujícím faktorem střetnutí.

Zde bych si dovolil poznámku, že dříve tak vyzdvihovaný vliv husitského válečnictví na evropský způsob boje, nemusel být zase tak velký. Některé novinky se pochopitelně převzaly (třeba výzbroj vozové hradby palnými zbraněmi nebo přesun ve vozovém šiku), ale celková taktika musela být lokálně přizpůsobena. Kdyby na Žižkovy vozy neútočila rytířská jízda, ale houfy nizozemských nebo švýcarských pěšáků, nebo kdyby proti němu stáli angličtí či burgundští lučištníci, mohla se stát vozová hradba také pastí bez možnosti úniku.

Z Vlčkova řádu vidíme, že koncem 15. stol. používali Češi i nadále vozovou hradbu. Ta ale v bitvách postupně ztrácí smysl, neboť jízda na ni dávno neútočí a pěchota je schopna ji překonat (viz Thomaswaldau). Aktuální nepřítel, tzn. Němci, Uhři resp. Turci, žádal změny v taktice. Armáda začíná válčit také zcela bez vozů: „Kdyžby bez vozuov k bitvě táhl, máš-li pěších dosti,…“. Pěchota přebírá švýcarský způsob boje a zvyšuje se úloha jezdectva. Téměř polovina uvedeného řádu je věnována šikování jízdy pro boj s Turky. Jsou zde zmiňováni i jezdci z různých zemí, kterým po r. 1490 Vladislav II. vládl: „A což byste Rácuov jměli a Vlachuov, té zběři, ješto by se k šikování nehodili, ty pusťte všecky na harc a jednomu poručte rozumnému, aby jimi potiskal nepřátel…“

Polní děla jsou koncem 15. stol. již běžně vybavena lafetami, které umožňují zapřažení koní. To se většinou provádělo pomocí dvoukolového vozíku s ojí, který se podkládal pod konec lafety.

Šikování vozů přesto není podceňováno. Dokonale byl zvládán přesun ve vozovém šiku a stavba opevněného ležení, kde se v případě potřeby mohlo bránit celé vojsko.

Český pěšák doby jagellonské – ani husita ani landsknecht

Pokud česká pěchota bojovala mimo vozy, stavěla sevřené šiky, které se odlišovaly od západoevropských přítomností pavézníků, jejichž velké štíty zesilovaly formaci a chránili ji zejména před střelbou z ručních zbraní. Za pavézníky stáli sudličníci a za nimi (nebo spíš mezi nimi) muži s dlouhými kopími, která byla nachýlena přes pavézníky a druhým koncem pevně zaražena do země na ochranu před jízdou. („A dříví praporečné, holé bez praporcuov, ať též přes pavézníky pochýleno jest a tuze v zemi drží pro jízdné,…“). A za nimi stáli střelci, kteří tvořili až polovinu šiku. Pavézníci kryli i boky formace: „A vostatek pavézníkuov ať se zastrú s boku, jakž mohú,…“.

PavezaSudlice

Tlacitkovy zamekKuse_hever

Sudličníci byli vyzbrojeni obvyklými typy sudlic, tzn. typem švýcarským (německým) či italským a byli k nim počítáni i muži s cepy, řemdihy a bojovými kladivy. Tito bojovníci v prvních řadách byli většinou oděni do podstatných součástí plátové zbroje (někdy i včetně ochrany nohou). Střelci disponovali převážně ručnicemi s pákovým držákem luntu (např. „serpent“) nebo raným typem luntového zámku s tlačítkovou spouští („Schwammschloss“, viz obr.), které jsou označovány jako arkebuzy. Stále se ale vyskytovaly i primitivnější zbraně odpalované luntem drženým v ruce. Menší část střelců měla silné kuše, pro jejichž napínání se v naší oblasti používal čím dál více německý hever.

Dělostřelectvo bývalo organizováno v samostatném vojsku a mělo celkem přesně vymezené úkoly jak při obléhání pevností, tak při polním střetnutí či obraně vozové hradby.

Opět cituji Vlčka: „… mějte vojsko malé jedno, a v tom vojště mějte děla svá veliká, pušek čtyři aneb pět, srubnic, houfnic, tarasnic což potřebí k těm věcem a nejméně sto vozuov, a tak bude k těm dělóm, a druhých sto vozuov k jiné potřebě, ať vezú totiž prachy,….“

Houfnice

A při přesunu ve vozovém šiku: „A když bylo ku potřebě, měj děla vně vedle krajních vozuov, s obú stran vojska po několiko houfnicech, a k nim koně zvláštní, aby mohli těmi děly sem i tam potrhovati, kdež by toho zapotřebí bylo, i pozuostaviti“.

Požadovaný počet pěšáků ve vojsku se obvykle stanovil podle celkového počtu válečných vozů. A to bez rozlišení, zda se jednalo o vůz krajní nebo placní. Bojovníky šikované k jednomu vozu nelze chápat jako jeho posádku v pravém slova smyslu (tu tvořilo 5 mužů u krajního, resp. 2 muži u placního). Vůz pro ně však mohl znamenat určité zázemí, kde měli uloženy své zbraně, zbroje, pavézy, osobní věci, příp. stan. Jakými pravidly se řídilo rozdělení této pěchoty do rot a houfů není zcela jasné (snad podle zbraní). Je však jisté, že se tak činilo se zřetelem na rychlou tvorbu šiku.

Václav Vlček požaduje k vozu 16 resp. 20 pěších. V první části „Naučení“ uvádí: „A prostě když bude deset kop vozuov a u každého vozu šestnácte lidí, to také bude 9600 lidu“. Ve třetí části popisuje jiné šikování vozů: „…, aby k tisíci vozuov dvadceti tisíc branných lidí bylo“. Na jiných místech řádu ale vozy zřetelně rozlišuje: „Z těch tisíce vozuov má býti vybráno na pravú i na levú ruku najlepší vozové s fasunky,…“. „A pěší ať jsú v krajních vozích všude vuokol…“. Vůz je tedy čistě formálním měřítkem pro určení celkového množství pěchoty ve vojsku.

Podle usnesení českého zemského sněmu z r. 1470 jsou požadováni 4 pavézníci na 18 mužů, tj. na počet obvyklý k jednomu vozu (dříve postačovaly dvě pavézy). Zde lze spatřovat zkušenosti z bojů s Uhry, kteří vždy postříleli pár tažných koní a tím paralyzovali celý vozový šik. Proto začali Češi chránit spřežení krajních vozů větším množstvím pavézníků. Při boji bez vozů byli pak tito pavézníci logicky využíváni pro zakrytí čela pěší formace. Na Západě je v této době vybaven pavézou pouze 1 muž z deseti (např. vévoda Bavorský v r. 1491).

Myslím, že nejlepším příkladem použití soudobé české taktiky v praxi je známá bitva u Schönbergu. Stručně zde popíšu toto jedinečné střetnutí, ke kterému došlo 12. září 1504 mezi bavorskými obcemi Wenzenbach a Bernhardswald.

Schönberg 1504

V r. 1504 odešlo značné množství českých žoldnéřů (asi 5000 pěších a 700 jezdců) bojovat do tzv. „Války o landshutské dědictví“. Byli naverbováni známým válečníkem Ludwigem von Eybe pro rýnského falckrabího Ruprechta, který válčil s bavorským vévodou Albrechtem, jehož podporoval římský král (pozdější císař) Maxmilián I. Menší část Čechů posílila posádky Ruprechtových pevností. Většina, včetně válečných vozů a dělostřelectva, se podílela na dobývání nepřátelských měst (Schwandorf, Sulzbach). Falckrabí Ruprecht ovšem zemřel 12. srpna, což falckraběnka Elisabeth skoro měsíc tajila a vedla válku dále. Když se to 11. září u Regensburgu provalilo, falcko-české vojsko se okamžitě rozešlo.

Čeští vrchní velitelé (Jindřich a Jetřich z Gutštejna, Albrecht ze Šternberka a další) vyrazili s jízdou, všemi děly a částí vozů napřed směrem na Cham. Za nimi pomalu postupovalo přes 3000 pěšáků a 180 vozů pod velením Matyáše Libáka z Radovesic.

Schoenberg

Maxmilián považoval české žoldnéře za snadnou kořist a rozhodl se je pronásledovat. K dispozici měl 4000 svých landsknechtů a 1200 jezdců, dále vojska města Norimberka a braniborského markrabího Friedricha. Podle starých letopisů bylo Němců celkem 17 tisíc, což bude dosti přehnáno. Ustupující české vojsko neztrácelo na cizím území na ostražitosti. Pro přepad kolony vyslal Maxmilián ráno 12. září oddíl 400 jezdců, které vedl Kasimir Braniborský. Češi se rychle sešikovali za pavézami a útok jízdy odrazili. Byli k tomu vycvičeni a činili tak se samozřejmostí (viz opět Vlčkův řád, kapitola Co se pak tkne pěších šikování bez vozuov).

Všichni muži, které bylo možné postrádat u vozů (asi 2300), následně vytvořili velmi odolnou formaci. Posílit pozici vozovou hradbou se zřejmě nepodařilo, protože hlavní útok přišel vzápětí.

Maxmiliánova těžká jízda nedokázala český šik rozrazit. Sám král byl stržen s koně. Jeho kvalitní zbroj ale zabránila zranění. (Pravděpodobně se nejednalo o kanelovanou „maxmiliánku“, ale o zbroj na obrázku, kterou zhotovil augsburský platnéř Lorenz Helmschmied.) České kopí prorazilo i zbroj knížete Ericha von Braunschweig, vyvázl jen zázrakem.

Po odražení jízdy zaútočili landsknechti. Měli značnou přesilu, ale česká formace byla díky pavézám mimořádně odolná. Početní střelci pálili z obou stran, je však doloženo, že kule z tehdejší ručnice pavézu většinou neprostřelila. Nevídaná řež trvala asi hodinu, teprve pak byly české řady rozvráceny. Na bojišti zůstalo ležet 1600 (!) českých žoldnéřů. Maxmilián byl s úspěchem spokojen a již nepřikázal zaútočit na vozovou hradbu, kterou se Libákovi asi přece jen podařilo z části vozů vytvořit. Ten potom opustil bojiště s cca 700 muži, aniž byl pronásledován.

Zbroj_Maxmilian

Maxmilián propustil zajatce od Schönbergu bez výkupného. Svého vítězství si celý život velmi cenil, o čemž svědčí i výjev z této bitvy na jedné z desek jeho sarkofágu v Innsbrucku.

Existují i poněkud odlišné verze popisu této bitvy. V Čechách se hledal viník porážky a Matyáš Libák byl nařčen, že z bojiště uprchl. Obrátil se proto v r. 1505 na komorní soud, který se seznámil s okolnostmi bitvy a zjistil, že „…jest on Libák vozy šikoval, lidi do bitvy vedl, je řídil a při té bitvě od počátku až do konce byl, i všemu dosti činil, což takovému hejtmanu v takové potřebě příleží učiniti“.

P. Čornej píše, že se Libák se 700 muži z bojiště „probil“ a unikl. Nezdá se mi to pravděpodobné, neboť víme, že se zde vyskytovalo přes 1000 Maxmiliánových jezdců pořádně naštvaných předchozími neúspěchy. Spíše bych věřil včasnému útěku někam do lesa, ale to vyvrací uvedený výrok soudu.

Taktika použitá českou pěchotou odpovídá Vlčkově „Naučení“. Často prezentovaný názor, že formace u Schönbergu vznikla živelně z okamžité nouze, neboť se nepodařilo včas postavit vozovou hradbu, je třeba odmítnout. Čeští žoldnéři švýcarskou taktiku dobře znali a příležitostně ji používali už dlouhou dobu. Byli k tomu i patřičně vycvičeni a vyzbrojeni. Zvláště důležitý byl dostatek dlouhých kopí proti jezdcům.

Libák se zřejmě snažil vozovou hradbu sestavit, aby do ní pak stáhl muže bojující v šiku. Vzhledem k intenzitě bitvy to však nebylo možné.

„A když bude tak šikováno, jakož tuto stojí,…“

V jagellonském období se v Čechách příliš nebojovalo, přesto zde existovali válečníci, kteří dokázali v případě nutnosti postavit kvalitní žoldnéřské vojsko. Používali způsob boje, který byl plně na úrovni doby. Jinak by o ně nebyl v zahraničí takový zájem. Počítali s armádou se všemi tehdy obvyklými složkami, tzn.: jezdectvo (těžkooděnci i jízdní střelci), pěchota cvičená pro boj s jízdou v sevřeném útvaru i pro boj na vozech, vozový tábor fungující v případě nutnosti i jako pevnost a v neposlední řadě dělostřelectvo (polní i obléhací).

Jelikož mi není známo, že by němečtí landsknechti nebo Švýcaři používali ve svých šicích pavézníky ke krytí čela formace, považuji tento prvek za ryze českou modifikaci. Pavézy byly na Západě zřejmě používány hlavně při dobývání pevností jako ochrana (zvláště střelců) před palbou obránců.

Doufám, že tento článek alespoň trochu přispěje k poznání české vojenské taktiky používané na sklonku středověku.

Napsal: Martin Picek

Ještě dodatek: V uvedeném období používala většina bojovníků ochrannou zbroj. Její kvalita závisela pochopitelně na možnostech jednotlivce. Pěšáci rekrutovaní z nejnižších vrstev společnosti mohli získat odění buď od zřizovatele vojska (např. z obecní zbrojnice) nebo jako kořist na bitevním poli. Nebylo ovšem možné, aby nějaký sudličník nosil honosnou šlechtickou zbroj, jenom proto, že ubil jejího majitele. O tom, zda si smí zbroj nebo její část ponechat, rozhodoval jeho velitel. Navíc některé části jezdecké zbroje byly pro obyčejného pěšáka zcela neupotřebitelné, např. uzavřená přilba, velké nárameníky, zesilovací pláty nahrazující štít. Ve vojsku se vyskytovala pestrá škála nejrůznějšího ochranného odění počínaje starými kroužkovými košilemi a předělávanými letitými kyrysy a konče zbrojemi velitelů podle poslední módy. Při novodobých rekonstrukcích je třeba dbát na to, aby plátová zbroj pěších bojovníků nezahrnovala nelogické komponenty, jako je uzavřená přilba typu armet či velký bascinet, velké nárameníky (křídla), dřevcový hák apod. A hlavně musí takovéto zbroji odpovídat zbraň. Pěší oděnec by měl mít tudíž píku, sudlici, dvouruční meč (landsknechtský doppelsoldner) nebo třeba arkebuzu – viz obr.

Strelci z arkebuzy

Použitá literatura:
Staročeské vojenské řády, Praha, 1952
O. Frankenberger – Husitské válečnictví po Lipanech, Praha, 1960
J. Durdík – Husitské vojenství, Praha, 1953
H. Toman – Husit. válečnictví za doby Žižkovy a Prokopovy, Praha, 1898
Vojenské dějiny Československa, I. díl, Praha, 1985
P. Čornej, P. Bělina – Slavné bitvy naší historie, Praha, 1993
Osprey – svazky o švýcarském, německém a burgundském vojsku
Staré české letopisy
D. Menclová – České hrady, II. díl, Praha, 1972
V. V. Tomek – Jan Žižka, Praha, 1992

Kategorie: 

Komentáře

I had a desire to start my company, nevertheless I did not have got enough amount of cash to do that. Thank heaven my colleague advised to utilize the personal loans. Thence I took the sba loan and made real my dream.