Činění kůží a kožešin

Kožešina patří mezi nejstarší suroviny, které se naučil pravěký člověk využívat. Pravděpodobně velmi brzy byly vynalezeny první způsoby činění, kterými byly odstraněny hlavní nedostatky surových kůží, což je vysušování a tvrdnutí kůže v horku a její zahnívání v deštivém počasí.

Po tisíce let se činění kůží a kožešin zdokonalovalo, vzniklo nepřeberné množství pracovních postupů. Všechny tyto postupy jsou vlastně čtyřmi druhy činění, případně jejich kombinacemi.

Činění tříslem – za použití rostlinných třísliv (u nás především dubové a smrkové kůry) – dnes je nahrazuje činění syntetickým tříslem (syntany).

Činění tukem (zámišové) – za použití rostlinných nebo živočišných tuků – dnes je nahrazuje činění oxidačními produkty polovysychavých tuků, především rybích (trány).

Činění jirchařské – za použití kamence hlinitého (činí kůže na bílo) – dnes je nahrazuje chromočinění.

Činění kvašením (činění kožešin) – jde vlastně o činění piklem, tedy slabou kyselinou, která vzniká kvašením.

Až do přelomu 18. a 19. století se kůže činily starým způsobem, jen s použitím přírodních látek. U velkých kůží tak trvalo vyčinění až několik let. Změnu přinesl rozvoj chemického průmyslu. Začalo se zavádět takzvané „chemické činění“, které celý proces podstatně zkrátilo. Do té doby výhradně ruční práci začínaly nahrazovat stroje poháněné parou, žentoury, nebo na vodní pohon. U nás docházelo k této změně velmi pomalu, starý způsob činění se na některých místech udržel až do 20. století. Moderní technologie zaváděly hlavně panské koželužny (v té době již většinou v rukou židovských podnikatelů). Malé koželužské dílny jim nemohly konkurovat, proto postupně zanikly.

Z čeho se skládá kůže

Pokožka – vrchní a zároveň nejtenčí část kůže. Skládá se z buněk, které se neustále množí, směrem k povrchu kůže se spošťují a odpadávají jako lupy. Při činění kůže na useň, se pokožka zcela odstraňuje, u kožešiny zůstává.

Škára – je hlavní částí kůže, vyčiněná useň (kůže bez chlupů) je tvořena jen škárou, což je spleť kolagenových vláken. Dělí se na dvě vrstvy – jemnější papilární (líc) a hrubší retikulární (rub). Čím silnější je papilární vrstva, tím má kůže výraznější kresbu a je prodyšnější. Pevnost usně, určuje hlavně retikulární vrstva. V místech, kde se dvě pevně provázané vrstvy škáry stýkají, se nacházejí mazové buňky, potní žlázy a krevní žilky. Ty při špatné konzervaci nebo činění jako první podléhají hnilobě.

Podkožní vazivo – je nejspodnější vrstva kůže, která se připojuje na svalstvo. Obsahuje velké množství tukových buňěk a při činění se zcela odstraňuje.

Chlupy – vyrůstají z chlupových váčků, mají kořen v papilární vrstvě škáry. Každý chlup má vlasní mazovou žlázu, potní žlázu a přímící sval. Kožešinová srst se skládá ze dvou základních druhů chlupů – podsady a pesíku.

Co předchází vlastnímu činění

Stahování – na plocho (u velkých kůží – řez na břiše) nebo do pytlíku (u malých kožešnických kožek - kožka není rozříznutá na bříšku, stahuje se od zadku, nebo od čumáku), zároveň by se měly kůže oškrábat od tuku.

Konzervování – zmražením, sušením (u menších kůží), solením (u velkých kůží)

Námok – kůže do sebe musí vstřebat tolik vody, kolik měla před konzervací

Loužení – účelem je uvolnění srsti, používala se moč, popel (obsahuje potaš), nebo vápno, chlupy se začaly uvolňovat podle druhu kůže po několika dnech až týdnech. Toto loužení, ale znehodnocuje srst (hlavně loužení močí), proto se u ovcí, kde se dále zpracovávalo i rouno používalo pocení (mírné zapaření). Je třeba přesně vystihnout dobu, nastartování hnilobného procesu, kdy se z kůže začne uvolňovat srst, ale ještě se nepoškodí řemen. U zpracování kožešin, tato operace odpadá.

Odchlupení – mechanické odstranění srsti z kůže – odstraňuje se srst a vrchní vrstva kůže (pokožka), zůstává pouze hrubší a jemnější vrstva škáry, ta pak tvoří hrubší rub a jemnější líc usně.

Mízdření a omykání – zbavení kůže blan a zbytků podkožního vaziva, vytlačení co nejvíce roztoku, který kůže nasákla loužením.

Praní – odstraní z kůže zbytky nečistot a loužícího roztoku. Kůže se nejlépe propraly v potoce, přivázané ke kůlu, aby neuplavaly. Pokud v blízkosti potok nebyl, muselo se prát v bečkách.

Co následuje po vyčinění

Postruhování – srovnání tloušťky řemene

Mazání - je nutné u všech usní a kožešin, mimo těch, které byly činěny tukem, není vždy nutné u činění kvašením. Kůže se mažou za vlhka, kdy jsou kolagenová vlákna oddělena, usušením se vlákna slepí a tuk mezi ně nepronikne. Mazalo se z rubu, kůže se skládaly masovou stranou k sobě, aby tuk dobře vstřebal. K mazání se používal lůj, rybí tuk, různé rostlinné oleje (lněný, konopný apod.), často to byly směsi různých přísad, jejichž složení bylo tajné, dědilo se z generace na generaci. Podle mazání bylo možné rozeznat, který koželuh kůži činil. Mazání bylo nejspíš tak tajné, že se jeho recepty nedochovaly.

Barvení – barvily se především jirchy, tedy kůže činěné kamencem, ty dokážou nejlépe přijímat přírodní barviva. Barvíři kůží, byli řemeslníci, kteří se ve středověku oddělili od jirchařů. Je možné, že se u některých druhů usní, nebo způsobů zpracování usní, barvilo dříve než mazalo. Při dnešním zpracování usní se kůže barví před mazáním.

Činění tříslem

Nejstarší dochované usně, staré až 5000 let pocházejí ze staroegyptských hrobů. Jsou činěny tříslem. Používaly se k tomu lusky babulu, druhu akácie, který dodnes roste v povodí Nilu. Jde o nejstarší známé tříselné činění. Římané tento způsob činění dále zdokonalovali. V Pompejích se dochovala celá koželužská dílna včetně nástrojů, které byly velmi podobné dnešním. Dá se předpokládat, že tyto metody byly v době římské alespoň částečně přeneseny i mezi Kelty a Germány, takže nejspíš i oni tento způsob znali. Z raného středověku je činění tříslem doloženo archeologickými nálezy činících jam z období Velké Moravy.

Činění tříslem v sudech

Kůže (pokud je usušená) se nejprve namočí do vody na tak dlouho, aby obsahovaly opět tolik vody, jako měla čerstvé. Potom se louží ve vápně, odchlupují a mízdří (zbavují podkožního vaziva, tuku a blan) postruhovacím nožem, přičemž se z kůže od líce vytlačí co nejvíce vápna. Po odchlupení je nutné kůže dokonale proprat vodou (nejlépe v potoce), aby se odstranily veškeré nečistoty a především zbytky vápna. Kůže se na jednu noc ponoří do vody s rozmočeným kuřecím trusem a opět dobře propláchne. Takto je holina připravená k činění.

K výrobě činící břečky se používala vrbová, dubová nebo smrková kůra. Ta se nejprve rozdrtila a poté rozvařila v měděném kotli. Na jednu hovězinu, bylo třeba 30 litrů vody a přibližně 40 litrů (10 kg) suché kůry. Do kádě se vlilo množství břečky, odměřené podle počtu kůží, káď musela být plná až po okraj. Kůže se třikrát denně v kádi obracely, po pěti dnech se vyjmuly a do kádě se opět nalila nová břečka. Tento postup se opakoval tak dlouho, až byla kůže řádně pročiněna. To se zkoušelo nožem, pokud byl řez uvnitř bílý, nálev se opakoval. Platilo, že čím více nálevy kůže prošla, tím byla kvalitnější, měkčí a odolnější. Po vyčinění se z kůží vytlačily zbytky činící břečky a kůže se pomalu v průvanu sušila. Ještě vlhká se vyhlazovala od líce kamenným nebo skleněným hladidlem a z masové strany mazala tukem. Kůže se skládaly po dvou, vždy masovou stranou k sobě, aby jimi tuk dobře prošel. Nakonec se seřezávaly, aby měly po celé stejnou tloušťku.

Staré jámové činění tříslem

Kůže se nejprve namočí, pak se odchlupují a mízdří (zbavují podkožního vaziva, tuku a blan). Když jsou dokonale čisté, dávají se do bobtnacích barev. Tyto barvy se připraví vyluhováním dubového třísla, které odpadá ze starších jam. Na toto tříslo se načerpá voda a nechá asi šest měsíců stát. Takový výluh obsahuje jen velmi málo třísla a převážně kyselinu octovou, vzniklou kvašením přítomných cukrů. Kůže v těchto barvách asi po dvou týdnech nabobtnají a jejich líc se načiní. Tuto barvu je možno použít i několikrát. Pokud by se kůže daly rovnou do silného třísla, mohly by se spálit, tato operace je tedy nutná. Takto upravené kůže se pak vkládají do jam a střídavě zasypávají rozemletým tříslem. Jáma se zalije vodou, zatíží a zasype. Po šesti měsících se kůže vyjmou a dají do dalšího vkladu. Vkladů se použije až šest, podle síly kůží. Celková doba činění trvá podle síly kůží až tři roky. Naříznutím se zkouší, jestli je již kůže zcela pročiněna, pokud je uvnitř bílá, v činění se pokračuje. Po vyčinění se kůže ometou od přebytečného třísla a zavěšené na tyčích se pomalu suší. Ještě vlhké se mažou rybím tukem, nebo lojem, až jsou měkké a vláčné. Nejlepší tříslo je možné získat výluhem dubové kůry, dává kůže velmi kvalitní, jadrné, zbarvené do světle žlutohněda. Je možné použít i větve, žaludy a duběnky, dřevo ovšem obsahuje tříslo jen u stromů starých více než sto let. U nás se velmi často používala i kůra smrková, ta zbarvuje kůže do světlehněda, není jí ale většinou možno kůži úplně pročinit.

Činění kožešin kvašením

Je to v podstatě činění piklem, protože jde o činění slabými organickými kyselinami, které vznikají kvašením. Mouka zároveň kožky plní. Jedná se o velmi staré činění, známé u všech slovanských národů. Stejných postupů činění, nástrojů i slovních výrazů si všimla etnoložka Jarmila Pátková při výzkumech na Slovensku a domnívá se, že jde o původní činění kožešin starých Slovanů.

Kožka činěná na kožešinu, musí mít trochu jiné vlastnosti než useň. Vyžaduje se především měkkost a tažnost řemene, aby jej při dalším zpracování bylo možné dobře tvarovat. Činění kožešnických kožek patřilo k práci kožešníků. I při mistrovské zkoušce musel kožešník prokázat, že umí jak činit, tak šít.

Záznam z r. 1545

Při tomto činění se uvádějí konkrétně kůže ovčí, jarlinky, jehněčí a liščí. Není jasné, jestli se všechny kůže činily stejně dlouho, ale je pravděpodobné, že doba činění byla závislá na tloušťce řemene. Je to ovšem třeba odzkoušet, případně sledovat během činění.

Kůže se na 2 hodiny namočí do kádí, druhý den se máchají v řece. To se obvykle dělalo tak. Že se kůže svázaly, ponořily do tekoucí vody, zajistily se aby neuplavaly a takto se nechaly máchat. Opět se namočily do kádí a škrábaly od tuku, blan a nečistot. Pak se dávaly do kvasu.

Kvas: Půldruhá čtvrtce mouky režné, půl kbelce a půl mírky režných otrub, pět mírek soli.

Dvakrát denně překládat z jedné kádě do druhé. To trvá více než týden. Pak celý den nechat okapat na bidlech překládat, po několika dnech na bidlech šatem mokrým smáčet (asi navlhčit hadrem), složit do koše, kamením přiložit na den. Pak vypracovávat na kose a na noc slanou vodou potírat a moukou posypávat a zase na kosu. Nakonec rákoskou vyklepat a díry zašít. Trvá celkem čtyři týdny.

Činění perziánů v Rusku v Buchaře v polovině 20. stol.

Činění v jámě:

Používá se pšeničná, žitná, nebo ječná mouka, případně otruby.

Na 160 ks perzianu je zapotřebí 64 kg mouky a 16 kg soli. Kožky se vkládají do jam dobře rozprostřené, lícem navrch. Zpočátku má mít voda jen 4 až 6 stupňů, později 28 až 32. Zvýšením teploty se činění urychluje. V létě proto trvalo činění asi 12 dní, v zimě až 18 dní.

Činění v továrnách v sudech:

Na 150 ks kožek je zapotřebí 200 litrů vody, 30 kg ovesné mouky a 9 kg soli. Mouka se den před činěním zamíchá do 50 litrů vody, 45 stupňů teplé. Nejvyšší teplota při kvašení dosahuje 35 stupňů, sudem se občas pohybuje.

Po vykvašení se rozprostřené kožky suší, pak se promyjí a znovu suší.

Činění na Slovensku první polovina 20. stol.

Toto činění se téměř neliší od způsobu popsaného v r. 1545. Kůže se rovněž namáčejí v kádích, máchají svázané v potoce a škrábou od nečistot.

Kožešiny posypané na masové straně směsí ječného nebo pšeničného šrotu se složí nebo srolují do ruličky, naskládají do kádě a zalijí vodou. Kvašení trvá 10 až 16 dní, podle počasí. Kožky se musely překládat poprvé po 24 hodinách, pak dvakrát až třikrát denně. Pokaždé bylo kožku nutno složit jinak, aby se kvašení proběhlo rovnoměrně. Správně vykvašená kožka se poznala podle řemene, který byl hladký a po vytlačení kvasu na něm zůstávaly pod prsty bílé skvrny. Kožky se dále ve stínu sušily a ještě vlhké vypracovávaly na kose. Nebo se jen usušily a uskladnily, pak se hadrem navlhčily, nechaly do druhého dne rozležet a pak teprve vypracovávaly na kose. Kožky byly měkké, jemné, semišového povrchu.

Činění jirchářské

Tento způsob znali už staří Egypťané, využívali přitom jezírek v Sinajské poušti, jejichž voda kamenec hlinitý obsahuje. Později bylo toto činění zdokonaleno Araby, kteří ho přes Pyrenejský poloostrov přenesli až k nám. Jde o činění solemi hliníku, tedy kamencem hlinitým (alůnem) a kuchyňskou solí.

Používá se k činění jemných usní (koziny, skopovice, teletiny) na bílo. Takto vyčiněné kůže přijímají velmi dobře přírodní barviva (k barvení kůží ve středověku se používaly především kůže jirchářsky činěné). Nevýhodou je, že nejsou prakticky vůbec odolné proti vodě. Ve srovnání s jinými druhy kůží byly ve středověku nejspíš i poměrně drahé.

Bylo to hlavně tím, že se k nám kamenec dlouho dovážel z Itálie a Turecka. U nás se začal vyrábět až koncem 16. století z kamenečných břidlic.

Od kdy se u nás začalo jirchařské činění používat, není jasné, jisté ale je, že ve 14. století jirchaři v našich městech působili, bylo jich ale vždy mnohem méně než koželuhů.

Vylepšeným způsobem činění jirchářského je takzvané glacé, kdy jsou ke kamenci a soli přidány ještě žloutky a mouka. Používalo se hlavně na rukavičkářskou useň.

Velmi dobře se u nás dařilo jirchařům na počátku 19. století, kdy se tímto způsobem činilo i koňské řemení.

Na oděvní jirchy se používaly kůže z menších zvířat – koziny, skopovice, teletiny.

Čisté jirchářství

Na 100 dílů kamence se používá 25 až 30 dílů kuchyňské soli. Při použití malého množství soli se kůže řádně nepročiní, při přebytku sůl vykvétá.

Glacé činění podle časopisu Der Gerber z r.1898 – 1899:

Námok trvá 3 až 4 dny a často se mění voda. 100 suchých kozlečin váží průměrně 20 kg. Pracuje se způsobem faconování. Na 100 kusů se počítá 60 litrů hašeného vápna a 1 až 1,5 kg červeného arseniku. Větší část se používá k přípravě luhů. Kůže jsou vylouženy, když snadno pouštějí i na hlavě chlup. Trvá to 12 až 14 dní. Po loužení se kůže v kleštích propírají ve vodě, ze které vznikne tak omykací břečka. V té kůže zůstávají až do ukončení luhárenských prací. Odchlupuje se důkladně ručně, 1 dělník za hodinu udělá 12 až 15 kusů. Kůže se nahází do omykací břečky a pak se holiny tlukou. Mají přitom jen tolik omykací břečky, aby byly přikryty. Následuje první facona přes hřbet a boky po délce, přes hlavu napříč. Kůže se hodí do čisté vody, odpadne, zmatní a následuje druhá facona od líce. Následují dvě až tři facony od rubu. Mezi každou se kůže tlučou, faconování se provádí omykacím nožem.

Následuje moření v otrubách. Na 1000 kozlečin se připraví 8 až 10 kg otrub s 0,5 kg kvásku a asi 0,15 kg soli. Po zkvašení, které trvá asi 6 hodin se lázeň ohřeje na 30stupňů a kůže se hodí do lázně s otrubami. Moření trvá 10 až 15 hodin. Vymořené kožky jsou propustné pro vzduch, vývinem plynů stoupají na povrch. Odcházející plyny je možné zápalkou zapálit. Kožemi se pohybuje, jakmile začnou stoupati. Po moření se podél nožem omykají a jdou do činu.

Jirchářská jícha pro glacé činění se připravuje ve formě kaše. Na 1000 kozlečin se bere 50 kg mouky, 4-5000 žloutků (asi 80 litrů), 8 až 10kg kamence a 2 kg soli. Jiný recept je na 100 jehněčin – 55 žloutků (asi 1 litr), 5 kg mouky, 9,5 kg kamence, 4 kg soli a 60 litrů vody.

Další recepty:

voda      kamenec   sůl       mouka     žloutky  
40 40 1 6 1
15 2,5 1 5 0,7
40 5 1,5 6 1,5
60 10 4 5 1
15 9 2 6 0,5
60 7,5 2,5 10 2

Na 100 jehněčin se používá 50 až 60 kg jíchy. Jíchu je nutno filtrovat přes plátno. Připravuje se za horka, ale bez varu kamenec a sůl, pak se další polovinou vody ochladí, přidá se mouka a nakonec žloutky. Činí se v sudech. Zvalchování jíchy trvá asi 1 až 2 hodiny, kožky se nechají přes noc v sudě, ráno se roztočí, složí se na půlky lícem dovnitř a dají sušit. Po několika hodinách se převěsí, aby byla tyčka na jiném místě kožky. Suší se asi 2 dny, pak leží 3 týdny, protáhnou se vodou a měkčí.

Činění tukem

Činění tukem je pokládáno za nejstarší způsob činění, používaný pravděpodobně již v pravěku. Patří sem například činění mozkem, nebo rybím tukem, které známe od indiánů a eskymáků. Nejstarší zmínka o kůži činěné tukem pochází z Homérovy Iliady, kde se zmiňují boty činěné tukem.

Činění zámišové:

Zdokonalené činění tukem je takzvané zámišové (vyrábí se zámiš – lidově semiš). Tyto kůže se většinou používaly na oděvy a byly velmi oblíbené pro jejich odolnost proti vodě. Šily se z nich například kalhoty staročeských krojů, ale i oděvy denního nošení, používané především pro práci venku, kde chránily před nepřízní počasí.

Podstatou tohoto činění je nahrazení vody, kterou kůže obsahuje tukem a tím oddělení kolagenových vláken od sebe. Je vhodné hlavně u jelenic, ale také kozin nebo skopovic. Používal rybí tuk, lůj, lněný nebo konopný olej apod.

Na očištěnou kůži je třeba použít asi jedenapůlkrát více tuku, než sama váží. Kůže se nejprve máčí v tuku, poté se valchují, čímž se tuk tlakem vpracovává dovnitř. Po usušení se opět vloží do tuku a opět valchují. Proces se stále opakuje, až je voda v kůži zcela nahrazena tukem. Pak se asi na 8 hodin zahřejí na teplotu 30 až 40 stupňů. Tím je činění dokončeno, kůže se vyperou od přebytečného tuku a dále se buď přibarvují (u českých krojů na žluto hlinkou), nebo na slunci bělí. Během činění se do kůže vpraví jen asi 10% použitého tuku, zbytek je odpad, který dále mohli využívat koželuzi k mazání tříslem činěných kůží.

Oděv z takto vyčiněné kůže bylo možné vyprat, sušil se pak ve stínu v průvanu, vycpaný slámou. Po vysušení se kůže v rukou promnula, aby změkla a znovu natřela barvou.

Usně k nám dovážené

Kvalitní kůže se k nám dovážely především z Anglie, Belgie a Nizozemí (podešvice mastrykové). Oblíbené byly i kůže pruské.

Juchta – jde o velmi kvalitní pevnou a vodě odolnou kůži, původně z teletiny. Nejkvalitnější juchty se dovážely z Ruska, z okolí Novgorodu. Činily se vrbovou kůrou, pak se mazaly, valchovaly a znovu mazaly speciální směsí, obsahující olej březového dehtu. Podle této přísady je bylo možné poznat po čichu. Používaly se především k výrobě obuvi.

Dnes se juchty činí syntetickým tříslem a silně mažou tukem.

Za velmi kvalitní platily usně orientálního původu. Vyznačovaly se jemností, měkkostí a v neposlední řadě i na svou dobu pestrými barvami.

Safián – koželužsky zpracovaná useň, velmi jemná, měkká, hlazená kůže, známá už v raném středověku, na líci barvená na červeno, zeleno, nebo žluto. Pravý safián se dělal z kozích kůží, později byl ale nahrazován i skopovicemi a teletinami. Používal se mimo jiné i k výrobě luxusní obuvi.

Marokén – obdoba safiánu, jen v černé barvě

Kordován – jirchařsky činěná kůže s příměsí psího trusu, otrub, oleje a vajec. Rovněž pestře barvená. Na rozdíl od safiánu měla na líci charakteristickou kresbu (nebyl hladký). Začal se vyrábět ve španělském městě Cordoba (odtud název kordován), kde byla technologie jeho výroby tajena až do 16. století. Po jejím prozrazení se velmi rychle rozšířila po celé Evropě. K nám přišli první řemeslníci - kordovaníci z Německa, vyráběli ale pouze kordován černý, barevné kordovány se dále dovážely, především z Balkánu. Původní kordován se dělal z kozích kůží, později byl také nahrazován skopovicemi a teletinami.

Kožešiny k nám dovážené

O pražském trhu s kožešinami se poprve zmiňuje Ibrahim Ibn Jakob v zápiscích ze svých cest v 10. století. Nevíme sice o jaké kožešiny konkrétně šlo, dokládá to ale čilý obchod (dovoz i vývoz) a zároveň oblibu používání kožešin u slovanských národů.

Nejvíce kožešin se k nám dostávalo ze severu, prostřednictvím polských a židovských obchodníků. Šlo nejspíš hlavně o hranostaje, popelice, sobolinu, kuninu, vzácné druhy lišek, bobrovinu, rosomáky (nesyty), vydry, králičinu (od 15. století) a později i tuleně.

Z dalších zemí k nám přicházely norci, ženetky, králičiny, ale i kožešiny tygří nebo leopardí.

V 18. století k nám byly z amerického kontinentu dováženy hlaně kožky kuní kanadské, tchoří virginské, indiánské a vydří virginské. Celní sazby amerických kožešin byly v té době přibližně dvojnásobné.

kozeluh

Obr. 1  Koželuh měkčící kůži

kozesnicka kosa

Obr. 2  Kožešnická kosa, sloužící k vypracování (měkčení) kůží

Použitá literatura:

Floriánová, O.Kůže zpracování a výrobky. Praha: Grada 2005

Haviar, Š. / Pařilová, H. / Kubát, L. / Kančiová, L. Textilní zbožíznalství – Kůže, usně, kožešiny a kožené výrobky. Liberec 2006

Paličková – Pátková, J.Ľudové kožušníctvo na Slovensku. Slovenská akademia vied 1981

Masner, L.Koželužství. Tisk 1948

Polonec, A. Slovenské opasky, kapsy a spínadla. Osveta 1960

Vrbacký, R. / Pulicar, V.Kožešnické materiály pro SOU. Praha : Státní nakladatelství technické literatury, 1987

Winter, Z.Řemeslnictvo a živnosti XVI. věku v Čechách. Praha 1909

Jettmar, J. Čeho je třeba našemu koželužství. Praha 1898

Rybakov, B. A.Remeslo drevnej Rusi. Moskva 1948

Hücke, J.Sbírka historických památek řemesla kožešnického. Praha 1900

Autor: Lenka
Edited by: wolf

Kategorie

Kaven Ne, 03/07/2010 - 17:33

 Tak pár dotazů:
1) Zkoušel někdo to činění zákvasem z r. 1545? Z vlastních zkušeností vím, že kozí kůže v zákvasu může být tak týden, v zimě možná kapku déle, ale každopádně pokud se kvašení včas nezastaví vypláchnutím a vysušením, tak nejpozději do 14 dnů pustí chlupy a je k ničemu. Že by bylo možné kvasit 4 týdny se mi nezdá.
2) Je nějaká finta jak při činění tukem  poznat, že kůže přijala už dostatek tuku? Jak dlouho to asi trvá, než se dostatečně promastí? Zkoušel jsem to loni s normálním jedlým řepkovým olejem, střídavě jsem ji v oleji hnětal a nechával ležet, ale když na konci dne vypadala pořád stejně jako na začátku, přestalo mě to bavit. A výsledek mě moc neuspokojil, kůže byla i po měkčení taková tenká a plechová. Měkčilo se to lépe než úplně nečiněná, ale žádný zázrak.
3) Máte v článku pár obrázků měkčení, ale u žádného postupu není ani popsáno, ani zmíněno. Přitom je pokud vím nezbytné u všech způsobů kromě činění tříslem, a kvalita měkčení někdy o výsledku rozhoduje víc než způsob činění. Jinak obrázek koželužské kosy mě trochu překvapil - doteď jsem měl za to, že koželužská kosa je ten nástroj, kterým se na špalku odchlupuje, mízdří, případně i postruhuje (což teda neumím a ani  si nedovedu představit jak bych to dělal). Můžu se samozřejmě mýlit - je tohle názvosloví ověřené? Opravdu se "kosa" říká té hraně, přes kterou se měkčí?

Lenka Ne, 03/07/2010 - 19:58

In reply to by aba

1. Přečti si to ještě jednou, celé činění má trvat 4 týdny, samotné kvašení je kratší.
2. Indiáni prý vtírali mozek do kůže kamenem tak dlouho, až prolezl na druhou stranu. Ale důležité je především jaký použiješ tuk, řepkový olej nemusí být zrovna vhodný. Abych pravdu řekla, nikdy jsem neslyšela o použití řepkového oleje při činění, ale vím, že třeba olivovým činit nejde, kůže zůstávají tvrdé.
3. Měkčení v článku zmíněno je. "Kožešnická kosa" se říká celé té lavici na obrázku a používá se dodnes. Ta kovová část byla původně dělaná opravdu ze staré kosy na kosení trávy. K nástrojům používaným k odchlupování, mízdření atd. doporučuju tuto knihu http://www.grada.cz/dalsi-knihy-autora/Olga_Flori%E1nov%E1/
4. Spálí se tím, že se dostane najednou do příliš silné kyseliny.
5. Uvádím suroviny, o kterých vím, že se při mazání používaly, neuvádím recepty, to znamená postupy, případně nějaké další ingredience, které se do mazadel přidávaly. 
6. Obouruční nůž, používaný k opracování kůží na špalku vypadal takto http://img535.imageshack.us/img535/5387/nkopracovnknapalku.jpg
 
 
 
 

Kaven Ne, 03/07/2010 - 22:41

In reply to by aba

 1) Nojo - více než týden to stráví v kádi se zákvasem, ale další týdny se to udržuje vlhké a na zasypává moukou (takže kvašení pokračuje, jen za jiných podmínek). Shodou okolností jsem něco podobného udělal loni na podzim - týden jsem kvasil ovčí kožešinu, pak to vyndal ven a chtěl usušit. Jenže bylo hnusné počasí a kůže neschla, takže po následujících tak pět dní se to drželo ve vlhku. Po těch pěti dnech začaly chlupy volně vypadávat. Je fakt že jsem to nesolil, ale na druhou stranu ani neposypával moukou a kůže byla v té době už propláchnutá, takže volný zákvas byl pryč.
2) O tom, že má mozek prolézt na druhou stranu jsem ještě neslyšel, ale proč ne :-) Řepkový olej jsem použil protože byl po ruce a nepředpokládal jsem že by se různé rostlinné oleje od sebe tolik lišily. Ale jestli tvrdíš že ano, tak to zkusím znovu se lněným. Jen co se venku udělá trochu hezky.
3) Kosa ... hm, já čerpal terminologii z knížky Už vím proč :-) Zdroj je to trochu sporný, ale aspoň tam o koželužství něco bylo. Tam kosou nazývají to co já - viz <a href="http://web.ceu.hu/medstud/manual/MMM/parchment.html">obrázek</a>. Jinak ta kniha vypadá zajímavě. Konečně něco! Knížku o koželužství jsem hledal už nějakou dobu a nikde nic. Zkusím sehnat.
4) Kyseliny? Silný výluh z kůry je silný tím, že obsahuje hodně tříslovin, a ne kyselinu, ne? Silný výluh z tříslovin dostaneš už po několika málo týdnech (nebo během pár hodin povařením), ale kyselina v tom vzniká pomalu kvašením ... proto se ostatně ten první nálev nechává tak dlouho odstát - právě aby byl kyselejší. Jak se má to spálení projevovat? Můj názor je, že první nálev má snížit ph kůže a částečně ji předčinit (piklováním). Jinak kůže se mezi různými břečkami přesouvá pokud vím proto, že třísloviny ve slabším roztoku snáze pronikají do hloubky. Kdybych začal hned v silném roztoku, třísloviny povrch kůže "ucpou" a dovnitř se už nic nedostane.
5) Ok, tak já nějaké postupy dodám. Ozkoušeno: 3 vajecne zloutky rozslehane ve 3/4 litru vody . Neozkoušeno, ale věřím tomu: -200 ml rostlinneho oleje, 200 ml vaječných žloutků, 600 ml vody, 50 ml 25% čpavku, rozšlehat . Myslím že ta druhá varianta bude mastit líp, ale i ty žloutky fungovaly. Kůže rozhodně nebyly tvrdé ani lámavé (ale je fakt že šlo jen o tenké kůzlečí a ovčí).

Lenka Po, 03/08/2010 - 00:48

In reply to by aba

1. Myslím, že ta kožešina už nijak zvlášť mokrá není. Usuší se a vlhčí se jen ty, co se budou druhý den vypracovávat. Mouka se přitom zapracovává do řemene, proč má být voda slaná netuším, ale na pouštění vlasu by to asi nemělo mít vliv. Že ti to vylínalo, může být tím, že bylo špatné počasí,a le taky tím, že se kůže zapařila už dříve. Těžko říct. Jednou jsem někomu radila, aby dal ovčí kůži na ketré chtěl odstranit srst do vápenného louhu a po dvou týdnech prý srst pořád tak držela že ji obrousil bruskou. Takže zas přesně opačný případ.
2. Tlouklo se to ve valchách, takže ten tuk je tam opravdu třeba vtlačovat silou a nechat v tom ležet třeba přes noc.
4. No jasně, máš pravdu, kyselý je první nálev, který povrch kůže načiní a nabobtná. další nálevy obsahují tříslo. To že se se kůže silným tříslem spálí, je uvedeno právě v té knize "Kůže". Jak vypadá spálená useň nevím, zato kožešinu ti můžu popsat. Jsou dvě možnosti, buď se při činění použije příliš silná chemikálie (kyselina) a kožka se po vyčinění trhá jako papír. Protože kožešinu je třeba před šitím znovu namočit a napnout, je taková kožka dále nezpracovatelná. Druhá možnost jsou spálená místa, ty vzniknou údajně je to proto, že se v tom místě neodstraní po stažení tuk. Zůstane tvrdé, křehké místo, kde kožka lehce praskne. Taková místa je třeba při dalším zpracování vyříznout.

Kaven Po, 03/08/2010 - 10:04

In reply to by aba

 1) Kůže zapařená určitě nebyla, možná jsem fakt měl smůlu. Sůl omezuje činnost kvasinek, takže na pouštění vlasu to vliv určitě má - zabraňuje příliš divokému kvašení. Ale stejně se mi nezdá že by je udržela čtyři týdny. Jinak do těch čtyřech týdnů se pořád nemůžu dopočítat. řekněme 2-3 dny na namáčení, týden a kousek na kvašení, dohromady řekněme dva týdny. Pak se to pár dní nechá sušit na bidlech, takže máme dva týdny a řekněme tři dny. Takže by to znamenalo, že po následující skoro dva týdny se to mělo udržovat ve vlhku (slanou vodou) a poprašovat moukou. To je strašně dlouhá doba, sama by úplně stačila na kompletní vyčinění surových kůží (kvasit se dá taky na hromadách s tím, že se kůže břečkou jen potírají) a naopak, znamená to že se kůže překvasí a nutně ty chlupy pustit musí.
2) Tak myslíš že den by na to maštění měl stačit? Zkusím. 
4) Hm, u činění tříslem se přílišné kyselosti bát nemusím, takže jde jen o lokální nedostatky, to bych asi poznal. Jde o to, že loni jsem činil smrkovou kůrou srnčí kůži - ne moc odborně, použil jsem jen jeden silný nálev, takže mě vůbec nepřekvapilo, že se barvivo skoro nedostalo dovnitř. Kůže nedopadla tak zle - byla sice tuhá, ale zjevně vyčiněná, akorát prostě uvnitř bílá (ideální na zdobení rytím :-) ) Na druhý pokus jsem se poučil - od podzimu činím tenké kůzlečí kůže postupně ve třech nálevech počínaje nejslabším. Jenže leží to v tom celou zimu, kůže jsou tenké, a stejně se na průřezu jen lehce zabarvily. Pár kůží mám ve smrkové kůře (dubovou nemám), pár v olšové (hezká barva), u obou postupuju stejně ale ani u jedné se barva dovnitř skoro nedostala. Proto se ptám na detaily, uvažuju v čem může být chyba (a taky trochu doufám, že se ozve někdo, kdo s tím  má zkušenosti :-) ).

Lenka Po, 03/08/2010 - 12:44

In reply to by aba

1. Pokud se podíváš na další postupy, v Buchaře uvádějí dobu kvašení 12 až 18 dní, na Slovensku 10 až 16. To znamená, že je to mokré vždycky aspoň 2 týdny. Pak se kůže usuší a dejme tomu 10 dní měkčí, ale myslím si že jedna po druhé, takže nejsou vlhké celých 10 dní všechny. Navíc je řemen jen mírně navlhlý, není mokrý. Na Slovensku se potíraly obyčejnou vodou, slaná voda ani mouka se už nepoužívala. V Buchaře se kožky usuší, pak promyjí a znovu usuší, o měkčení není ani slovo, možná proto, že jdou ještě do barvy, protože se jedná o perziany. Takže já si to představuju tak, že kůže jsou mokré jen asi 2 týdny. Ale víc na tom asi nenakoumáme, pokud to nezávisle na sobě neodzkouší více lidí, protože z jednoho nebo dvou pokusů se soudit nedá.
2. No den bych řekla minimálně, ale uvidíš sám, jak s to bude vypadat a taky jak silnou budeš mít kůži. Důležité asi bude do toho ten tuk mechanicky napěchovat. Možná šlapání by to usnadnilo. Mrkni sem http://www.vmp.cz/cs/navstevnici-prohlidka-muzea/tradicni-rukodelna-vyr… Dole je dobová fotka šlapání jirchy v kádi.
3. Smrková kůra kůži zcela nepročiní nikdy, tam ti bílá vždycky zůstane. Nevím, v jaké teplotě to máš, ale vyšší teplota a pohyb kůžema dvakrát za den by měl činění urychlit. A možná by prospělo holinu před činěním namořit. To je popsané v "Činění v sudech" s kuřecím trusem, ale dá se použít i holubí nebo psí.
Taky doufám, že sem lidi napíšou své rady zkušenosti, nebo aspoň začnou něco zkoušet podle těch receptů, protože jen ta teorie to nevyřeší.

Kaven Po, 03/08/2010 - 17:21

In reply to by aba

 
 No však začnu zkoušet, čekám jen na lepší počasí :-) Zatím můžu dodat zkušenosti z činění kamencem, to už jsem pákrát absolvoval. Třeba to bude  k něčemu pro lidi, kteří se ve článku leknou toho glacé a arseniku. A pár obecných rad.
 
1) Odchlupování. Článek zmiňuje oblíbené středověké prostředky (čím hnusnější, tím oblíbenější), a mezi nimi se obyčejné vápno skoro ztrácí. Takže bych ho rád vyzdvihnul - odchlupujte vápnem! Ve stavebninách koupíte vápenný hydrát (hašené vápno), do nádoby ho dáte podle oka (radši víc) dolijete vodou a pořádně rozmícháte. Kůži do toho potom vložte a nechte ji tam. Kdykoli jdete kolem, tak to promíchejte, ale jinak je potřeba jen čekat. Bacha, vápno je žíravina, takže míchejte kusem klacku (ne že by se vám stalo něco hrozného když do toho sáhnete, ale delší cachtání je pak na ruce nepříjemné). Tak za týden až dva zjistíte, že z kůže chlupy vypadávají jen se jí dotknete (pokud tomu tak není, tak přidejte vápno a čekejte). Jakmile jdou všechny chlupy snadno pryč (většinou jsou některé části odolnější než jiné), rozložte kůži na špalek a tupou stranou koželužské kosy (nebo i kusem zahraněného dřeva) všechny chlupy stáhněte. Pokud je kůže dobře navápněná, pak tupou hranou půjde odstraňovat i vrchní vrstva kůže (pokožka). Pokud to nejde tupou hranou, tak by to mělo jít ostřím - tady ale pozor, kůže se velice snadno prořízne; mně se ostřím pokožku bez poškození kůže nikdy oškrábat nepodařilo. Pokud pokožka zůstane, bude výsledná kůže malinko tužší a z vnější strany hladká; pokud ji odstraníte, bude kůže z obou stran semišově "chlupatá". Po odchlupení a před činěním je třeba ještě kůži propláchnout a neutralizovat (snad všechno činění probíhá lépe v kyselém prostředí, zatímco vápno je zásadité). Nejlepší způsob je prý na tři dny kůže ponořit do tekoucí vody. Já kůži místo toho na den namočím do vody s octem a pravidelně míchám.
 
2) Mazání. Jen krátkou poznámku - ať mažete čímkoli, aplikuje se to na vlhkou, ale nikoli mokrou kůži. U kožešin jen z vnitřní strany, u kůží z obou. Pomůže, když mazadlo budete do kůže mechanicky vtírat, ale nemusí se to přehánět. každopádně po namazání kůži přeložte vnitřní stranou k sobě, sbalte do úhledného balíčku a nechte asi den někde, kde nehrozí že vyschne (třeba ji zabalte do igeliťáku). Během této doby bude kůže do sebe natahovat okolní vlhkost, což za daných okolností znamená především tu mazací směs.
 
3) Měkčení. Měkčení se provádí po mazání během finálního vysychání kůže, a je třeba ho provádět skoro vždycky. Kůže činěná tříslovinami se měkčit nemusí, ale pak bude tužší než by mohla. Pokud vím, tak u všech ostatních způsobů činění (určite při činění kamencem, kvašenímm kyselinou nebo mozkem) je to nutné - pokud byste neměkčili, tak i vyčiněná kůže by ztvrdla do lámava a tak jako "zplechovatěla". Teorie - během vysychání se původně nabobtnalá vlákna kůže postupně smršťují a slepují a když to necháme jen tak, vytvoří kompaktní hmotu, a ta se láme. My chceme, aby vytvořily síť (to pak dává kůži ohebnost a měkkost). Řešení - během kritické fáze vysychání budeme kůži mechanicky zpracovávat tak, aby se vlákna pořád napínala a pohybovala. Dělá se to tak, že kůži hodíme přes tupou hranu (dřevěnou, nebo TUPOU kovovou), chytíme jednou rukou jeden konec, druhou druhý a párkrát to silou přes hranu přetáhnem. Pak si přehmátnem na jiné místo, zase přetáhnem a tak dále, až zpracujem celou plochu. Speciální pozornost je třeba věnovat okrajům kůže. Pak necháme kůži chvíli vyvětrat vyvěšenou přes bidlo a pak jedeme znova. Opakujem postup dokud kůže neuschne natolik, že přestane být tažná.
 
Měkčení má smysl provádět v době, kdy je v kůži už poměrně málo vody a vlákna se skutečně začínají smršťovat. Dřív (když je kůže úplně mokrá) to nemá žádný efekt, později (když je skoro suchá) už zase s vlákny nepohnem. Ta správná doba se pozná tak, že kůže, když ji silou napínáme nebo táhneme přes hranu, začíná bělat. Od té chvíle se ale nesmíte s měkčením flákat, kůže musí vysychat za (skoro) neustálého pohybu.
 
Měkčit lze i jinak. Při napnutí na rámu neustále kůží "projíždíme" kusem oblého dřeva a neustále napínáme. Nebo lze měkčit menší a tenčí kůže pouze neustálým vytahováním v ruce. Někde jsem četl jakýchsi "lopatkách" na měkčení, to ale vůbec netuším co bylo.
 
Pokud chceme mít kůži dokonale rovnou, pak ji měkčíme napnutou na rámu. Pokud je kůže menší, dá se i počkat na chvíli, kdy je kůže ještě tažitelná, ale brzy už nebude. Tehdy ji rozložíme na rovnou podložku, roztáhneme tak, aby se napnutím vyhadily nerovnosti (pomůžeme vyhlazením rukou), pak ji volně pověsíme nebo necháme rozloženou a počkáme až doschne.
 
4) Takže činění kamencem je to nejjednodušší a nejméně riskantní co může začínající koželuh podniknout. Lze tak činit kůže i kožešiny (bez obav že pustí chlupy), kůže je pak pěkně bílá, měkká, akorát není odolná proti vodě. Vezměte omízdřenou, případně odchlupenou kůži, a pokud není mokrá, tak ji pořádně namočte (pokud jste začínali se suchou kůží, tak namáčení bude trvat několik dní). Pak si připravte nálev ze 2/3 množství hlinitého kamence (ten, co se normálně prodává) a 1/3 množství soli. Velikost dávky je třeba odhadnout; na jednu kůzlečí kůži jsem dával 2/3 kelímku od jogurtu kamence a odpovídající množství soli. Rozpusťte to v teplé vodě, doplňte vodou tak, aby toho bylo dost, a vložte do břečky kůži. Kůži v tom nechte asi týden, tak třikrát denně promíchejte, jinak s tím není potřeba nic dělat. Po tom týdnu (nebo později; nic se nestane když se kůže bude louhovat déle) ji vyndejte, propláchněte, vyždímejte, nechte trochu okapat, namastěte, a za stálého měkčení nechte uschnout.
 
 

Lenka Po, 03/08/2010 - 19:01

In reply to by aba

Tak ještě k tomu činění tukem. Snad to trochu pomůže.
Je možné použít lněný olej i mastné kyseliny lněného oleje. Nejvhodnější je tresčí játrový tuk. Důležitý je stupeň nenasycenosti tuků. Nejvhodnější jsou tuky s jodovým číslem 120 až 160 a stupněm kyselosti alespoň 15. Pokud je kůže špatněvypraná z vápna, je vhodnější vyšší stupeň kyselosti.  Při činění je vhodná vyšší vlhkost. Je třeba dávat pozor, aby kůže na okrajích během činění neuschly, jinak se nepročiní. Hotovou kůži bys měl poznat podle toho, že je žlutá.

Kaven Po, 03/08/2010 - 20:26

In reply to by aba

 Hu, jodové číslo ... co se ještě nenaučím ... :-) Takže podle nějaké tabulky co jsem našel připadá v úvahu sojový olej, slunečnicový, lněný a samozřejmě rybí. Zkusím ten lněný. Jen co se venku trochu udělá jaro :-)

Boza So, 04/17/2010 - 21:20

In reply to by aba

Činění kůží vůbec nerozumím, ale když jsi zmínil ten lněný olej - zde bych ti doporučil velkou opatrnost, moje vlastní zkušenost s lněným olejem je taková že, po čase na vzduchu ztuhne (proto je to taky hlavní složka lněné fermeže), tak aby se ti nestalo že po několika týdnech bude ta kůže jako prkno 

Neznamená to že apriori je lněný olej špatný, ale holt není olej jako olej a chovají se skutečně různě.

Lenka Út, 03/09/2010 - 22:52

In reply to by aba

 3. Tak už jsem našla tu kosu. Kosa používaná k mízdření na špalku, je jiný název pro odmasovač neboli skolbu. 

Lenka St, 03/10/2010 - 15:20

In reply to by aba

Jo, to je přesně ono.
hórovač - kosa na odchlupování
odmasovač (skolba) - kosa na mízdření
omykací nůž - kosa na omykání
pak je tady ještě makáč, ten je o něco širší a kratší neš hórovač a používá se na vymačkání vápenné vody
Takže toto jsou koželužské kosy. Kožešnická kosa je to, co je na obrázku v článku. Kožešník a koželuh byla dvě řemesla, rozdělená už během ranného středověku a nikdy se nespojila. Proto mají rozdílné nástroje i názvosloví, což nás dnes trochu mate.

Kaven Ne, 03/07/2010 - 18:22

 Aha, a ještě jsem si všiml:
4) V případě činění tříslovinami v jámách - co to znamená, že se kůže spálí?
5) O mazání kůží obecně píšete, že recepty na "mazivo" byly tajné a nedochovaly se. Přitom snad u každého způsobu činění máte na konci napsáno že se mazalo lojem, rybím tukem, lněným olejem atd. Je pravda že snad každý koželuh měl svůj vlastní tajný recept, ale to ještě neznamená, že už by to teď všichni zapomněli. Pokud se nemýlím, tak v principu by mělo jít o tuk + emulgátor. Jako emulgátor sloužil třeba čpavek, vaječné žloutky, nebo rozdrcená játra (o těch vím pouze v souvislosti s indiány a činění mozkem, je možné, že v Evropě se to nepoužívalo).